ECLI:CZ:US:2023:1.US.1636.23.1
sp. zn. I. ÚS 1636/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jitky Šíchové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 602/2023-194 ze dne 5. 4. 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 295/2022-156 ze dne 3. 11. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podstatou projednávané věci je právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené průtahy v přestupkovém řízení. Správní orgány uznaly stěžovatelku v únoru 2016 pravomocně vinnou z přestupku neoprávněného výkonu práce řidiče taxislužby a výkonu taxislužby vozidlem takto neoznačeným (jde o součást známé kauzy platformy Uber) a uložily ji pokutu ve výši 10 000 Kč. Stěžovatelka se následně proti tomuto rozhodnutí bránila žalobou ve správním soudnictví, toto řízení dosud neskončilo. Pro neodůvodněné průtahy se tak stěžovatelka domáhala náhrady újmy podle §13 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"). V žalobě požadovala na České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 150 000 Kč jako zadostiučinění.
2. Soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl a stěžovatelce přiznal částku 72 452 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. O odvolání obou účastníků rozhodoval napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který prvostupňového rozhodnutí změnil tak, že namísto peněžitého zadostiučinění pro stěžovatelku pouze konstatoval porušení povinnosti orgánů vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Toto rozhodnutí zdůvodnil nepatrným významem řízení pro stěžovatelku, která se řízení osobně nezúčastnila, o jeho průběh se nezajímala a ani neprokázala, že by uhradila uloženou pokutu. Konstatování porušení práva je podle městského soudu dostatečným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu. Městský soud dále uložil žalované uhradit stěžovatelce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 24 809 Kč a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, stěžovatelkou namítaný rozpor s ustálenou rozhodovací praxí totiž neshledal. Naopak konstatoval, že městský soud v souladu s ustálenou judikaturou vzal v potaz specifické okolnosti kauzy, které hodnotil ve své celistvosti, a závěry o nepatrném významu předmětu řízení pro stěžovatelku se Nejvyššímu soudu nejeví nikterak nepřiměřenými. Ke stěžovatelčiným námitkám směřujícím vůči nákladům řízení pak uvedl, že proti nákladovým výrokům není podle §238 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ("o. s. ř.") dovolání přípustné.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. K tomu v projednávané věci nedošlo.
5. Rozhodování o přiznání zadostiučinění ve smyslu §31a ve spojení s §16 zákona o odpovědnosti za škodu sestává ze tří kroků. Za prvé je třeba určit, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím také v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Druhý krok zahrnuje posouzení, zda v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla osobě újma. Jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být za třetí rozhodnuto o formě zadostiučinění a o výši kompenzace v případě, že se přiměřenou formou zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy [viz nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551), body 33-34; a také usnesení sp. zn. II. ÚS 2804/16 ze dne 25. 10. 2016, body 6-8 či usnesení sp. zn. I. ÚS 958/14 ze dne 20. 10. 2014].
6. Obecné soudy v projednávané věci konstatovaly splnění prvního i druhého kroku, jádrem ústavní stížnosti je však nesouhlas stěžovatelky s formou zadostiučinění (třetí krok). Podle jazykového výkladu §31a odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu se přitom zadostiučinění poskytne v penězích, jen jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Ovšem citované ustanovení je třeba vykládat také v souladu s ustálenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), neboť právo na přiměřené projednání věci v přiměřené lhůtě plyne z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. ESLP přitom považuje peněžitou satisfakci za prioritu, zadostiučinění ve formě pouhého konstatování porušení práva ale v odůvodněných případech také připouští [viz rozsudek Velkého senátu ESLP ve věci Apicella proti Itálii, č. 64890/01, ze dne 26. 3. 2006, bod 93; rozsudek ve věci Berlin proti Lucembursku, č. 44978/98, ze dne 15. 7. 2003, bod 72; či rozsudek ve věci Szeloch proti Polsku, č. 33079/96, ze dne 22. 2. 2001, bod 122].
7. Ústavní soud i Nejvyšší soud ve shodě s uvedenými rozsudky ESLP proto opakovaně zdůrazňují takovou interpretaci §31a odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu, že (navzdory jazykovému výkladu) primární způsob zadostiučinění za průtahy v řízení musí být v peněžité formě a pouhé konstatování porušení práva je možné jen tehdy, pokud to soudy přesvědčivě odůvodní [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2058/20 ze dne 10. 11. 2020, body 10-12 a 18; nález sp. zn. III. ÚS 1263/17 ze dne 20. 6. 2017 (N 107/85 SbNU 759), bod 13; nález sp. zn. II. ÚS 19/16 ze dne 1. 8. 2016 (N 140/82 SbNU 243), bod 29; usnesení sp. zn. I. ÚS 1963/14 ze dne 20. 1. 2015; a také stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011].
8. Stěžovatelčin případ představuje právě onu výjimku, kdy obecné soudy shledaly, že pouhé konstatování porušení práva je dostatečným zadostiučiněním. Ve své argumentaci se městský i Nejvyšší soud věnovaly specifickým okolnostem tohoto případu. Podrobně se zabývaly tím, jak osobně stěžovatelka mohla délku řízení pociťovat vzhledem k hrozící újmě a věnovaly se také chování poškozené i závažnosti hrozící sankce (pokuta 10 000 Kč). Dospěly k závěru, že význam řízení pro stěžovatelku byl nepatrný, neboť její případ se řadí k mnoha obdobným v kauze platformy Uber, v níž jsou všichni žalobci zastoupeni týmž advokátem, úhrada ukládaných pokut je hrazena z jeho účtu a sama stěžovatelka se řízení osobně neúčastnila.
9. Všechna soudy zvažovaná kritéria opakovaně akcentuje Ústavní soud i ESLP ve shora citované judikatuře. Ústavní soud přitom není čtvrtou instancí, aby znovu podrobně rozebíral naplnění jednotlivých hledisek odůvodňující formu zadostiučinění spočívající pouze v konstatování porušení práva. To je věcí aplikace podústavního práva, k čemuž jsou povolány obecné soudy. Odůvodnění obecných soudů však reflektuje ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu i ESLP, vychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu a vysvětlení dovozených závěrů se jeví jako rozumné. Z ústavněprávního hlediska proto napadená rozhodnutí obecných soudů obstojí.
10. K opodstatněnosti části ústavní stížnosti směřující proti výrokům městského soudu o náhradě nákladů řízení pak Ústavní soud poukazuje na své ustálené stanovisko, že otázky náhrady nákladů řízení zpravidla nedosahují intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2118/19 ze dne 3. 3. 2020 (N 39/99 SbNU 28), bod 13; usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005; či usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)].
11. Ostatně proti výrokům o nákladech řízení zákonodárce vylučuje dovolání [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], smyslu právní úpravy by tak odporovalo, kdyby roli další soudní instance zaujal Ústavní soud. Zdrženlivost Ústavního soudu k této otázce platí tím spíše, když v projednávaném případě stěžovatelka fakticky brojí jen proti výroku o nákladech odvolacího řízení (zjevně v bagatelní výši). Náhradu nákladů před soudem prvního stupně ve výši 24 809 Kč ji městský soud přiznal, a to při respektování judikatury Ústavního soudu, na níž stěžovatelka ve své ústavní stížnosti odkazuje. Vzhledem k otázce náhrady nákladů řízení před odvolacím soudem pak ve shodě se shora citovanou ustálenou rozhodovací praxi nelze než uzavřít, že tato otázka nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva stěžovatelky.
12. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu