ECLI:CZ:US:2016:1.US.1422.16.1
sp. zn. I. ÚS 1422/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Věry Kravárikové, CSc., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, se sídlem Jugoslávská 12, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 4178/2015-601 ze dne 17. 3. 2016 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 61/2015 ze dne 5. 5. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor s čl. 90 Ústavy, který zakotvuje povinnost soudů poskytovat právní ochranu, pro porušení práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a konečně pro porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Okresní soud v Semilech vyhověl žalobě stěžovatelky, kterou se domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke dvěma pozemkům, přičemž po zrušení spoluvlastnictví byly tyto nemovitosti přikázány do jejího výlučného vlastnictví. Za rozhodující kritérium pro toto rozhodnutí považoval okresní soud další účelné využití nemovitostí, neboť stěžovatelka je vlastníkem sousedního pozemku, který jí umožňuje příjezd na sporné pozemky, na kterém je zbudována studna s pitnou vodou a který jako jediný umožňuje vstup do sklepa stavby, jež je součástí jedné ze sporných nemovitostí. Tyto nemovitosti tak dle okresního soudu tvořily funkční celek a přikázání nemovitostí do vlastnictví žalobkyně se tudíž jevilo jako nejúčelnější.
Krajský soud v Hradci Králové však rozsudek okresního soudu změnil tak, že nemovité věci přikázal do spoluvlastnictví dvou žalovaných a uložil stěžovatelce nahradit náklady řízení. Na rozdíl od okresního soudu akcentoval krajský soud kritérium velikosti spoluvlastnických podílů, které vyznívalo lépe pro žalované, neboť jejich spoluvlastnické podíly tvořily dohromady tři čtvrtiny nemovitosti proti jedné čtvrtině stěžovatelky. Navíc by dle krajského soudu měl nemovitost v takovémto případě využívat širší okruh lidí, neboť žalovaní jsou na rozdíl od stěžovatelky dva a každý má svůj vlastní okruh blízkých příbuzných.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, jelikož stěžovatelka neuvedla, v čem konkrétně spatřuje předpoklady pro uplatnění dovolacího důvodu.
II. Argumentace stěžovatelky
Stěžovatelka vytýká postupu odvolacího a dovolacího soudu zejména skutečnost, že vzaly za zcela určující kritérium velikosti spoluvlastnických podílů stran sporu, aniž by zohlednily funkčnost celku tvořeného spornými pozemky a pozemkem ve vlastnictví žalobkyně. Stěžovatelka shledává porušení jejího ústavního práva vlastnit majetek v tom, že v případě přikázání pozemků do vlastnictví žalovaných by pozemek v jejím vlastnictví nemohl být z povahy věci využíván, čímž by se stal téměř neprodejným. Prodat by jej šlo toliko žalovaným, avšak nikoliv za cenu obvyklou, neboť žalovaní si jsou dle stěžovatelky vědomi její situace.
Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu nepovede k narovnání spoluvlastnických vztahů a zajištění budoucího řádného, nerušeného a účelného užívání nemovitosti, jak plyne ze smyslu a podstaty institutu vypořádání spoluvlastnictví.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti převážně brojí proti hodnocení důkazů a závěrům obecných soudů. Ústavní soud však připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
V právě posuzovaném případě však Ústavní soud nezjistil žádné pochybení ze strany obecných soudů, které by mělo za následek nutnost kasačního zásahu pro rozpor s ústavně garantovaným právem stěžovatelky. Jak okresní soud, tak soud odvolací se s námitkami stěžovatelky vypořádaly, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a jejich rozhodnutí nebyla projevem libovůle ani nevybočovala z ústavněprávních mezí. Oba soudy zvažovaly dvě hodnotící kritéria; na jedné straně funkčnost a účelnost sporné nemovitosti ve vztahu k přilehlému pozemku ve vlastnictví stěžovatelky a velikost spoluvlastnických podílů na straně druhé. Zvolení jedno z těchto kritérií za kritérium hlavní má nepochybně za následek zásah do kritéria druhého. To však v žádném případě neznamená, že krajský soud pochybil, kladl-li - na rozdíl od soudu okresního - větší důraz na kritérium velikosti spoluvlastnických podílů.
Ústavní soud taktéž neshledává pochybení v postupu Nejvyššího soudu, jehož řádně odůvodněné usnesení jednoznačně není projevem libovůle. Ústavní soud se naopak ztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeném v tomto usnesení, totiž že "se úvaha odvolacího soudu, který považoval za rozhodující výši spoluvlastnického podílu a také okruh osob, které budou moci nadále chatu využívat, nejeví zjevně nepřiměřená".
Nadto Ústavní soud dodává, že již v minulosti vyjádřil názor, že samotný institut zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není v rozporu s právem vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2010/16 ze dne 19. 7. 2016). Tento rozpor by představovala pouze tzv. kvalifikovaná vada, mající za následek porušení ústavnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 212/16 ze dne 20. 9. 2016 či nález sp. zn. I. ÚS 3943/14 ze dne 2. 8. 2016). Výběr rozhodného kritéria pro vypořádání spoluvlastnictví na základě úvahy soudu je plně v souladu s principy spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny i s podústavním právem, přičemž samotný závěr soudu o výběru jednoho z možných kritérií jako rozhodného není v tomto případě způsobilý zasáhnout do stěžovatelčina práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu