ECLI:CZ:US:2013:1.US.1611.13.1
sp. zn. I. ÚS 1611/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Křivánka, zastoupeného JUDr. Jiřinou Smrkovskou, advokátkou se sídlem Lucemburská 13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 3. 2013, č.j. 30 Cdo 3638/2012-410, a dále proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2012, č.j. 23 Co 536/2011-377, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 5. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
2. Žalobou ze dne 10. 10. 2006 se vedlejší účastníci (Libuše Kubelová a Jiří Kristlík) jako žalobci domáhali, aby soud vyslovil neplatnost darovací smlouvy sepsané formou notářského zápisu dne 1. 9. 2006. Stranami předmětné darovací smlouvy byly jako obdarovaný žalovaný (stěžovatel) a jako dárce pan Jaroslav Křivánek, zesnulý dne 20. 9. 2006. Vážný právní zájem na určení neplatnosti darovací smlouvy žalobci shledávali zejména v tom, že na ně, jakožto výlučné závětní dědice, mělo přejít vlastnické právo k nemovitostem, jež byly předmětem darovací smlouvy. Jelikož však byly předmětné nemovitosti před smrtí zůstavitele převedeny na stěžovatele, nebyly zařazeny do pozůstalosti a žalobci k nim vlastnické právo nenabyli.
3. V žalobě a následných vyjádřeních žalobci zejména namítali, že předmětná darovací smlouva je dle ustanovení §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neplatným právním úkonem, neboť dárce v době uzavření této smlouvy jednal v duševní poruše, jež byla důsledkem jeho špatného zdravotního stavu a která jej k tomuto právnímu úkonu činila neschopným.
4. V průběhu řízení pak žalobci doplnili svůj žalobní návrh, když nad výše uvedené požadovali, aby soud určil, že dárce byl ke dni své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí.
5. Okresní soud Praha - východ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 4. 2011, č.j. 3 C 241/2006-332, rozhodl, že dárce byl ke dni své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu dále soud prvního stupně zamítl žalobu v části, ve které se vedlejší účastníci domáhali určení neplatnosti darovací smlouvy vůči žalovanému, a to s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, dle které nelze žalovat na určení neplatnosti smlouvy, lze-li žalovat na určení vlastnického práva, neboť otázku platnosti smlouvy soud v řízení o určení vlastnického práva posuzuje jako otázku předběžnou.
6. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, dle něhož nebyl dárce s to postarat se sám o sebe, nerozuměl běžné komunikaci, progredovala u něho demence, na níž "nasedalo" delirium. Dárce nebyl v době uzavření darovací smlouvy schopen posoudit, jaký právní úkon činí, natož aby posoudil jeho následky. Soud prvního stupně proto uzavřel, že fyzický a psychický stav dárce vylučoval, aby platně uzavřel darovací smlouvu.
7. K následně podanému odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 2. 2012, č.j. 23 Co 536/2011-377, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když pouze změnil výrok o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud konstatoval dostatečná skutková zjištění soudu prvního stupně, přičemž ohledně duševní poruchy dárce a z ní dovozené neplatnosti darovací smlouvy dospěl ke stejným závěrům.
8. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, č.j. 30 Cdo 3638/2012-410, odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud neshledal ve věci žádnou otázku zásadního právního významu, která by zakládala přípustnost podaného dovolání. Naopak uvedl, že stěžovatel v podaném dovolání toliko brojí proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, což však v dané věci není přípustným dovolacím důvodem.
III.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí, jakož i spisového materiálu, který si za tím účelem vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
10. Ústavní soud si na úvod dovoluje upozornit na skutečnost, že jádrem předmětné ústavní stížnosti je zejména polemika stěžovatele se způsobem, jímž obecné soudy nepřipustily provedení některých, jím navržených důkazů. Jednalo se mimo jiné o neprovedení důkazu svědeckými výpověďmi osob označených stěžovatelem, zprávou Všeobecné zdravotní pojišťovny ohledně provedených zdravotnických úkonů, kompletní zdravotní dokumentací a pitevním protokolem zemřelého. Stěžovatel vytýkal soudu prvního stupně, jakož i soudu odvolacímu, že neprovedení navržených důkazů řádně neodůvodnily, když pouze konstatovaly jejich nadbytečnost a účelovost. Stěžovatel dále poukazoval na to, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s vážnými rozpory ve znaleckém posudku zpracovaném znaleckým ústavem a také s rozpory vyplývajícími z jednotlivých svědeckých výpovědí, ačkoli tak byly s ohledem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu povinny učinit.
11. V této souvislosti si Ústavní soud nejprve v obecné rovině dovoluje odkázat na svou konstantní judikaturu, dle níž mu jako orgánu ochrany ústavnosti, jenž není zásadně povolán k výkonu dozoru či kontroly nad rozhodovací činností obecných soudů (s výjimkou situací, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce), nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, kdy by se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Takový extrémní rozpor však v dané věci dle názoru Ústavního soudu dovodit nelze.
12. Po prostudování vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud naopak nejenom neshledal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a jeho právními závěry, nýbrž kvituje i postup dokazování zvolený obecnými soudy. O pečlivosti soudu prvního stupně svědčí dle názoru Ústavního soudu jak protokoly o jednáních, na kterých bylo vyslechnuto celkem 12 svědků, tak i dva znalecké posudky, které soud prvního stupně nechal vyhotovit za účelem bezpečného zjištění zdravotního stavu zemřelého dárce. Není přitom bez významu, že jedním z těchto posudků byl i posudek znaleckého ústavu Bohnice, psychiatrické léčebny, který byl vypracován devíti znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a jenž nechal soud prvního stupně vyhotovit k návrhu stěžovatele jako posudek revizní.
13. Pokud soud prvního stupně zamítl provedení důkazů svědeckými výpověďmi s odkazem na jejich nadbytečnost, nelze mu dle Ústavního soudu vytknout ničeho. I v daném případě se totiž uplatní obecný princip, vyplývající z ústavně zakotveného principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy), jímž je zásada volného hodnocení důkazů. Bylo proto pouze na uvážení obecných soudů, které skutečnosti budou považovat za rozhodné a které z navržených důkazů k prokázání těchto skutečností provedou, případně zda a nakolik budou považovat za nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit. Ústavní princip nezávislosti soudce byl v dané věci podpořen také zásadou hospodárnosti a rychlosti civilního řízení, jelikož provádění důkazů nesmí nadbytečně prodlužovat délku nalézacího řízení.
14. V této souvislosti si Ústavní soud dovoluje na okraj konstatovat, že řízení před soudem prvního stupně počalo již v roce 2006. V řízení následně proběhlo celkem 10 jednání. Z povahy stěžovatelem navržených důkazů vyplývá, že tyto mohly být stěžovatelem navrženy již na počátku řízení, jelikož nereagovaly na do té doby provedené důkazy, ale měly toliko podpořit stěžovatelovo tvrzení o způsobilosti dárce k uzavření předmětné smlouvy. První důkazy byly ze strany stěžovatele navrženy až při osmém jednání ve věci v květnu 2010, tj. až poté, co již bylo před soudem prvního stupně ve věci provedeno rozsáhlé dokazování. Takové počínání stěžovatele, ačkoliv bylo v souladu s právem, by bylo možno ze strany obecných soudů akceptovat jen za předpokladu, že by jím navržené důkazy byly způsobilé doplnit stav dokazování. Stěžovatelem navržené důkazy však dle názoru soudu prvního stupně takovým potenciálem nedisponovaly, přičemž Ústavní soud po prostudování spisového materiálu neshledal nic, co by bylo způsobilé tento závěr soudu prvního stupně zpochybnit.
15. Námitka stěžovatele ohledně paušálního neprovedení jím navrhovaných důkazů rovněž není přesná, když z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 30. 9. 2008 vyplývá, že revizní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, byl vyhotoven právě na návrh stěžovatele. Rovněž návrhu stěžovatele na slyšení některého ze zpracovatelů revizního znaleckého posudku bylo soudem prvního stupně vyhověno. Ústavní soud se také neztotožnil s argumentací stěžovatele v části, v níž namítal, že soud prvního stupně až do vyhlášení rozsudku procesně adekvátním způsobem nerozhodl o neprovedení stěžovatelem navrženého důkazu v podobě kompletní zdravotní dokumentace. Zde si Ústavní soud dovoluje poukázat na to, že právní zástupkyně stěžovatele na jednání před soudem prvního stupně dne 13. 5. 2010 navrhla mj. výslech MUDr. Jany Šteflové. Tento svůj návrh právní zástupkyně stěžovatele blíže specifikovala ve svém písemném návrhu na doplnění dokazování ze dne 20. 5. 2010 tak, že navrhla MUDr. Šteflovou vyslechnout a dále žádala, aby lékařka byla při ústním jednání soudem vyzvána k předložení kompletní lékařské dokumentace týkající se zůstavitele. O tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením při jednání dne 24. 6. 2010 tak, že návrh na doplnění dokazování výslechem svědkyně MUDr. Šteflové byl zamítnut. Vzhledem ke skutečnosti, že MUDr. Šteflová měla být dle návrhu právní zástupkyně stěžovatele soudem vyzvána k předložení předmětné dokumentace při svém slyšení, které však bylo soudem zamítnuto, má Ústavní soud za to, že tím, že soud procesně adekvátním způsobem rozhodl o návrhu na slyšení svědkyně, rozhodl zároveň i o návrhu na vyžádání lékařské dokumentace.
16. Stěžovatel dále namítal, že obecné soudy nesprávně interpretovaly ustanovení §79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále pouze "občanský soudní řád"), ve spojení s ustanovením §152 odst. 2 téhož zákona. Dle stěžovatele soudy všech stupňů pochybily, když posoudily návrh žalobců (vedlejších účastníků) na určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětné nemovitosti, jako eventuální petit ve vztahu k jejich návrhu na určení, že vlastníkem nemovitostí byl ke dni své smrti zemřelý Jaroslav Křivánek. Stěžovatel naopak poukazoval na to, že prvně uvedený návrh měl být posouzen jako samostatný petit a jako o takovém o něm mělo být obecnými soudy výslovně rozhodnuto.
17. V tomto bodě je dle názoru Ústavního soudu třeba dát stěžovateli za pravdu, a to s ohledem na skutečnost, že eventuální petit je v případě žalob na určení vlastnického práva vyloučen. U tohoto typu žalob nepřipadá v úvahu jiná eventualita, než že soud určí, že určitá osoba je vlastníkem předmětné věci či nikoli. Soud tak v těchto případech nemůže pracovat s žádnou další možností, v důsledku čehož je eventuální petit u určovacích žalob z povahy věci vyloučen (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 1571/11).
18. Přes shora uvedené nedospěl Ústavní soud k závěru, že by toto pochybení, jež nebylo napraveno ani soudy vyšších stupňů (ačkoli na něj bylo ze strany stěžovatele opakovaně poukazováno), dosahovalo takové intenzity, jež by zakládala porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Ani v případě, že by soud prvního stupně návrh žalobců na rozšíření žaloby správně vyhodnotil jako návrh samostatný a rozhodl o něm samostatným výrokem, by se totiž tato skutečnost nikterak nepromítla do právní sféry stěžovatele, neboť na jejím základě by nemohlo dojít ke změně - pro stěžovatele nepříznivého - výsledku řízení.
19. Stěžovatel konečně namítal, že se mu v řízení nedostalo ani poučení ve smyslu §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, čímž soud prvního stupně dle jeho názoru zatížil nalézací řízení procesní vadou.
20. Podle ustanovení §118a odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu je soud povinen vyzvat účastníka řízení k tomu, aby doplnil svá tvrzení, příp. navrhl soudu důkazy k jejich prokázání, pokud při jednání dospěje k závěru, že účastník dosud nevylíčil všechny pro věc rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně, příp. že dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení. Z právě uvedeného tak zřetelně vyplývá, že poučovací povinnost ve smyslu ustanovení §118a občanského soudního řádu nemá soud vždy, ale jen tehdy, dospěje-li k závěru, že dosud nemá dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí. Opačný výklad předmětného ustanovení by vedl k absurdnímu závěru, že ačkoliv by byl obecný soud přesvědčen o úplnosti dosavadních skutkových zjištění, musel by i přesto účastníka vyzvat k jejich doplnění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 1950/13).
21. K výše uvedenému Ústavní soud dodává, že právní teorie vymezuje důkazní břemeno jako procesní odpovědnost účastníka řízení, že budou rozhodné skutečnosti, k nimž se důkazní břemeno vztahuje, prokázány. Řekne-li se, že účastník neunesl důkazní břemeno, znamená to pouze to, že se mu nepodařilo prokázat rozhodnou skutečnost, a to bez ohledu na to, zda důkazní povinnost splnil či nikoli. Účastník tedy může splnit svou důkazní povinnost a nabídnout důkazy k podpoře svých tvrzení, přesto však nemusí unést důkazní břemeno, pokud se jím předložené důkazy budou soudu jevit jako nedostatečné (blíže viz Winterová, A. a kol., Civilní právo procesní, 6. vydání 2011, s. 251).
22. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud uzavírá, že není správná konstrukce stěžovatele, dle které je řízení stiženo vadou absence poučení dle ustanovení §118a odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu. Pokud obecný soud dospěl při projednávání věci k závěru, že veškeré rozhodné skutečnosti již byly v řízení vylíčeny a rozhodné důkazy byly předloženy, jinak řečeno, že již nashromáždil všechny potřebné podklady pro vydání meritorního rozhodnutí, nebyl povinen stěžovatele poučit ve smyslu §118a občanského soudního řádu.
IV.
23. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2013
Ludvík David, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu