ECLI:CZ:US:2008:1.US.1379.07.1
sp. zn. I. ÚS 1379/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti 1) Ch. P. a 2) Mgr. W. P., obou zastoupených JUDr. Janem Sedláčkem, advokátem, Lerchova 3, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, č. j. 28 Cdo 300/2007-223, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2006, č. j. 20 Co 674/2005-198, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. 5. 2006, č. j. 20 Co 674/2005-201, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2005, č. j. 37 C 170/97-171, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelé navrhují Ústavnímu soudu zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh je zřejmé, že Městský soud v Brně zamítl návrh stěžovatelů na určení, že jejich právní předchůdkyně M. P. v době své smrti vlastnila ideální jednu polovinu nemovitosti na adrese Jakubské nám. 2, Brno, č. p. 101, na parcele č. 47 o výměře 417 m2, vše na listu vlastnictví č. 357 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město, obec Brno, katastrální území Brno-město. Městský soud v Brně shledal, že návrh stěžovatelů na určení dle §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, obchází speciální restituční právní předpisy, neboť zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, ve svém §6 odst. 1 písm. d) zahrnuje situace, kdy majetek přešel na stát smlouvou o darování nemovitosti uzavřenou dárcem v tísni. Stěžovatelé totiž v řízení před obecnými soudy jednak uváděli, že jejich právní předchůdkyně nebyla v době učinění nabídky dobrovolného převodu nemovitostí na stát vlastnicí předmětných nemovitostí, a rovněž že nabídku převodu učinila v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
V odvolání stěžovatelé mimo jiné namítali, že nejsou oprávněnými osobami podle restitučního zákona, tedy že není vyloučeno posouzení jejich práva podle obecných právních předpisů. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelů není důvodné. Konstatoval, že podmínkou úspěchu žaloby podle §80 písm. c) o.s.ř. je prokázání naléhavého právního zájmu, který je dán pokud je právo ohroženo nebo by se stalo nejistým, jestliže by nebylo osvědčeno soudním rozhodnutím. Při tom odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, publikované pod č. 477/2005 Sb. a nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 758/05, z nichž uvedl stěžejní právní závěry, které potvrzují nemožnost úspěšného využití žaloby podle §80 písm. c) o.s.ř. v případech, které zákonodárce postihl restitučním zákonodárstvím.
V dovolání stěžovatelé uváděli, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně s novou argumentací, aniž s ní před tím stěžovatele seznámil. Dále vyjádřili přesvědčení, že odvolací soud nerespektoval standardní judikaturu při posuzování naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, a dovozovali, že v jejich případě byla naplněna preventivní funkce určovací žaloby. Rovněž s poukazem na to, že nejsou státními občany ČR, namítali, že nejsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., tedy že tento zákon nemá ve vztahu k občanskému zakoníku povahu zákona speciálního. Nejvyšší soud rovněž poukázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, publikované pod č. 477/2005 Sb., a některé tyto závěry rozvedl poukazem na vlastní judikaturu.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti závěry obecných soudů zpochybňují a tvrdí, že z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Opakují, že Krajský soud v Brně své rozhodnutí opřel o jiný důvod než soud prvního stupně. Dále jsou stěžovatelé přesvědčeni, že se jako dědici, kteří dědictví neodmítli, mohou podle dosavadní konstantní judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1977/2001; sp. zn. 22 Cdo 1445/2004; sp. zn. 22 Cdo 1020/2005) domáhat určení, že jejich právní předchůdkyně, M. P., v době své smrti vlastnila nemovitosti označené v žalobě. Argumentaci výše uvedeným stanoviskem pléna, navíc toliko ve formě citace, považují stěžovatelé za nepřípadnou a nedostatečnou. Nesprávné právní závěry obecných soudů tak podle stěžovatelů vyústily v porušení jejich základního práva na spravedlivý proces.
II.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti z ústavněprávního hlediska byla otázka, zda se lze domáhat ochrany vlastnického práva prostředky upravenými v obecných právních předpisech, i když na poměry dopadají normy speciálního (restitučního) zákonodárství.
Ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb., z něhož při svých právních závěrech vycházely obecné soudy, především Krajský soud v Brně a Nejvyšší soud, plénum Ústavního soudu v podstatě akceptovalo závěr obsažený ve stanovisku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle kterého "oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle §126 odst. 1 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) OSŘ." Je zjevné, že tímto stanoviskem byly překonány právní názory obsažené v řadě nálezů a rozsudků dřívějších.
Ústavní soud a všichni jeho soudci, včetně soudce zpravodaje, jsou nyní uvedeným stanoviskem vázáni, a to i v případě, kdy buď vyjádřili svůj právní názor v odlišném stanovisku nebo se s tímto odlišným stanoviskem osobně ztotožňují, ačkoliv se vlastního hlasování pléna Ústavního soudu ze závažných důvodů nezúčastnili.
V citovaném stanovisku Ústavní soud rovněž uvedl, že "tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství." V citovaném stanovisku Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který tento získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, a to bez ohledu na to, že by jinak v některých případech bylo možné uplatnit vlastnické právo k takovému majetku podle obecných předpisů. Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že smyslem restitučních předpisů bylo nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích, k nápravě křivd proto může docházet pouze ve věcném a časovém rámci předpisů, které byly za tímto účelem přijaty.
Ve vztahu k institutu určovací žaloby pak Ústavní soud uvedl, že se jedná o nástroj ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy, jež je svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 - 155; Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád - komentář, I. díl, 6. vydání, Praha, 2003, str. 259). Smyslem určovací žaloby je předejít stavům nejistoty ohledně existence určitého práva nebo jeho výkonu. S tím souvisí požadavek, že musí být dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení a tento zájem musí být vyvolán stavem, který způsobuje, že právní vztah žalobce k věci se stal nebo stává nejistým. Jakmile bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit.
Soudy všech stupňů se posuzováním naléhavého právního zájmu ve věci návrhu stěžovatelů dostatečně zabývaly a své závěry přiměřeně odůvodnily. Obecné soudy vyšly ze zjištění, že M. P. a československý stát uzavřeli platnou darovací smlouvu ve smyslu §383 zákona č. 141/1950 Sb., na základě které platně došlo k převodu vlastnictví předmětných nemovitostí. Ve vztahu k námitce, že převod nemovitostí byl učiněn v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, již Městský soud v Brně ve svém rozsudku odkázal na restituční předpisy. Soudy odvolací a dovolací tyto úvahy dále rozvedly. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy respektovaly závěry stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb., způsobem, který nevyžaduje zásahu Ústavního soudu, neboť se nejedná rozhodnutí extrémně nespravedlivá či svévolná. Závěr, že naléhavý právní zájem stěžovatelů na požadovaném určení není dán, je naopak zjevně v souladu s citovaným stanoviskem. Závěry citovaného stanoviska dopadají i na situaci stěžovatelů tedy i na případ, že se domáhají určení vlastnictví své právní předchůdkyně ke dni její smrti. . Pokud stěžovatelé poukazují na výše uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu a považují ji za rozpornou s názorem vyjádřeným v jejich věci, podotýká Ústavní soud, že není povolán k případnému sjednocování různých právních názorů obecných soudů.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
Ivana Janů,
předsedkyně senátu