ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.2847.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2847/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně V. O. , bytem v T., P. 32, zastoupené JUDr. Otto Hradilem, advokátem se sídlem v Uničově, Olomoucká 16, proti žalovanému O. J. , bytem v Ú., K. 117, zastoupenému Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, T. G. Masaryka 11, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C 163/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. ledna 2012, č. j. 12 Co 374/2011-344, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26. ledna 2011, č. j. 10 C 163/2006-309, ve výroku I. zamítl návrh žalovaného na povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C 163/2006. Ve výroku II. rozsudku rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 10. ledna 2012, č. j. 12 Co 374/2011-344, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a ve kterém uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatel v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu významně zasáhlo do jeho finančních poměrů a přivodilo mu „celou řadu sociálních dopadů, zejména v oblasti bytové.“ Uvedl, že v původním řízení namítal vady znaleckého posudku, který stanovil hodnotu bytu, který byl součástí společného jmění manželů, nicméně nebylo přihlédnuto k jeho výtkám a sám neměl dostatek finančních prostředků k pořízení jiného znaleckého posudku. Novým důkazem odůvodňujícím povolení obnovy řízení má být znalecký posudek vyhotovený z vůle žalobkyně, který byl žalovanému doručen po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu o vypořádání společného jmění účastníku a který stanoví cenu bytové jednotky č. 117/5 spolu s podílem 2019/10000 na společných částech domu č. p. 117 na pozemku parc. č. st. 164, v katastrálním území a obci K. (dále jen ,,předmětný byt“) dvakrát vyšší. Nový znalecký posudek podle tvrzení dovolatele dokazuje nesprávnost a nevěrohodnost znaleckého posudku, který byl vyhotoven v řízení, a ze kterého soud vycházel při stanovení ceny předmětného bytu. Dovolatel dále nesouhlasil s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Měl za to, že nebyl dán prostor pro postup soudu podle §150 o. s. ř., neboť žalobkyně se o předmětný byt nijak nezasloužila.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Obsah usnesení soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je dovolateli znám, tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolatel v dovolání vedle výroku I. napadl výslovně i výrok II. usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení však není přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2003, pod pořadovým č. 4).
Dovolání není přípustné ani proti výroku I. usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí obnovy řízení, jíž se dovolatel domáhal.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle §238 odst. 1 písm. a) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., tj. při existenci zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolání, byť označuje usnesení odvolacího soudu za rozhodnutí, které má ve věci samé zásadní právní význam, nevymezuje žádnou právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu, a tato otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozhodnutí odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže oproti přesvědčení dovolatele založit skutečnost, že rozhodnutím soudu bylo zasaženo do finančních a sociálních poměrů dovolatele.
Žalobou na obnovu řízení podle §228 o. s. ř. může účastník napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé: a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Dovolatel spatřuje důvod obnovy řízení v tom, že po pravomocném skončení nalézacího řízení mu byl doručen znalecký posudek, z něhož se podává, že cena předmětného bytu je vyšší než cena stanovená v původním znaleckém posudku. Dovolatel však měl již v nalézacím řízení možnost namítat nesprávnost znaleckého posudku, kterým byl v tomto řízení proveden důkaz, a uvádět skutečnosti ovlivňující výši ceny bytové jednotky. Z protokolu z jednání před soudem prvního stupně ze dne 18. listopadu 2008 však vyplývá, že k výši ocenění předmětného bytu žádných námitek neměl. Skutečnost, že po skončení řízení byl vyhotoven znalecký posudek stanovující cenu věci jinou částkou, než jakou byla oceněna v nalézacím řízení, není sama o sobě důvodem k obnově řízení (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 2090/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4606). Důvodem obnovy by nemohla být ani okolnost, že po skončení řízení znalec dospěl k jiné, byť i třeba správnější, ceně věci v důsledku odhalení chyby v použitých podkladových údajích. Vyhovění návrhu na obnovu řízení v dané věci by představovalo precedent, který by umožňoval obnovou řízení otevírat mnohá skončená řízení, v nichž soud rozhodoval na základě odborných znaleckých posudků, jen z důvodu samotné dodatečně zjištěné nesprávnosti či nepřesnosti údajů v nich obsažených (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 2363/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6825).
O takovou situaci však v daném případě zjevně nejde.
Dovolatel v dovolání ostatně ani neuvádí žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na případné chyby v původním znaleckém posudku Ing. J. D. Poukazuje-li v dovolání na to, že „rozdíl téměř dvojnásobku za dva až tři roky za situace, kdy trh s nemovitostmi stagnuje, či je spíše v recesi, a nemovitost nebyla nikterak zhodnocována ani opravována, je ukazatelem jasného chybného postupu soudů a znalce v předchozím řízení“, je jeho argumentace vnitřně rozporná. Dovolatel totiž namítá, že soudy měly stanovit v původním řízení cenu předmětné bytové jednotky k roku 2007, resp. 2008, což neučinily, cenu bytové jednotky podle „nového“ znaleckého posudku Ing. P. P. z roku 2010 však srovnává s cenou právě k roku 2007, resp. 2008, a dovozuje, že za dva roky nemohlo dojít k téměř dvojnásobnému nárůstu ceny bytové jednotky. Dovolatel však zjevně přehlíží, že původní znalecký posudek (podle zjištění nalézacích soudů) stanovil cenu bytové jednotky ke dni 14. listopadu 2003, což mu dovolatel vytýká, současně však podrobuje kritice tento posudek, jako kdyby stanovil cenu k roku 2007, resp. 2008. Jestliže tedy původním znaleckým posudkem byla stanovena cena podle stavu bytové jednotky k listopadu 2003, zatímco znaleckým posudkem znalce Ing. P. P. k dubnu 2010, je zřejmé, že cenový rozdíl podle obou znaleckých posudků se neváže na období dvou let, ale let sedmi. Z tohoto pohledu však dovolatel znalecký posudek Ing. J. D. nehodnotí a neposuzuje, neboť jeho zásadní výhrada se odvíjí právě od kritiky rozdílu cen v období let dvou. Ostatně i výhrada dovolatele vůči „oslabené věrohodnosti znalce“ Ing. J. D. je spojena toliko s nesprávně tvrzenou odlišností znaleckých posudků v období dvou let, o kterou – jak dovolací soud vyložil – nejde. Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že ani případná nesprávnost znaleckého posudku není bez dalšího průkazem snížené věrohodnosti znalce. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 42/2012, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz (proti uvedenému rozhodnutí i proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 2367/2007, jež byla rozhodnutími v téže věci, byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 7. srpna 2012, sp. zn. IV. ÚS 1507/12 – nalus.usoud.cz) vyložil, že „K názoru žalovaného, že jakákoliv chyba znalce má vliv na jeho věrohodnost, reagujícímu na dovolacím soudem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 1949, sp. zn. Rv I 463/48 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 55/1950), dovolací soud uvádí: Chyby jsou lidskému konání vlastní a z jedné většinou nelze činit žádné závěry. Názor žalovaného by ve svém důsledku znamenal, že žádný odborník nesmí vykonávat své povolání.“
Z uvedeného je zřejmé, že usnesení odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalobkyni takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.), nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu