ECLI:CZ:US:2009:1.US.1198.09.1
sp. zn. I. ÚS 1198/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá 16, proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Lounech ze dne 9. 7. 2008 č. j. 3 T 89/2008-92, a proti "rozhodnutí" Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 3. 2009 č. j. 144/2009-OD-SPZ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí okresního soudu a "rozhodnutí" ministerstva spravedlnosti pro tvrzené porušení svých základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a v čl. 90 odst. 1 Ústavy.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu, že na stěžovatele byla podána obžaloba pro trestný čin ublížení na zdraví dle §224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že na silnici, jako řidič kamionu s návěsem, předjížděl kolonu osobních vozidel a při zařazování zpět do pravého jízdního pruhu přehlédl v tomto pruhu jedoucí osobní automobil, a narazil pravou přední částí kamionu do levého zadního boku auta, které řídil Ing. S. H. a které se po střetu dostalo nárazem do smyku, otočilo se přes střechu a skončilo v protisměru v travnatém silničním příkopu; při dopravní nehodě došlo k těžkému zranění jednoho ze spolujezdců z tohoto automobilu, tři další spolujezdci utrpěli zranění lehká. Okresní soud v Lounech napadeným trestním příkazem uznal stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, a uložil mu trest odnětí svobody v délce trvání 12 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Zároveň byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 30 měsíců.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že přípisem Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 10. 2008, který byl na adresu advokátní kanceláře obhájce stěžovatele doručen dne 30. 10. 2008, bylo obhájci stěžovatele sděleno, že napadený trestní příkaz nabyl právní moci dnem 16. 10. 2008, neboť odpor proti tomuto rozhodnutí soudu byl podán opožděně, jestliže trestní příkaz byl obžalovanému doručen dne 7. 10. 2008 a obhájci obžalovaného již dne 22. 9. 2008. Stěžovatel a jeho právní zástupce jsou přesvědčeni o tom, že uvedený trestní příkaz nemohl nabýt právní moci, neboť nebyl obhájci obžalovaného řádným způsobem doručen. Dne 22. 9. 2008 byla totiž na adresu advokátní kanceláře obhájce stěžovatele Okresním soudem v Lounech doručena v trestní věci vedené pod sp. zn. 3T 89/2008 obálka o rozměrech A4, která obsahovala kopii trestního spisu, o níž obhájce obžalovaného soud písemně žádal dne 26.8.2008. Jak bylo posléze z písemného sdělení soudu ze dne 29.10.2008 (doručeno obhájci dne 30.10.2008) zjištěno, měla tato obálka obsahovat také opis trestního příkazu. Bezprostředně po obdržení tohoto přípisu soudu byla provedena kontrola obsahu doručené písemnosti a bylo zjištěno, že jako poslední list poštovní zásilky čítající více než 80 listů byl soudem založen stejnopis trestního příkazu vydaného v předmětné trestní věci. Stěžovatel je přesvědčen, že ze strany Okresního soudu v Lounech došlo k formálnímu pochybení a k porušení procesních předpisů vztahujících se k doručování, a to z následujících důvodů.
Podle §63 odst. I trestního řádu platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, užijí se pro způsob doručování fyzickým osobám, právnickým osobám, státním orgánům, státu, advokátům, notářům, obcím a vyšším územně samosprávným celkům přiměřeně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení. Podle výše citovaného ustanovení trestního řádu se tedy přiměřeně užije zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném a účinném znění (dále jen o. s. ř.). Samotný postup soudu při doručování byl pak upraven v ustanovení §49 odst. 1 věta druhá o. s. ř. v tehdy platném znění, dle kterého při doručování rozsudku nebo usnesení ve věci samé může být do obálky vložena jen jediná písemnost, ledaže je spolu s rozhodnutím doručována žaloba nebo jiný návrh na zahájení řízení. Vzhledem k výše uvedenému je nepochybné, že dne 22. 9. 2008 byla obhájci stěžovatele Okresním soudem v Lounech doručena vyžádaná kopie trestního spisu a spolu s touto byl doručen i trestní příkaz v trestní věci stěžovatele. Písemnosti byly soudem vloženy do jedné a téže obálky, a to i přesto, že měly být doručovány samostatně.
Stěžovatel tedy namítá, že soud prvního stupně pochybil, pokud doručování písemností, v daném případě trestního příkazu, nebylo provedeno způsobem, který stanoví zákon, a přesto soud nakonec přijal závěr, že v trestním řízení bylo řádně doručeno a trestní příkaz tak nabyl právní moci.
Za dané situace byl stěžovatel toho názoru, že v jeho trestní věci by bylo možné postupovat dle ustanovení §266 odst. 1 trestního řádu a podat proti pravomocnému rozhodnutí soudu, které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Proto se obrátil prostřednictvím svého právního zástupce se svým podnětem na Ministerstvo spravedlnosti. Ministerstvo spravedlnosti však přípisem ze dne 3. 3. 2008 č. j. 144/2009-OD-SPZ, oznámilo, že v předmětné věci důvody k podání stížnosti pro porušení zákona neshledává.
II.
Dříve než Ústavní soud může přikročit k věcnému přezkumu rozhodnutí, opatření, nebo jiných zásahů orgánů veřejné moci, o nichž stěžovatel tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem, musí ověřit, zda jsou pro takový přezkum splněny podmínky předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž je Ústavní soud podle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán.
Ústavní soud konstatuje v dané věci, že je věcný přezkum stěžovaných zásahů orgánů veřejné moci vyloučen, a to z důvodů dále vyložených.
Ústavní soud předesílá, že návrh stěžovatele - důsledně vzato - směřuje proti sdělení ministerstva spravedlnosti o odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona. I když to stěžovatel v petitu ústavní stížnosti neuvádí, podle rubra směřuje ústavní stížnost i proti "rozhodnutí" Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 3. 2009 č. j. 144/2009-OD-SPZ. Tomu ostatně odpovídá i dikce plné moci advokátu JUDr. Ivanu Vávrovi ze dne 5. 5. 2008. Proto se Ústavní soud i touto částí ústavní stížnosti zabýval.
Ústavní soud konstatuje, že sdělení Ministerstva spravedlnosti o odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona není pravomocným rozhodnutím, opatřením, či jiným zásahem orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, resp. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a tudíž ve vztahu k němu pravomoc Ústavního soudu nelze uplatňovat. Jinak řečeno, k projednání takového návrhu není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný. K podání stížnosti pro porušení zákona je oprávněn toliko ministr spravedlnosti, který stížnost podat může, ale také nemusí; podání stížnosti pro porušení zákona je tedy fakultativní. Z toho vychází i stávající judikatura Ústavního soudu. Například z usnesení III. ÚS 365/97 [Sb.n.u., sv. 10, str. 371 (373-374)] zřetelně plyne, že stížností pro porušení zákona (ať již je či není podána) ústavně zaručená práva fyzické osoby dotčena být nemohou, neboť jde nikoliv o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek umožňující podle uvážení ministra spravedlnosti v mimořádných případech soudní přezkum (pravomocného rozhodnutí) mimo obvyklé instanční pořadí; pokud zmíněná práva mohou být porušena, může se tak stát jen buď v původním rozhodnutí, nebo v rozhodnutí, jímž obecný soud podané stížnosti pro porušení zákona v neprospěch odsouzeného vyhoví. Z toho je nutno dovodit, že ani při prošetřování podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona nemohla být základní práva či svobody stěžovatele porušeny.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti napadenému "rozhodnutí" ministerstva spravedlnosti dle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Ústavní soud připomíná, že stejně rozhodl ve své dosavadní judikatuře opakovaně, a to např. v poslední době v usnesení sp. zn. II. ÚS 2138/08.
III.
Pokud jde o ústavní stížnost proti napadenému trestnímu příkazu, stěžovatel zřejmě odvíjí běh lhůty k jejímu podání až od doručení vyjádření Ministerstva spravedlnosti, které nevyhovělo podnětu stěžovatele k podání stížnosti pro porušení zákona.
Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že podnět k podání stížnosti pro porušení zákona není procesním prostředkem ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; je možné ho považovat toliko za informaci subjektu, oprávněného k podání stížnosti pro porušení zákona, která nezakládá zákonem stanovené právní důsledky, tj. nemá vliv na běh lhůty k podání ústavní stížnosti (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 124/93, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 2, usnesení č. 4, str. 203 a násl.).
Lhůtu k podání ústavní stížnosti je proto třeba počítat nejpozději ode dne 4. 11. 2008. Tímto dnem je totiž datována žádost stěžovatele (cestou jeho obhájce) o navrácení lhůty ve věci napadeného trestného příkazu (adresovaná okresnímu soudu), v níž je uvedeno, že obhájce stěžovatele zjistil, že jako poslední list poštovní zásilky soudu byl založen stejnopis napadeného trestního příkazu, což se dozvěděl až po obdržení sdělení okresního soudu dne 30. 10. 2008 (srov. č. l. 103 spisu). (Rovněž) obhájci stěžovatele se tak napadený příkaz dostal do jeho dispozice (a o této skutečnosti obhájce stěžovatele prokazatelně věděl, nejpozději dne 4. 11. 2008).
Ústavní stížnost však byla podána až dne 7. 5. 2009, tedy zjevně po uplynutí 60denní lhůty stanovené za tímto účelem zákonem o Ústavním soudu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost proti citovanému trestnímu příkazu jako podanou po lhůtě stanovené zákonem pro její podání odmítl [§43 odst. 1 písm. b) ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud podotýká, že shodně rozhoduje - pokud jde o právní povahu sdělení ministerstva spravedlnosti o odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona - ve své judikatuře ustáleně (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 367/04, II. ÚS 572/05, IV. ÚS 173/06, IV. ÚS 1231/07, II. ÚS 782/08).
IV.
Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele odmítl z části podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a z části dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
V.
Toliko jako obiter dictum Ústavní soud konstatuje, že i kdyby byla ústavní stížnost meritorně projednatelná, musela by být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel totiž dovozuje protiústavnost postupu okresního soudu při doručování napadeného příkazu pouze ze skutečnosti, že aplikace příslušných ustanovení trestního řádu a občanského soudního řádu, týkající se doručování písemností, nebyly provedeny v mezích "běžného" zákona.
Stěžovatel však zde nereflektuje důsledně, že ne každé (eventuální) pochybení orgánů činných v trestním řízení na úrovni podústavního práva je samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, a tedy představovat důvod intervence Ústavního soudu. Bráno obecným pohledem, Ústavní soud, ať již při konkrétní či abstraktní kontrole norem či při přezkumu výkonu státní moci, vždy zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případné porušení základních práv či svobod v jejich materiálním pojetí. Tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. Projevem této zásady je i teze, že ústavněprávní relevanci zásadně nemá každá dílčí jednotlivost soudního procesu. Konkrétní vada či nesprávnost musí být posouzena právě z hlediska svého ústavněprávního rozměru, a zejména musí být hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ústavní soud tedy hodnotí ústavnost daného konkrétního trestního řízení v celém kontextu, zpravidla nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť. Proto ne vždy existence určité právní vady musí nutně vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, roviny ústavněprávní.
Dle §49 odst. 1 věta druhá o.s.ř. v tehdy platném znění platilo, že "Při doručování rozsudku nebo usnesení ve věci samé může být do obálky vložena jen jediná písemnost, ledaže je spolu s rozhodnutím doručována žaloba nebo jiný návrh na zahájení řízení". Stěžovatel je názoru, že porušením tohoto ustanovení okresním soudem byl založen stav protiústavní.
I kdyby platilo, že by toto ustanovení podústavního práva mohlo mít - samo o sobě - ústavně právní dosah v podobě ochrany účastníka řízení (tj. aby mu nebylo zabráněno zahlcením řadou listin doprovázejících vlastní rozhodnutí ve věci uplatnit ve lhůtě opravné prostředky), nebylo by možné odhlížet od skutečnosti, že na doručence, která byla podepsána obhájcem stěžovatele (resp. oprávněným příjemcem), je zřetelně a přehledně vyznačeno (obhájce stěžovatele tak byl informován): tr. příkaz + obžaloba. Navíc je třeba dodat - jak argumentoval okresní soud (srov. č. l. 100 a 112 spisu) - že se obhájce stěžovatele seznámil se spisem dne 26. 8. 2008, tedy v době, kdy již byl napadený trestní příkaz vydán (což stěžovatel nerozporuje ani v ústavní stížnosti). Věc je třeba vnímat z pohledu kontextuálního, nikoli formálního. Nelze proto usuzovat, že by byla napadeným postupem stěžovateli znemožněna efektivní ochrana jeho práv.
To platí tím spíše, že citované ustanovení §49 odst. 1 věta druhá o. s. ř. v tehdy platném znění zřejmě nemělo ústavněprávní dosah v podobě ochrany účastníka řízení (tj. aby mu nebylo zabráněno - zahlcením řadou listin doprovázejících vlastní rozhodnutí ve věci - uplatnit ve lhůtě opravné prostředky). Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na uznávanou komentářovou literaturu k o. s. ř. (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. Díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 237), dle níž se tímto ustanovením pouze "sleduje, aby byla pokud možno vyloučena pochybnost, jaké písemnosti byly do obálky v jednotlivých případech vloženy." To vyslovil i Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 820/08. Smyslem a účelem citovaného ustanovení tedy nebyla ochrana jednotlivce, nýbrž umožnění snadnějšího, spolehlivějšího dokladování doručení obsahu zásilek. Takový názor přitom odpovídá i důvodové zprávě k citovanému ustanovení ("K zamezení pochybností o tom, jaké písemnosti byly doručovány..."), jakož i základnímu východisku vyjádřenému v obecné části důvodové zprávy ("Základním východiskem navrhované úpravy doručování je skutečnost, že soudy nedávají jen své písemnosti k doručení (jako to činí jiní odesílatelé), ale že také posuzují a rozhodují, zda doručení písemnosti adresátům proběhlo podle zákona...Doručení písemnosti současně musí být jednoznačným způsobem dokladováno (pomocí veřejné listiny) a musí být kdykoliv v budoucnu ověřitelné..."). V dané věci nebylo pochybností, jaké písemnosti byly doručovány. Lze poukázat na obsah doručenky, přičemž i obhájce stěžovatele uznal, že napadený příkaz byl v předmětné zásilce obsažen; tedy negativní důsledek, jehož vyloučení citované ustanovení sledovalo (pochybnosti, zda byl doručen též napadený trestní příkaz), v dané věci nenastal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2009
Vojen Güttler
soudce zpravodaj