ECLI:CZ:US:2014:1.US.149.14.1
sp. zn. I. ÚS 149/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Viery Beňové, zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 314/2013-202 ze dne 16. 10. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí a navrhla jeho zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces a presumpci neviny. Přitom odkázala na čl. 6 odst. 1 a 2 evropské Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Dne 22. 5. 2003 byla stěžovatelka obviněna z trestného činu podvodu, jehož se měla dopustit tím, že spolu s dalším spoluobviněným měli obstarat falešné platební poukazy k výběru sociálního příspěvku a další spoluobvinění tyto sociální příspěvky vybrali na pokladně úřadu Městské části Praha 14. Stěžovatelka v řízení popírala, že by se dopustila trestné činnosti. Dne 21. 9. 2004 Obvodní soud pro Prahu 9 zastavil trestní stíhání stěžovatelky podle §172 odst. 2, písm. a) trestního řádu, tedy proto, že by trest, k němuž by trestní stíhání mohlo vést, byl bez významu vedle trestů již uložených.
Dne 24. 2. 2006 Městská část Praha 14 podala proti stěžovatelce žalobu na náhradu škody ve výši 86 663 Kč způsobené výše popsaným jednáním.
Dne 29. 1. 2008 Obvodní soud pro Prahu 9 žalobě vyhověl a tento rozsudek byl následně potvrzen odvolacím soudem. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Poslední dvě rozhodnutí však byla zrušena nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3902/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 62/64 SbNU 727). V tomto rozhodnutí Ústavní soud považoval napadený rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný z důvodu nedostatečné odůvodněnosti. Odvolací soud následně zrušil i prvoinstanční rozsudek.
Obvodní soud pro Prahu 9 ve věci rozhodl znovu rozsudkem ze dne 30. 4. 2013, jímž stěžovatelce uložil zaplatit žalobkyni 9 163 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobu zamítl. Žádné straně nepřiznal náklady řízení. Obvodní soud akceptoval námitku stěžovatelky, že nelze jako důkaz přečíst protokoly o výslechu spoluobviněných z trestního řízení. Připustil pouze přečtení protokolu o podání vysvětlení svědkyně, která nakonec obviněna nebyla. Soud dovodil, že tento důkaz přípustný je, protože tato svědkyně byla v daném momentu - na rozdíl od pozdějších spoluobviněných - povinna vypovídat pravdu. Přitom odkázal na usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3442/2009-134 ze dne 20. 9. 2011, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil názor, že za "důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci", tedy i listiny, které tvoří obsah spisu. V přečteném protokolu uvedená svědkyně vypověděla, že stěžovatelka získala z podvodného jednání hotovost ve výši 9 163 Kč. Tyto peníze byly vybrány dvěma osobami na základě dvou falešných poukazů, které těmto osobám předala stěžovatelka.
Výrok o nákladech řízení obvodní soud odůvodnil odkazem na §150 občanského soudního řádu tím, že žalobkyni škoda v žalované výši vznikla a nemůže jít k její tíži, že trestní řízení proti stěžovatelce bylo zastaveno pouze proto, že by trest, k němuž by trestní stíhání mohlo vést, byl bez významu vedle trestů již uložených.
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze prvoinstanční rozsudek potvrdil. Výše uvedená svědkyně nebyla soudem vyslechnuta, neboť k dotazu soudu zástupce stěžovatelky uvedl, že její svědecký výslech nenavrhuje. K výroku obvodního soudu o nepřiznání nákladů řízení žádné straně uvedl:
"Správně soud prvního stupně také rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Odvolací soud souhlasí se žalovanou, že ve věci měla podle úspěchu právo na náhradu nákladů řízení, neboť byla ve věci úspěšnější (§142 odst. 2 o.s.ř.). Ustanovení §150 o.s.ř. pak soudu umožňuje tuto náhradu účastníku odepřít, jsou-li pro takový postup dány důvody zvláštního zřetele hodné. Takové důvody mohou být dány i okolnostmi dané věci. V daném případě bylo zjištěno, že se žalovaná podílela na poškozování žalobkyně tím, že s [R. M.] zajišťovala falešné platební poukazy a předávala je jiným osobám, aby je za odměnu realizovaly. Jestliže se tohoto jednání dopustila, tak byť by se osobně nepodílela na všech skutcích, které jsou předmětem sporu, tak právě tyto okolnosti případu brání tomu, aby jí náhrada nákladů byla přiznána, neboť sama se na vzniku sporu podílela a k jeho vyřešení nijak nepřispěla."
II. Argumentace stěžovatelky
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka primárně brojí proti skutečnosti, že jí nebyl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení (ve výši přes 56 000 Kč) přesto, že byla ve věci úspěšná téměř z 90 %. Stěžovatelka si je vědoma, že Ústavní soud zachovává zdrženlivost, pokud se jedná o rozhodnutí týkající se nákladů řízení, je však toho názoru, že v daném případě jsou dány důvody pro výjimku. Nejde zde pouze o posouzení obecné správnosti či spravedlnosti výroku o nákladech řízení, ale je přítomna zjevná vazba závěrů obecných soudů o aplikaci §150 občanského soudního řádu na výklad zásad presumpce neviny.
Stěžovatelka napadá rozhodnutí městského soudu i v rozsahu, v němž jí bylo uloženo zaplatit částku 9 163 Kč. Jedná se o tzv. částku bagatelní a stěžovatelce je přitom známo, že Ústavní soud zpravidla rozsudky o bagatelních částkách nepřezkoumává. Stěžovatelka se nicméně nakonec rozhodla i v tomto rozsahu ústavní stížnost podat, a to z důvodu určité provázanosti s výrokem o nákladech řízení.
Stěžovatelka namítá, že jediný přímý důkaz, o nějž byl opřen závěr o tom, že se protiprávního jednání z části dopustila, je protokol o podání vysvětlení svědkyně, který neměl být vůbec připuštěn. Dle jejího názoru lze v civilním řízení použít z předchozího trestního řízení pouze takové důkazy, které by samy o sobě - nebýt trestního řízení - existovaly a mohly by být v občanskoprávním řízení použity (např. zmíněné platební poukazy nebo pokladní doklady, apod.). Domnívá se, že uvedená svědkyně měla být vyslechnuta civilním soudem znovu.
Stěžovatelka dále namítá, že městský soud porušil zásadu presumpce neviny stanovenou v čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Tato zásada se dle ní vztahuje zcela shodně na všechny osoby, které nebyly pravomocně odsouzené, takové osoby pak musí mít shodné postavení v navazujícím občanskoprávním řízení, v němž je žalobce povinen vést celé dokazování ke všem skutkovým okolnostem, jako by zde žádné trestní řízení nebylo.
Dle stěžovatelky odvolací soud zásadu presumpce neviny porušil zejména svým výrokem o náhradě škody. V odůvodnění výroku, že nepřizná stěžovatelce náhradu nákladů řízení vůbec, protože se na celkové škodě podílela, odvolací soud hovoří v množném čísle ("... zajišťovala falešné poukazy ... předávala je jiným osobám ..."), čímž implikuje, že stěžovatelka se dopustila i dalších útoků, ačkoli žaloba byla v takovém rozsahu zamítnuta.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli. Musí jít o zcela extrémní vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009, odst. 16). Bagatelní věcí jsou jistě věci, ve kterých jde o částku nižší než 10 000 Kč za předpokladu, že tato částka není pro stěžovatele fatální (viz nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014, bod 34).
V nyní posuzované věci stěžovatelka napadá výrok, kterým jí bylo uloženo zaplatit částku 9 163 Kč. Přitom nijak neargumentuje, že právě tato částka je pro ni fatální. Ústavní soud ani v napadeném rozhodnutí nespatřuje žádnou otázku zásadního ústavněprávního charakteru, která by jej opravňovala přezkoumat tuto bagatelní věc (viz nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014, bod 35).
K námitce stěžovatelky, že nebyl proveden výslech svědkyně před civilním soudem, Ústavní soud uvádí, že obecně je samozřejmě žádoucí, aby svědci byli soudem vyschnuti osobně za plného respektování zásady ústnosti řízení. V dané věci však stěžovatelka sama na přímý dotaz soudu její výslech nenavrhla (viz bod 7 výše). Není tedy akceptovatelné, aby tuto námitku vznášela až před Ústavním soudem, pokud ji nevznesla již před obecnými soudy, kde tuto možnost měla, respektive dokonce měla možnost tomuto namítané pochybení zabránit, čehož nevyužila [srovnej nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)].
Co se týče námitek stěžovatelky obecně k výroku o nákladech řízení, tak Ústavní soud opět odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle které není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
Aplikace §150 občanského soudního řádu a posouzení existence důvodů hodných zvláštního zřetele je primárně otázkou obecných soudů. Ústavní soud nespatřuje v tom, jak tuto otázku obecné soudy posoudily ani prvky svévole, ani extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Aplikace tohoto ustanovení byla oběma soudy řádně odůvodněna.
Nakonec zbývá posoudit otázku, zda napadeným rozsudkem městský soud neporušil právo stěžovatelky na presumpci neviny.
Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že čl. 6 odst. 2 Úmluvy se aplikuje i po skončení trestního řízení a může být porušen například i v následujícím civilním řízení, pokud existuje vazba mezi tímto civilním řízením a předchozím trestním řízením (viz např. rozsudek ESLP ve věci Orr proti Norsku č. 31283/04 ze dne 15. 5. 2008, §47-49). Na druhou stranu ani zproštění obžaloby nebrání následnému shledání občanskoprávní odpovědnosti zaplatit náhradu škody, která se zakládá na stejných skutkových okolnostech, a to z důvodu nižšího standardu prokázání skutkových okolností [viz například rozsudek ve věci Çelik (Bozkurt) proti Turecku č. 34388/05 ze dne 12. 4. 2011, §30].
Ústavní soud je ve světle této judikatury názoru, že čl. 6 odst. 2 Úmluvy se aplikuje na řízení, ve kterém bylo vydáno i napadené rozhodnutí, neboť jednání, kterým stěžovatelka způsobila škodu, bylo stejným jednáním, za které byla trestně stíhána, a mělo dle názoru státního zastupitelství představovat trestný čin.
Stěžovatelka argumentuje, že presumpce neviny byla porušena právě odůvodněním rozhodnutí o nákladech řízení v napadeném rozsudku, neboť toto implikovalo, že se dopustila i dalších útoků, ačkoli žaloba byla v takovém rozsahu zamítnuta.
Podle judikatury ESLP nesmí rozhodnutí vydané v těchto následujících řízeních obsahovat tvrzení o trestní vině dotčené osoby, či zpochybňovat správnost zproštění obžaloby, pokud k ní došlo (viz Orr proti Norsku, §53; Çelik (Bozkurt) proti Turecku, §32-37; a rozsudek ve věci Y. proti Norsku č. 56568/00 ze dne 11. 2. 2003, §42-43]. Ústavní soud musí tedy pečlivě posoudit výrazy, které městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí použil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především napadá, že městský soud v odůvodnění uvedl, že zajišťovala platební poukazy, tedy použil množné číslo, čímž vytvořil zdání, že se dopustila i dalších falzifikací, i když v tomto ohledu byla žaloba zamítnuta. Ústavní soud však tento názor nesdílí. Obvodní soud shledal prokázaným, že stěžovatelka zajistila dva falešné poukazy pro dvě osoby (viz bod 5 výše). Použití množného čísla bylo tedy na místě a nelze z něj nijak dovodit, že by městský soud měl za prokázané i falšování dalších poukazů, ze kterých byla stěžovatelka obviněna, což však nebylo ani v předchozím trestním řízení ani v tomto občanskoprávním řízení prokázáno.
Ústavní soud nespatřuje porušení zásady presumpce neviny ani z dalších důvodů, které stěžovatelka namítá. Zejména není porušením presumpce neviny, pokud jsou v občanskoprávním řízení použity důkazy, které byly předtím opatřeny v řízení trestním. Tento postup je bez jakékoliv vazby na otázku viny.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu