ECLI:CZ:US:2018:1.US.1764.17.1
sp. zn. I. ÚS 1764/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti RWM Energo s. r. o., IČO 28087011, sídlem v Domoradicích, Domoradická 87, zastoupené JUDr. Václavem Bílým, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Jáchymova 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 1051/2015-557 ze dne 9. března 2017, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 Co 235/2013-508 ze dne 13. listopadu 2014 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 34 C 262/2011-361 ze dne 1. listopadu 2012, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a vedlejší účastnice E.ON Distribuce, a. s., IČO 28085400, sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před Okresním soudem v Českých Budějovicích domáhala, aby soud nahradil rozhodnutí předsedy Energetického regulačního úřadu tak, že vedlejší účastnice řízení je povinna se stěžovatelkou uzavřít smlouvu o dodávce elektřiny vycházející z výkupních cen pro fotovoltaické elektrárny uvedené do provozu v roce 2010. Soud žalobu zamítl z formálních důvodů formulace petitu i z důvodů věcných. Věcným důvodem pro zamítnutí mu byl závěr, že nárok na výkupní ceny za rok 2010 může mít pouze takové elektrárna, které v tomto roce začala elektřinu do sítě dodávat legálně. Stěžovatelka však nebyla oprávněna do sítě dodávat - byla připojena pouze k odběru. Pokud tedy do sítě fakticky elektřinu dodala, učinila tak v rozporu se zákonem. Není také dáno její legitimní očekávání, neboť po celou dobu věděla, jaké podmínky má splnit. Ty však v roce 2010 nesplnila.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí okresního soudu potvrdil s tím, že není rozhodné, zda stěžovatelka do sítě fakticky dodávala, neboť k tomu došlo před udělením licence a před uzavřením smlouvy o připojení. Faktické připojení nebylo připojením, z něhož by mohla být elektrická energie legálně dodávána.
3. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelky zamítl. Dospěl k závěru, že předpokladem vzniku nároku provozovatele výrobny elektrické energie využívající sluneční záření na výkupní ceny elektřiny stanovené pro rok 2010 je skutečnost, že výrobce začal do konce tohoto roku v souladu s pravomocným rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy. Tento předpoklad nebyl ve věci stěžovatelky splněn, neboť dodávky prováděla bezesmluvně a bez připojení k přenosové nebo distribuční soustavě provedeného provozovatelem příslušné soustavy.
4. Proti rozhodnutím Nejvyššího, krajského i okresního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a ochranu majetku. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřovala v tom, obecné soud opomenuly řadu jí navrhovaných důkazů. Z nich by zjistily, že od 8. 12. 2010 bylo instalováno měření elektrické energie spotřebované elektrárnou i měření elektrické energie dodávané do distribuční sítě. Stěžovatelka fakticky dodávala elektřinu do distribuční soustavy již od této doby. Vedlejší účastnice řízení tuto dodávku akceptovala a navíc jí stěžovatelce i zaplatila. Tím došlo ke konkludentnímu uzavření smlouvy o připojení. Nešlo tedy o bezesmluvní dodávku elektřiny. Nejvyšší soud se také nevypořádal s právními závěry, které k otázce uvedení výrobny do provozu vyslovil Městský soud v Praze v řízení podle soudního řádu správního. Porušení práva vlastnit majetek stěžovatelka spatřovala v zásahu do legitimního očekávání. Obecné soudy vyložily právní předpisy tak, že jí byl odepřen nárok na výkupní ceny z roku 2010.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. Podstata ústavní stížnosti byla založena na nesouhlasu stěžovatelky s výkladem podústavního práva ze strany obecných soudů. Výklad a užití předpisů podústavního práva, lze hodnotit jako protiústavní, jestliže postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému chápání dotčených právních institutů, případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu (nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
7. Podstatným východiskem pro úvahy obecných soudů byl výslovný zákaz dodávek elektřiny do elektrizační soustavy bez uzavřené smlouvy o dodávce elektřiny [§52 odst. 3 a odst. 1 písm. a) energetického zákona]. Podle skutkových zjištění obecných soudů stěžovatelka tuto smlouvu uzavřenu neměla. Tento přiléhavý závěr nemůže zpochybnit ani důraz stěžovatelky na možné konkludentní uzavření smlouvy po faktické dodávce elektrické energie z její strany. Zjevně totiž jde o způsob dodávek elektrické energie, který §52 energetického zákona nepředpokládá. V poměrech souzené věci by totiž tato smlouva vznikla až po uskutečnění zakázané dodávky do soustavy a zpětně tak tuto dodávku legalizovala. Bez ohledu na akceptovatelnost takového výkladu je navíc zřejmé, že vedlejší účastnice ve vztahu k faktickým dodávkám ze strany stěžovatelky vůli uzavřít smlouvu o dodávce neměla, neboť jí tuto dodávku účtovala jako odběr (z důvodu technické chyby při instalaci měřícího zařízení) a smlouvu s ní písemně uzavřela až v roce 2011.
8. K možnosti legálních dodávek do distribuční soustavy se pak v rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu ustálil závěr, podle něhož lze za uvedení zařízení do provozu ve smyslu §6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, ve spojení s cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu č. 4/2009 ze dne 3. 11. 2009, považovat i dodávku elektřiny do distribuční soustavy v rámci prvního paralelního připojení výrobny k distribuční soustavě po získání licence na výrobu elektrické energie (srov. rozsudek NSS čj. 4 As 257/2017-82 ze dne 8. 3. 2018, č. 3737/2018 Sb. NSS). Ani k této dodávce však podle skutkových zjištění v průběhu roku 2010 nedošlo (žádost stěžovatelky řádně doplněna dne 27. 12. 2010, první paralelní připojení provedeno dne 19. 1. 2011).
9. Z uvedeného plyne, že obecné soudy založily svůj závěr o nelegálnosti faktických dodávek ze strany stěžovatelky na solidním skutkovém i právně interpretačním základu. Vady aplikace podústavního práva, jak je vymezuje nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06, tak zjevně dány nejsou.
10. Namítala-li stěžovatelka vadu opomenutí důkazů, zjevně jí nelze přisvědčit. Obecné soudy výslovně odmítly provést dokazování k otázce, zda stěžovatelka fakticky dodávala elektrickou energii již od 8. 12. 2010, neboť to považovaly za právně nerozhodné. Za toho stavu by šlo o dokazování nadbytečné. Oba soudy tedy zcela v mezích závěrů judikatury Ústavního soudu vysvětlily svůj postup ve vztahu ke konkrétním skutečnostem zjištěným v průběhu řízení a právní úpravě, již považovaly za rozhodnou [srov. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339)]. K tvrzení, že Nejvyšší soud neměl opomenout závěry Městského soudu v Praze jako správního soudu, pak lze poukázat na tři podstatné okolnosti: soudy v civilní i správní větvi obecného soudnictví měly stejné právní předpisy vykládat stejně, Nejvyšší soud jako vrcholný soudní orgán ex constitutione (čl. 92 Ústavy České republiky) však zjevně nemůže být vázán právním názorem krajského soudu. Nadto napadený rozsudek předkládá vlastní ucelený argumentační systém a jeho závěry nejsou ani v rozporu se závěry výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu. K procesní vadě či nežádoucí nejednotnosti judikatury tedy nedošlo.
11. K důrazu stěžovatelky na ochranu jejího legitimního očekávání nabytí výkupních cen za rok 2010 lze odkázat na předchozí závěry Ústavního soudu: ochrana pokojného užívání majetku se v obdobných věcech projevuje jako ochrana vložených investic do vybudování výrobny elektrické energie, tj. ochrana legitimního očekávání určitého užívání vlastnického práva, a ochrana legitimního očekávání nabytí státní podpory jako majetkového nároku, který je individualizovatelný přímo na základě právní úpravy (nález sp. zn. I. ÚS 946/16 ze dne 30. 5. 2018). Majetkový nárok stěžovatelky by byl individualizovatelný, pokud by splnila podmínky pro jeho získání (nebo pokud by jej fakticky získala). V souzené věci však podmínky nesplnila a výkupní ceny pro rok 2010 nikdy nepobírala. Za takového stavu legitimní očekávání zisku státní podpory dáno být nemůže, nehledě na to, že stěžovatelka zjevně jednala v rozporu s výslovným zákazem §52 energetického zákona, což by legitimitu jejího očekávání dále zpochybňovalo.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu