ECLI:CZ:US:2018:1.US.1509.18.1
sp. zn. I. ÚS 1509/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti D. S., zastoupené JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 39, proti usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. 16 Kss 6/2017-98 ze dne 14. února 2018 a č. j. 16 Kss 6/2017-163 ze dne 14. března 2018, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a předsedkyně Okresního soudu v Blansku jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Návrhem vedlejší účastnice řízení bylo zahájeno kárné řízení se stěžovatelkou jako soudkyní Okresního soudu v Blansku. Vedlejší účastnice navrhla odvolání stěžovatelky z funkce soudce pro kárná provinění, jejichž podstata měla spočívat mimo jiné v tom, že stěžovatelka měla v blíže určených šesti případech změnit obsah vyhlášených rozsudků a usnesení, čímž ohrozila důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů.
2. Rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 2. 2. 2018 byla stěžovatelka dočasně zproštěna výkonu funkce soudce, a to do pravomocného skončení kárného řízení. Nejvyšší správní soud následně usnesením č. j. 16 Kss 6/2017-98 zamítl námitky stěžovatelky vůči rozhodnutí ministra spravedlnosti. Dospěl k závěru, že při rozhodování o námitkách musí kárný soud přihlížet k systémové roli soudní moci a požadavku zákonného soudce, tj. hodnotit, zda dočasné zproštění výkonu funkce není účelové a politicky motivované, resp. zda bez akceptovatelného důvodu nedává podklad pro změnu soudce v neodkladných věcech přidělených kárně obviněnému soudci. Ve věci stěžovatelky však byla dána rozumná skutková tvrzení o opakovaném jednání, které je svou povahou závažným porušením povinností soudce. Stěžovatelka těmto tvrzením neoponovala po skutkové či právní stránce. Svou obranu založila na tvrzení o šikanozním postupu ministerstva a soudní správy Okresního soudu v Blansku. Nejvyšší správní soud z toho důvodu uzavřel, že dočasné zproštění stěžovatelky výkonu funkce soudce bylo vedeno věcně podloženými obavami o důvěryhodnost soudní moci, nikoliv jinými, právem neakceptovatelnými důvody.
3. Následně Nejvyšší správní soud usnesením č. j. 16 Kss 6/2017-163 opravil druhý odstavec výše popsaného rozhodnutí tak, že nahradil slova "H. K." slovy "D. S.".
4. Proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a na nerušený výkon veřejné funkce. Porušení tohoto práva stěžovatelka spatřovala v tom, že Nejvyšší správní soud rozhodl v poslední den lhůty pro podání námitek proti rozhodnutí ministra spravedlnosti. Dále rozhodoval formalisticky, neboť neposuzoval věc stěžovatelky individuálně - o tom svědčí záměna jejího jména se jménem soudkyně K. Kárný návrh byl dle stěžovatelky účelový a šikanozní, na což v celém řízení poukazovala. Pokud by byla pravda, že je výkon funkce ze strany stěžovatelky setrvale vadný, je otázkou, proč na to předsedkyně soudu nepoukázala již dříve a proč tato tvrzení uplatnila až poté, co obchodní společnost ve vlastnictví manžela a dcer stěžovatelky požádala o odškodnění souvislosti s nečinností blanenského soudu. Dočasné zproštění stěžovatelky výkonu funkce "souviselo a bylo důsledkem řešení přidělení zapisovatelky pro novou soudkyni". Ve věci stěžovatelky nepřevážil veřejný zájem na zajištění důvěry ve výkon soudnictví nad právem stěžovatelky na nerušený výkon veřejné funkce. Odvoláním stěžovatelky z funkce došlo v řadě věcí ke změně zákonného soudce a průtahům v těchto věcech. Nelze ani vyloučit účelové rozhodování, neboť stěžovatelce byl zamezen přístup do kanceláře. O podjatosti kárného senátu rozhodoval senát Nejvyššího správního soudu, vůči jehož členu stěžovatelka taktéž namítla podjatost. O této námitce soud nerozhodl. Do té doby nemůže začít běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími i spisem Nejvyššího správního soudu. O procesních otázkách v řízení o ústavní stížnosti uvážil takto:
6. Napadené rozhodnutí kárného soudu je rozhodnutím o opravném prostředku vůči rozhodnutí ministra spravedlnosti jako představitele ústředního orgánu státní správy pro soudy, jímž jsou upraveny poměry soudce (zpravidla) do rozhodnutí kárného soudu. V době podání ústavní stížnosti bylo ve věci stěžovatelky meritorně rozhodnuto rozhodnutím č. j. 16 Kss 6/2017-201 ze dne 11. 4. 2018 a věc tím byla před kárným soudem ukončena (ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí je vedena pod sp. zn. III. ÚS 2023/18). Je tedy otázkou, zda může mít rozhodnutí Ústavního soudu o dílčí procesní otázce v ukončeném kárném řízení jakýkoliv význam, ať už procesní pro kárný soud, tak z hlediska ústavně zaručených práv stěžovatelky.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížností se tak lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím konečným, tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Tyto podmínky jsou ale splněny i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. ledna 2005 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. dubna 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].
8. V tomto ohledu je rozhodnutí ministra (ve spojení s rozhodnutím kárného soudu o námitkách) rozhodnutím dočasné povahy, které je však zásadní z hlediska subjektivních práv soudce [nárok na 50 % platu podle §100 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích); právo na nerušený výkon veřejné funkce podle čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ve spojení se zárukou nezávislosti soudce]. O těchto otázkách přitom kárný senát již v dalším řízení opětovně nerozhoduje: v případě zániku funkce soudce již nejsou řešeny vůbec; v opačném případě pak dochází k doplacení zbývající části platu, dočasné omezení výkonu funkce však řešeno není. Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení a je zároveň způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelky.
9. Jedná se tedy o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
10. Ústavní soud ke kárnému řízení se soudci v minulosti uvedl, že čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod zahrnuje i právo na nerušený výkon veřejné funkce soudce včetně práva na ochranu před protiprávním zbavením této funkce [nálezy sp. zn. II. ÚS 53/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 159/42 SbNU 305) a sp. zn. III. ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008 (N 14/48 SbNU 145)]. Kárné soudy musí rozhodovat podle pravidel spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny a musí respektovat základní procesní práva kárně stíhaného soudce v rozsahu analogickém základním procesním právům osoby obviněné ze spáchání trestného činu (cit. nález sp. zn. III. ÚS 1076/07).
11. K procesním námitkám stěžovatelky lze stručně uvést, že o námitce podjatosti vůči členům kárného senátu rozhodl 3. senát Nejvyššího správního soudu usnesením Nao 360/2017-63 ze dne 21. 12. 2017 tak, že žádný ze členů kárného senátu vyloučen není. Namítala-li stěžovatelka, že jí byla postupem 3. senátu odňata možnost vznést další námitku podjatosti právě proti členu tohoto senátu, není to pro věc významné. Ve vztahu k rozhodnutím napadeným ústavní stížností je významné toliko to, zda některý z rozhodujících členů kárného senátu měl být vyloučen (tedy zda 3. senát NSS posoudil podjatost členů kárného senátu ústavně vadným způsobem), nikoliv procesní vady v řízení o námitce podjatosti, které se však do vlastní posuzované otázky nepromítly. V této souvislosti stěžovatelka v ústavní stížnosti nic nenamítala, tj. neuváděla žádný důvod podjatosti členů kárného senátu Karla Šimky, Michala Žižlavského a Petra Vlacha. Námitka je tedy zjevně neopodstatněná [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 632/06 ze dne 24. 10. 2006 (U 12/43 SbNU 639)].
12. Ze spisu Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila námitky proti rozhodnutí ministra spravedlnosti dne 12. 2. 2018, které dne 14. 2. 2018 v 11.02 hodin doplnila (č. l. 94-95). Zároveň Nejvyšší právní soud v neveřejném jednání konaném téhož dne v době od 11.00 do 11.30 rozhodl o zamítnutí jejích námitek (čl. 96-97). Ze spisu přitom neplyne, že by kárný senát měl doplnění námitek k dispozici při svém rozhodování či že by je považoval za opožděné. Za toho stavu lze postup kárného senátu požadovat za nevhodný a potenciálně i ústavně problematický, neboť nevyčkal ani uplynutí lhůty pro podání námitek [lhůta deseti dnů pro rozhodnutí podle §13a zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, může při organizaci práce kárného soudu způsobovat problémy, to však nemůže jít k tíži kárně obviněné]. Zda tímto postupem byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, závisí ovšem na tom, co bylo v doplnění námitek uvedeno a zda stěžovatelka měla dříve možnost se vyjádřit k samotnému předmětu řízení tj. důvodům pro dočasné zproštění výkonu funkce [srov. přiměřeně nálezy sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), sp. zn. III. ÚS 1570/13 ze dne 27. 3. 2014 (N 46/72 SbNU 521) či sp. zn. I. ÚS 40/15 ze dne 1. 2. 2016 (N 20/80 SbNU 239)].
13. V tomto ohledu pak z doplnění námitek plyne, že stěžovatelka uplatnila argumentaci nikoliv ve vztahu ke konkrétním skutkovým a právním závěrům ministra spravedlnosti, ale pouze obecně k právním kritériím, která je při rozhodování o dočasném zproštění výkonu funkce třeba zohlednit (vyvážení zájmu mezi nerušeným výkonem funkce soudce a ochranou důvěry v řádné rozhodování soudů, zásah do nezávislosti justice, nedostatečné vyhodnocení závažnosti jednání stěžovatelky). Doplnění námitek je konkrétní toliko ve vztahu k důvodům samotné kárné žaloby, kde stěžovatelka spatřuje účelovou snahu o šikanu ze strany předsedkyně a místopředsedy Okresního soudu v Blansku. Z napadeného rozhodnutí tedy plyne, že právní otázky, které stěžovatelka v doplnění námitek považovala za významné, při rozhodování kárného senátu zohledněny byly - jde ostatně o právní otázky, které soud hodnotil z úřední povinnosti. Postupem kárného soudu zjevně nedošlo k situaci, kdy by bylo rozhodnuto v (procesní) neprospěch stěžovatelky, aniž by ta měla možnost výsledek řízení ovlivnit.
14. Namítala-li stěžovatelka zásah do práva na zákonného soudce, zjevně jde o ústavně zaručené právo, které náleží účastníku řízení, nikoliv samotnému soudci (usnesení sp. zn. Pl. ÚS 11/15 ze dne 9. 2. 2016). V tomto ohledu jsou pro posouzení věci významné toliko záruky nerušeného výkonu funkce podle čl. 21 odst. 4 Listiny a soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Podle čl. 82 odst. 2 Ústavy České republiky platí že, soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému soudu; výjimky vyplývající zejména z kárné odpovědnosti stanoví zákon. V rovině organizačního ústavního práva je tím vyjádřena relativní povaha ústavní záruky neodvolatelnosti soudců, která se v rovině práva na nerušený výkon funkce soudce projevuje v právu si veřejnou funkci po stanovenou dobu podržet, pokud nenastanou podmínky pro ukončení jejího výkonu (cit. nález sp. zn. II. ÚS 53/06). V posuzované věci není pochyb o tom, že zákonem předvídané podmínky pro rozhodnutí o dočasném zproštění stěžovatelky funkce soudkyně byly ve věci formálně naplněny, tato zákonná úprava přitom v souvislosti s věcí stěžovatelky nevyvolává pochyby o souladu s ústavním pořádkem.
16. Napadené rozhodnutí kárného soudu pak ústavně akceptovatelným způsobem, přiléhavým a přesvědčivým způsobem vysvětluje, že ve věci stěžovatelky byly pro dočasné zproštění výkonu funkce soudce dány i důvody materiální povahy: zásadní závažnost vytýkaného skutku (opakovaná změna vyhlášených rozhodnutí) a s ní spojená hrozba pro důvěryhodnost výkonu soudnictví.
17. Stěžovatelka svou obranu založila na tvrzení o účelovosti samotného kárného návrhu i rozhodnutí o dočasném zproštění výkonu funkce. Účelovost rozhodnutí o dočasné zproštění pak spatřovala v cíli "dosažení změny zapisovatelky", tj. zařazení zapisovatelky dosud přidělené stěžovatelce do jiného soudního oddělení. To stěžovatelka ilustrovala "uzavřeným" řetězcem domnělých osobních a profesních vztahů vedoucích od správy soudu až po ministra spravedlnosti. Konkrétní skutková tvrzení a důvody kárného návrhu a rozhodnutí ministra spravedlnosti stěžovatelka nezpochybňovala. Za toho stavu Nejvyšší správní soud nijak nepochybil, ochranu stěžovatelce poskytl stanoveným způsobem - plně a přiléhavě se vypořádal se všemi relevantními otázkami. K tvrzené šikanózní povaze rozhodnutí ministra spravedlnosti tak zcela postačuje uvést, že záruka nezávislosti soudů a soudců a požadavek fungování soudní moci se projevují v potřebě zajištění podmínek pro řádný výkon soudnictví (§118 zákona o soudech a soudcích). Soudce ovšem nemá zákonné ani ústavní právo na konkrétní obsazení soudní kanceláře administrativním personálem (srov. §40 odst. 4 zákona o soudcích). Nadto, předsedkyně soudu mohla změny v určení administrativního personálu docílit vlastním rozhodnutím, nebylo je třeba činit konspirativním způsobem ve spolupráci s ministrem spravedlnosti. O účelovosti rozhodnutí o dočasném zproštění výkonu funkce soudce to nijak nesvědčí.
18. Nad rámec právě uvedeného kárný senát hodnotil i související otázky dočasného zproštění stěžovatelky výkonu funkce v rovině objektivního práva, tj. z hlediska ochrany soudců před nepřípustnými zásahy do rozhodovací činnosti ze strany výkonné moci, kam patří i možnost předsedy soudu přikázat věci původně přidělené stěžovatelce jinému soudci, neboť stěžovatelka tyto věci nemohla projednat a rozhodnout [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 22/16 ze dne 27. 6. 2017 (268/2017 Sb.) a tam citovanou judikaturu]. V tomto ohledu je významná skutečnost, kterou stěžovatelka zcela pomíjí: vedlejší účastnice řízení nepřistoupila k přerozdělení soudních věcí ihned po vydání rozhodnutí o dočasné zproštění výkonu funkce, ale teprve poté, co bylo jednání kárného senátu dne 7. 3. 2018 na více než měsíc odročeno (srov. č. l. 155 kárného spisu či změnu rozvrhu práce Okresního soudu v Blansku sp. zn. Spr 208/2018 ze dne 15. 3. 2018). Ani to o účelovosti rozhodnutí o dočasném zproštění výkonu funkce soudce nesvědčí.
19. Namítala-li stěžovatelka, že se kárný soud nezabýval její věci individuálně, zjevně jí nelze přisvědčit. Skutečnost, že rozhodnutí č. j. 16 Kss 6/2017-98 v druhém odstavci nesprávně uvádí jméno kárně obviněné (záměna S. za K.), svědčí toliko o tom, že soudní oddělení 16 Kss využívá při formulaci písemného odůvodnění dříve připravených konceptů v právně obdobných otázkách. Kárný soud v krátkém období rozhodoval o námitkách proti rozhodnutí ministra o dočasném zproštění výkonu funkce soudce ve věcech vícero soudkyň, jde tak o postup do značné míry praktický a s ohledem na efektivitu práce i logický. Pochybení spočívající v záměně jmen v jednom z rekapitulačních odstavců nemění nic na tom, že zbylá část rozhodnutí kárného senátu se zabývá věcí stěžovatelky, a to jak z hlediska konkrétních skutkových, tak i právních otázek.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu