ECLI:CZ:US:2012:1.US.1451.11.1
sp. zn. I. ÚS 1451/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem se sídlem Strakonice, Bezděkovská 53, proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 30. 3. 2011, čj. 7 C 34/2010 - 57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozsudku, vydaného v řízení o vydání bezdůvodného obohacení, ve kterém jako žalobce uspěl jen částečně. Z obsahu připojeného rozsudku Okresního soudu v Písku Ústavní soud zjistil, že žalované byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli 760,- Kč s úrokem z prodlení a zamítnuta žaloba v části, ve které stěžovatel požadoval zaplacení 5.506,- Kč s úrokem z prodlení. Soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel je vlastníkem pozemku, přes který je přístup ke garáži žalované. Ta nabyla právo osobního užívání pozemku (zastavěného garáží) na základě dohody o osobním užívání pozemku ze dne 30. 11. 1977 a součástí této dohody bylo i ujednání o použití příjezdu k pozemku žalované po pozemku stěžovatele. Právo osobního užívání se následně transformovalo na právo vlastnické. Žalovaná, která pozemek stěžovatele užívá jako přístupovou cestu ke své garáži, se bezdůvodně obohatila o částku, která odpovídá 1/6 nájemného za pozemek ve výši podle cenových předpisů, tedy výměrů MF ČR, vydaných v souladu s §10 zákona č. 526/1990 Sb. Výše nájemného tak činí 20,- Kč za 1 m2 ročně v rozhodném období uplatněném žalobou. Ročně tak 1/6 nájemného činí 380,- Kč.
Důvodnost ústavní stížnosti stěžovatel spatřoval v částečném zamítnutí jeho žaloby, což soud odůvodnil tím, že mu nenáleží vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající tržní ceně nájemného za pozemek, který bez právního důvodu užívá žalovaná (spolu s dalšími), neboť výše bezdůvodného obohacení je limitována částkou 20,- Kč za 1 m2 pozemku podle cenové regulace zavedené výměrem Ministerstva financí ČR. Pokud se okresní soud řídil výměrem Ministerstva financí ČR 01/2009, šlo, podle stěžovatele, o postup, který je v rozporu s ústavním pořádkem ČR, neboť šlo o zásah do jeho vlastnického práva. Stěžovatel poukázal též na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2229/08 a upozornil na to, že v řízení před okresním soudem navrhoval postup podle §109 odst. 1 písm. c) OSŘ, protože cenová regulace je v rozporu jak s ústavním pořádkem, tak s Úmluvou.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud tedy není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost proto představuje specifický procesní prostředek, jehož účelem je poskytovat ochranu ústavním pořádkem zaručeným základním právům a svobodám. Nejde tedy o žádný řádný nebo mimořádný prostředek vztahující se k předmětu řízení vymezenému před obecnými soudy (srov. bod 19 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1009/08, N 6/52 SbNU 57).
V základních parametrech je tato ústavní stížnost totožná s věcí, ve které již I. senát Ústavního soudu rozhodl dne 26. 1. 2012 pod sp. zn. I. ÚS 1378/11. Proto postačí odkázat na závěry ve zmíněném usnesení uvedené. Okresní soud v Písku pochybil v tom, že přehlédl otázku možné existence veřejné účelové komunikace a soustředil se výhradně na otázku výše náhrady za přístup a příjezd žalovaných k jejich garáži. Z tohoto důvodu je také bezpředmětné řešit stěžovatelem vznesenou otázku přiměřenosti cenové regulace, jelikož zásadní otázka statusu předmětného pozemku (tj. zda se na něm nenachází veřejně přístupná účelová komunikace v režimu tzv. obecného užívání) nebyla v řízení před obecným soudem vůbec vyřešena.
Návrhu stěžovatele na zrušení rozsudku okresního soudu tedy Ústavní soud nevyhověl, protože by tak mohl potencionálně přivodit zhoršení jeho právního postavení. Proto ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. V důsledku odmítnutí ústavní stížnosti nebylo vyhověno návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku, neboť ten má akcesorickou povahu a sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu