ECLI:CZ:US:2013:1.US.116.13.1
sp. zn. I. ÚS 116/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Jasinského, zastoupeného Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem Prostějov, nám. T. G. Masaryka 11, proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. 1. 2011 č. j. 10 C 163/2006-309, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 10. 1. 2012 č. j. 12 Co 374/2011-344 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012 č. j. 22 Cdo 2847/2012-380, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jejich vydáním došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. 1. 2011 č. j. 10 C 163/2006-309 byl zamítnut návrh, kterým se stěžovatel (v původním řízení žalovaný) domáhal obnovy řízení o vypořádání společného jmění manželů, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 10 C 163/2006. Důvod obnovy spatřoval stěžovatel v tom, že po pravomocném skončení dotčeného řízení byl na objednávku žalobkyně vypracován nový znalecký posudek o ceně bytové jednotky, jež byla předmětem vypořádání mezi manžely (ocenění bylo provedeno v částce téměř dvojnásobně vyšší, než jaká byla stanovena znaleckým posudkem, z něhož vycházel soud při svém rozhodování v předchozím řízení). Soud prvního stupně na tomto základě obnovu řízení nepovolil. S jeho právním závěrem se pak ztotožnila jak odvolací instance v potvrzujícím usnesení ze dne 10. 1. 2012 č. j. 12 Co 374/2011-344, tak Nejvyšší soud v usnesení o odmítnutí dovolání ze dne 23. 10. 2012 č. j. 22 Cdo 2847/2012-380.
Stěžovatel považuje prezentovaný závěr obecných soudů za nesprávný. Podle jeho názoru se v případě nového znaleckého posudku jedná o důkaz, který bez své viny nemohl uplatnit v původním řízení a který tak představuje důvod pro povolení jeho obnovy ve smyslu §228 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel dále namítá, že žalobkyni (Vlasta Obšilová) neměla být soudy přiznána náhrada nákladů řízení o obnově, neboť byly s ohledem na okolnosti případu splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavním pořádkem chráněná práva nebo svobody účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jak je ovšem patrno z obsahu posuzované ústavní stížnosti, tato představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního.
Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Nad rámec ústavněprávního přezkumu lze uvést, že interpretace ustanovení §228 odst. 1 o. s. ř., provedená v daném řízení ze strany obecných soudů, je zcela přiléhavá. Skutečnost, že po pravomocném skončení nalézacího řízení došlo k vyhotovení nového znaleckého posudku, kterým byla stanovena cena věci jinou částkou, než na jakou byla oceněna znalcem původně, nemůže (sama o sobě) bez dalšího zakládat důvod pro povolení obnovy řízení (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. 22 Cdo 2090/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 4606). Jak adekvátně konstatoval Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, vyhovění návrhu na obnovu řízení v této věci by v důsledcích představovalo precedent, na jehož základě by bylo možno obnovou řízení otevírat mnohá skončená řízení, ve kterých soud rozhodoval na základě odborných znaleckých posudků. Takový postup by nebyl v souladu s platnou právní úpravou, jež je založena na mimořádném charakteru tohoto opravného prostředku, čemuž odpovídá také zákonné vymezení důvodů pro povolení obnovy řízení v §228 odst. 1 o. s. ř.
Napadená rozhodnutí obecných soudů tedy nelze označit za rozhodnutí svévolná, nýbrž za výraz nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. K porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy tak na straně stěžovatele nedošlo.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu