ECLI:CZ:US:2011:1.US.2069.11.1
sp. zn. I. ÚS 2069/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného Mgr. Reném Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 2, Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 3. 8. 2010, č. j. 26 C 356/2008-137, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2011, č. j. 15 Co 494/2010-160, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud ze soudního spisu zjistil následující.
Napadeným rozsudkem uložil okresní soud stěžovateli (dále též jako "žalovaný") zaplatit žalobci částku 30.765,- Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení a na nákladech řízení 24.396,- Kč, dále zavázal žalovaného zaplatit státu na nákladech řízení 1.222,- Kč.
Okresní soud vyšel ze zjištění, že:
a) účastníci uzavřeli dne 22. 1. 2007 smlouvu o dílo (změněnou dodatkem), v níž se dohodli na podřízení tohoto závazkového vztahu právnímu režimu obchodního zákoníku. Podle této smlouvy se žalobce zavázal dodat a namontovat žalovanému stěžovateli 6 kusů interiérových dveří za cenu 7104,- PLN, žalovaný uhradil zálohu 25.000,- Kč. Žalobce dílo provedl v bytě žalovaného přede dnem vystavení faktury č. 70072, při montáži žalovaný žádné vady díla neoznámil, vzdálil se před ukončením díla. Doplatek ceny díla ve výši 27.252,- Kč byl vyúčtován fakturou č. 70072 ze dne 29. 6. 2007 se splatností 13. 7. 2007, žalovaný tvrzené poprvé notifikoval 7. 4. 2008, tj. 9 měsíců po provedení díla. Po právní stránce dovodil, že se účastníci platně v souladu s ust. §262 odst. 1 obch. zák. dohodli na podřízení svého závazkového vztahu právnímu režimu obchodního zákoníku, v souladu s ust. §536 téhož zákona uzavřeli smlouvu o dílo, žalobce splnil svou smluvní povinnost dílo dodat tím, že umožnil žalovanému s dílem nakládat. S odkazem na ust. §562 odst. 3 obch. zák. ve spojení s ust. §428 odst. 2 zákona shledal důvodnou námitku pozdního oznámení tvrzených vad zjevných; proto v tomto žalobě na zaplacení částky 27.252,- Kč vyhověl včetně úroku z prodlení od 14. 7. 2007 do zaplacení;
b) účastníci uzavřeli dne 22. 3. 2007 smlouvu o dílo, v níž se dohodli na podřízení tohoto závazkového vztahu právnímu režimu obchodního zákoníku a jejímž předmětem byly vstupní dveře pravé, otevírané ven, za cenu 25.210,- Kč. Žalovaný uhradil zálohu 8.823,- Kč a požádal o změnu výplně tak, aby byla zčásti dřevěná. Oproti ujednání žalobce žalovanému přede dnem vystavení faktury, č. 70067 dodal a namontoval vstupní dveře pravé, otevírané dovnitř, žalovaný se před ukončením montáže z místa provedení díla vzdálil. Doplatek ceny díla byl vyúčtován fakturou č. 70067 ze dne 19. 6. 2007 ve výši 16.656,- Kč se splatností 28. 6. 2007. Po právní stránce posoudil závazkový vztah účastníků shodně jako první smlouvu; dovodil, že dílo bylo provedeno s vadami spočívajícími v jiném způsobu otevírání dveří a že ke změně smlouvy v tomto rozsahu pro absenci písemné formy platně nedošlo. Žalobce byl tedy v prodlení s provedením a předáním díla; nelze akceptovat názor žalovaného stěžovatele, že dodáním dveří s jiným otevíráním nebylo podle smlouvy vůbec plněno. Žalovaný stěžovatel žádný konkrétní nárok neuplatnil, pouze od smlouvy neplatně odstoupil pro prodlení zhotovitele s předáním díla; proto okresní soud žalobě na zaplacení částky 3.513,- Kč s příslušenstvím vyhověl.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 16.954,- Kč.
V odůvodnění krajský soud uvedl ad A), že ze smlouvy o dílo ze dne 22. 1. 2007 plyne, že bylo dohodnuto místo, v němž má být dílo prováděno a jímž bylo místo bydliště žalovaného, předání díla formou zápisu smluveno nebylo. Při absenci jiné dohody stran splnil zhotovitel povinnost dílo předat tím, že umožnil žalovanému s ním nakládat v místě, kde bylo provedeno, a to nejpozději v den vyznačený na vystavené faktuře č. 70072, tj. 29. 6. 2007; bylo dohodnuto právo zhotovitele na zaplacení ceny v návaznosti na předání díla. V bodu VI. smlouvy byla dohodnuta písemná forma reklamace vad, reklamace učiněná případně v rozporu s tímto ujednáním proto nemůže mít zákonem předpokládaný účinek. Žalovaný sjednanou písemnou formou neoznámil konkrétní vady interiérových dveří ani v dopise z 24. 6. 2008, kdy pouze brojil proti opožděnému plnění a požadoval slevu z ceny díla, aniž určil, které z obou smluv se nárok týká; současně vytýkal pouze dodání jiných, než vchodových dveří. Jestliže následně v průběhu soudního řízení v podání z 20. 10. 2008 namítal, že dveře byly při dodání poškozeny různými škrábanci, což následně rozšířil na světlé a tmavé skvrny, praskliny, prohlubně, aniž specifikoval, na kterých z dodaných dveří se tyto tvrzené vady měly nacházet, pak jeho námitky odvolací soud hodnotí jako zcela účelové a zprávu o vadách jako neurčitou. Krajský soud nemá žádné pochybnosti, že pokud by tyto vady existovaly při dodání, pak by je žalovaný žalobci nepochybně oznámil nejpozději ve svém vyjádření z 24. 6. 2008, což neučinil. Nelze přitom přehlédnout, že okresní soud správně zjistil, že v době montáže byl žalovaný zpočátku přítomen, aniž cokoli vůči dodaným dveřím namítal. Dovolával-li se žalovaný provedení důkazu výslechy svědků, jejichž totožnost a bydliště ani neoznačil, pak nelze okresnímu soudu vytýkat, že tyto blíže neurčené osoby nevyslechl. Zástupce žalovaného byl nadto přítomen při výslechu tří pracovníků žalovaného dílo provádějících a žádné dotazy v tomto směru jim nekladl. Krajský soud k bodu A) uzavřel, že ačkoli s ohledem na ust. §562 odst. 3 obch. zák. nelze akceptovat závěr soudu prvého stupně o důvodnosti námitky pozdního oznámení tvrzené vady zjevné, je jeho rozhodnutí věcně správné.
Krajský soud ad B) uvedl následující. Okresní soud rovněž správně zjistil, že účastníci platně v souladu s §536 obch. zák. uzavřeli 22. 3. 2007 smlouvu o dílo, neboť se dohodli na předmětu díla, a to na vstupních dveřích a ceně; ohledně výplně došlo následně ke změně smlouvy dodatkem z 27. 3. 2007, námitka dodání dveří s výplní odlišnou od katalogových dveří Parmax 522 proto důvodná není. Při absenci jiné dohody došlo k provedení a předání díla tím, že žalobce umožnil žalovanému s dílem nakládat ve sjednaném místě, tj. v bydlišti žalovaného (bod II. smlouvy), dohoda o předání díla formou zápisu sjednána nebyla. Předmětem této smlouvy byly vstupní dveře pravé, otevírané ven, jak plyne z objednávky a nabídky k této smlouvě na č.l. 97-99 spisu. Je obecně známo, že dveře se dělí na pravé a levé podle umístění dveřních závěsů (pantů); pravými dveřmi jsou takové, u nichž se panty nacházejí na pravé straně při čelním pohledu (tj. při pohledu, při němž jsou skryty), jak žalobce i tvrdil a informací o dělení dveří prokazoval. Otázka způsobu otevírání dveří pak není otázkou jejich provedení, ale pouze otázkou zabudování zárubní. Změna strany otevírání dveří proto nemůže být chybou výrobce při výrobě dveří. Z fotografie vstupních dveří u žalovaného umístěných je zcela nepochybně zřejmé, že žalobce dodal žalovanému (v tomto rozdělení) v souladu se smlouvou dveře pravé. Jestliže byl žalovaný zpočátku při montáži přítomen, jak soud prvého stupně zjistil, pak odvolací soud nemá žádné pochybnosti o tom, že způsob zabudování současně montovaných zárubní tak, aby se dveře otevíraly dovnitř, sám požadoval a odsouhlasil tím, že dílo shora naznačeným způsobem převzal. Závěr okresního soudu o vadách tohoto díla proto odvolací soud nesdílí. Žalobce provedl dílo bez jakýchkoli vad nejpozději v den vystavení faktury č. 70067, tj. 19. 6. 2007, vznikl mu proto nárok na zaplacení dohodnuté ceny ve sjednané lhůtě splatnosti. Výlučně pro úplnost odvolací soud dodal, že okresní soud jinak zcela správně dovodil, že vadou díla je i dodání jiného díla (tzv. aliud) jak výslovně vyplývá z ust. §560 odst. 4 ve spojení s ust. §422 věty druhé obch. zák.; žalovaný se mýlí, domnívá-li se, že na druhou smlouvu uhradil zálohu 25.000,- Kč, jestliže zálohová platba dle této smlouvy činila pouze 8.824,- Kč (vyúčtování z 15. 6. 2007 faktura č 70067 z 19. 6. 2007).
II.
Proti shora citovaným rozsudkům obecných soudů podal stěžovatel ústavní stížnost. Podle jeho názoru jimi bylo porušeno jeho základní práva na spravedlivý proces (dle čl. 36 odst. 1 Listiny) a proto navrhl jejich zrušení. Konkrétní námitky budou citovány a vypořádány v textu níže.
III.
Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že neakceptoval žádost jeho advokáta o odročení jednání (nařízeného na 13. 4. 2011) a že odvolací jednání v nepřítomnosti jeho advokáta proběhlo.
V konkrétnostech stěžovatel uvádí, že jeho advokát přípisem ze dne 5. 4. 2011 požádal o přeložení odvolacího jednání z důvodu časové kolize termínu s veřejným zasedáním v trestní věci u Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 127/2010. Je sice pravda, že jednání v této věci bylo nařízeno dříve než veřejné zasedání v trestní věci a za běžných okolností by mělo být upřednostněno. Okamžik nařízení soudního jednání však není jediným a výlučným kritériem pro určení, které soudní jednání má dostat přednost. V daném případě časový okamžik nařízení jednání musel ustoupit povaze a důležitosti projednávané věci. U Vrchního soudu v Olomouci bylo konáno veřejné zasedání o trestném činu zkrácení daně ve třetím odstavci, kde byl obžalovaný ohrožen trestem odnětí svobody v rozpětí 5-10 let. Trestní řízení se týkalo 25 obžalovaných a 25 obhájců a konalo se ve dnech 29. 3. - 31. 3. 2011, kdy bylo přerušeno právě do 13. 4. 2011. S ohledem na počet osob a rozsah celé věci se všichni museli přizpůsobit stanovenému termínu a ostatní kauzy musely ustoupit, byť by byly dříve nařízeny. Bylo prý proto povinností odvolacího soudu žádosti právního zástupce vyhovět a termín jednání přeložit.
Ústavní soud konstatuje, že na uvedenou námitku stěžovatele dopadá právní názor vyslovený kupříkladu již v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 68/97: "Časová kolize zástupce mezi zastupováním u různých jednání (procesních úkonů) zpravidla není dostatečně závažným důvodem pro to, aby kterékoli již nařízené jednání (procesní úkon) bylo odročováno, neboť je na samotném zástupci, aby - bez újmy na procesním postavení a zájmech zastupovaného - nastalou kolizi podle své vůle a výběru řešil substitucí (§§16, 26 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii). Zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod) z důvodů obdobných těm, jimiž podkládá stěžovatel ústavní stížnost v této věci, se proto nemůže dovolávat ten účastník řízení před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci), který, ač řádně a zavčas (§115 odst. 2 o. s. ř) o jednání obecného soudu (jiného orgánu veřejné moci) uvědoměn, toto jednání zmeškal, a to pro příčiny tkvící v jeho nedostatečné procesní obezřetnosti nebo ten, kdo řádné a včasné uplatnění svých procesních práv zanedbal; totéž platí i v případech, spočívá-li nedostatek procesní aktivity či obezřetnosti na straně advokáta, jehož si účastník řízení před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci) zvolil a který za řádný výkon převzatého zastoupení zastoupením podle zákona a pravidel svého povolání odpovídá.".
Tudíž, bylo na samotném právním zástupci stěžovatele, aby - bez újmy na procesním postavení a zájmech zastupovaného (stěžovatele) - nastalou kolizi podle své vůle a výběru řešil substitucí (§§16, 26 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii). Ani sám stěžovatel pak netvrdí, že by byla substituce jeho advokáta - bez újmy na procesním postavení a zájmech zastupovaného - objektivně nemožná.
Pokud tedy odvolací soud nevyhověl žádosti advokáta stěžovatele o přeložení jednání, k porušení stěžovatelových základních práv či svobod v tomto směru zjevně nedošlo.
K tomu lze dodat, že odvolací soud postupoval vůči stěžovateli vstřícně, neboť jeho advokátu výslovně sdělil, že jeho žádosti o odročení jednání vyhověno nebylo (č. l. 151), i když i opačný postup (tedy mlčení ze strany odvolacího soudu) by byl ústavně souladný (srov. např. shora citovaný nález sp. zn. III. ÚS 68/97: "V případech, kdy zástupce žádá soud, aby již nařízené jednání přeložil na jiný termín, není věcí obecného soudu - pokud uváděné důvody neshledá dostatečně závažnými - aby o svém odmítavém stanovisku k takové žádosti žadatele uvědomoval; i v takovém případě je věcí zástupce, zejména je-li jím advokát, aby se sám a zavčas o osudu své žádosti přesvědčil a stanovisku obecného soudu přizpůsobil režim svého pracovního dne."). Jinými slovy, advokát stěžovatele musel počítat i s tím, že jeho žádosti o odročení odvolacího jednání vyhověno nebude. Nadto ze spisu neplyne, že by se byl advokát zajímal o osud své žádosti o odročení jednání. O veřejné zasedání v trestní věci - kvůli které advokát stěžovatele žádal o odročení odvolacího jednání - přitom advokát stěžovatele věděl již dne 30. 3. 2011 (což plyne z úředního záznamu na č. l. 150) a odvolací jednání se v nynější věci konalo dne 13. 4. 2011. Po celou tuto dobu mohl advokát stěžovatele činit kroky směřující k případné substituci. Jinak řečeno, advokát stěžovatele mohl danou kolizi soudních řízení řešit substitucí, obdobně jako také činil i žalobce (č. l. 152).
Uvedený závěr platí o to více proto, že advokát stěžovatele žádal o odročení jednání již před soudem prvního stupně, a to opakovaně (č. l. 121, 124), přičemž mu bylo vždy vyhověno (např. č. l. 123). Tedy až na potřetí žádosti o odročení soudního jednání advokátovi stěžovatele vyhověno nebylo. Tento kontextuální pohled - z hlediska spravedlivého procesu jako celku - stěžovatel nepřípadně opomíjí.
IV.
Stěžovatel dále namítá porušení principu spravedlivého procesu co do (údajné) překvapivosti napadeného rozsudku odvolacího soudu. Tvrdí, že odvolací soud posoudil stěžejní právní otázky odlišně od soudu prvního stupně, aniž by mu umožnil na toto odlišné právní posouzení reagovat.
V konkrétnostech uvádí následující. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel vady stran interiérových dveří vytkl opožděně, naproti tomu odvolací soud označuje tento právní názor za chybný. Krajský soud totiž nově uvádí, že dle článku VI. Smlouvy byla dohodnuta písemná forma reklamace, a pokud stěžovatel reklamoval jinak, nemůže mít taková reklamace právní účinky. Na tento nesprávný názor stěžovatel možnost reagovat neměl. Je-li právní úkon neplatný jen pro nedostatek formy, nastanou účinky neplatnosti jen tehdy, pokud to druhý účastník namítne. Žalobce nikdy nenamítal, že by stěžovatelovy reklamace provedené ústně byly neplatné pro nedostatek formy. Navíc má stěžovatel za to, že článek VI. smlouvy o formě reklamace je neplatný pro rozpor s kogentními ustanoveními zákona; nároky z odpovědnosti za vady nelze totiž smluvně oproti zákonné úpravě omezit.
K této námitce (nejen k ní) Ústavní soud konstatuje následující.
Již shora Ústavní soud uvedl, že postup odvolacího soudu, který neodročil odvolací jednání tak, aby se jej mohl zúčastnit advokát stěžovatele osobně, byl ústavně souladný. Advokát stěžovatele pak nevyužil možnost substituce a ani stěžovatel nevyužil možnost zvolit si nového právního zástupce. Dále je zřejmé, že ani sám stěžovatel se odvolacího jednání nezúčastnil (č. l. 157). Stěžovatel však nepožádal o odročení odvolacího jednání a ani v ústavní stížnosti netvrdí, že by snad existovaly objektivní vážné důvody v účasti na odvolacím jednání mu bránící.
Ústavní soud již ve své dřívější judikatuře vyslovil, že zásad spravedlivého procesu (článek 36 odst. 1 Listiny) se nemůže dovolávat ten účastník řízení před obecnými soudy, který, ač byl řádně a včas (ust. §115 odst. 2 o. s. ř.) o jednání obecného soudu uvědoměn, toto jednání zmeškal, nebo ten, kdo řádné a včasné uplatnění svých procesních práv zanedbal; totéž platí i v případech, spočívá-li nedostatek procesní aktivity či obezřetnosti na straně advokáta, jehož si účastník řízení před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci) zvolil a který za řádný výkon převzatého zastoupení podle zákona a pravidel svého povolání odpovídá (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 68/97, usnesení sp. zn. II. ÚS 100/02, sp. zn. III. ÚS 2848/10, III. ÚS 346/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Právní názor vyslovený v citované judikatuře tudíž dopadá i na nyní posouzenou věc.
Vyjádřeno ještě z jiného úhlu, pokud by byl stěžovatel přítomen (ať již sám či prostřednictvím svého advokáta) u odvolacího jednání, měl by odvolací soud povinnost předestřít mu své odlišné právní názory a umožnit mu na ně reagovat. Až pokud by tuto svoji povinnost odvolací soud nesplnil, stěžovatel by mohl namítat, že mu tento soud neumožnil na nové právní názory (odvolacího soudu) reagovat (tím, že mu je event. nepředestřel). Taková situace však v souzené věci nenastala. Stěžovatel si tedy svým vlastním postupem (tj. neúčastí na odvolacím jednání) způsobil, že jej odvolací soud neinformoval o nových právních názorech (důsledně vzato svědčících v neprospěch stěžovatele). O nedostatku spravedlivého procesu tak může být hovořeno jen stěží.
Ústavní soud dodává, že povinnost odvolacího soud předestřít své odlišné právní názory, umožnit na ně reagovat a zrcadlově obráceně shodné právo účastníka řízení - jež však stěžovatel pro svoji nepřítomnost na ústním jednání nevyužil - plyne například z nálezu ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 2502/09 (bod 14.): "Podle §219 o. s. ř. platí, že dospěje-li odvolací soud ke stejnému závěru (výroku) jako soud I. stupně, byť na základě jiného právního posouzení, napadené rozhodnutí potvrdí. Nelze však souhlasit s postupem, jakým k potvrzujícímu rozhodnutí dospěl odvolací soud v souzené věci. V této souvislosti je namístě připomenout, že zákonem č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, byla překonána letitá judikatura Ústavního soudu, podle níž byla změna právního náhledu odvolacího soudu důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu. Tato novela omezila v zájmu zajištění rychlejšího průběhu řízení množství kasačních rozhodnutí odvolacích soudů tak, že odvolací soud má rozhodnutí soudu I. stupně potvrdit, je-li "ve výroku" věcně správné. Tato zdánlivě nepatrná změna §219 o. s. ř. má významné a dalekosáhlé důsledky, neboť odvolací soud má potvrdit nejen rozhodnutí soudu I. stupně, které je založeno na správných skutkových zjištěních a správném právním posouzení, ale kupř. i rozhodnutí, které je postaveno na nesprávném právním názoru, avšak přesto je co do výroku správné. Nová úprava §219 o. s. ř. ovšem nijak nezasáhla do zákazu překvapivých rozhodnutí, resp. do požadavku, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné. Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit nejen zrušením rozhodnutí soudu I. stupně a vrácením věci k dalšímu řízení (což je nyní možné jenom z důvodů taxativně vypočtených v §220 o. s. ř.), ale také tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky. Nutnost zpřístupnění odchylného právního názoru účastníkům vyplývá i z faktu, že odvolatel svým odvoláním brojí proti určitému skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení, jak k němu dospěl soud prvního stupně; druhá strana se potom vyjadřuje k argumentaci obsažené v odvolání. Argumentace odvolatele i protistrany se tedy vztahuje k napadenému prvoinstančnímu rozhodnutí, přičemž žádný z nich v době, kdy podává odvolání či vyjádření k němu, nemůže předpokládat, zda odvolací soud zaujme jiný právní názor, jakou bude mít tento právní názor podobu, a jaké skutkové a právní důvody by z hlediska tohoto odlišného právního názoru měly být relevantní. Ze všech těchto důvodů lze uzavřít, že postup, kdy odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž k závěru o věcné správnosti výroku (§219 o. s. ř.) dospěje na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž účastníky neseznámí a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, je odepřením práva na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny".
Tuto povinnost odvolacího soudu lze - byť jen přiměřeně - dovozovat i z §118a odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s §221 o. s. ř.), leč (v zásadě) toliko vůči účastníku odvolacímu jednání přítomnému. Lze si sice představit výjimky, u kterých by existovala povinnost odvolacího soudu seznámit s novým právním názorem i účastníka nepřítomného při odvolacímu jednání, a to zejména písemnou cestou (srov. např. nález ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 173/06, kdy šlo především o účastníka řízení v postavení osoby s omezenou způsobilostí k právním úkonům); taková výjimečná situace však v nyní posuzované věci zjevně nenastala a opak ostatně netvrdí ani stěžovatel.
Shora uvedené důvody mají též za následek odmítnutí námitek stěžovatele směřujících proti samotnému "obsahu" nových názorů odvolacího soudu. Totiž, bylo na stěžovateli, aby se zúčastnil odvolacího jednání a aby na ně reagoval, kupříkladu obdobně, jak tak činí (až) v ústavní stížnosti. Nevyužil-li této příležitosti v odvolacím řízení, nemůže tyto námitky vznášet až v řízení před Ústavním soudem (s žádostí o jejich věcný přezkum) v rámci rozhodování o ústavní stížnosti.
Nehledě na to, že - jak je vidět z obsahu ústavní stížnosti - stěžovatel setrvává v argumentaci na úrovni toliko práva podústavního. Ústavní soud je však orgánem ochrany toliko ústavnosti, nikoli "běžné" zákonnosti. Stěžovatel tedy nepředkládá argumentaci ústavněprávní, čímž důsledně staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší, tedy do pozice další instance v soustavě soudů obecných (čl. 83 Ústavy).
V.
Stěžovatel dále uváděl, že pokud jde o vstupní dveře, namítal v řízení před obecnými soudy jednak opačné otevírání a jednak jiný než objednaný typ dveří. Odvolací soud ve shodě s okresním soudem uzavřel, že mu byly dodány pravé dveře s otevíráním ven a rozvádí, jaké dveře se považují za pravé. Podle stěžovatele otázka, zda jde o dveře levé nebo pravé, je otázkou odbornou a měla být zodpovězena znalecky, a bylo prý na žalobci, aby prokazoval dodání pravých dveří.
Ústavní soud k tomu konstatuje, že zde stěžovatel opomíjí existenci ustanovení §121 o. s. ř., dle kterého platí, že "Není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky.". Z tohoto ustanovení plyne, že jestliže skutečnosti obecně známé (tzv. notoriety) nemusí být předmětem dokazování, nemusí být tudíž ani předmětem zkoumání znaleckého.
A právě uvedené zákonné ustanovení odvolací soud aplikoval, jestliže argumentoval (na str. 6): "Je obecně známo, že dveře se dělí na pravé a levé podle umístění dveřních závěsů (pantů), přičemž pravými dveřmi jsou takové, u nichž se panty nacházejí na pravé straně při čelním pohledu (tj. při pohledu, při němž jsou skryty), jak žalobce i tvrdil a informací o dělení dveří prokazoval. Otázka způsobu otevírání dveří pak není otázkou jejich provedení, ale pouze otázkou zabudování zárubní. Změna strany otevírání dveří proto nemůže být chybou výrobce při výrobě dveří. Z fotografie vstupních dveří u žalovaného umístěných je zcela nepochybně zřejmé, že žalobce dodal žalovanému (v tomto rozdělení) v souladu se smlouvou dveře pravé.".
Ostatně, ani sám stěžovatel věcnou stránku obsahu této notoriety nezpochybňuje, jen se odvolává na "formu", tedy na to, že odpověď na předmětnou otázku měla být přijata za pomoci zkoumání znaleckého.
VI.
Stěžovatel rovněž namítá, že se - podle odvolacího soudu - při montáži s žalobcem dohodl, že dveře se budou oproti objednávce otevírat dovnitř. Odvolací soud se však prý nijak nevypořádal s tvrzením stěžovatele, že nic takového nedohodl a že - i kdyby se tak stalo - vznesl námitku relativní neplatnosti takového ujednání, jelikož změny smlouvy mohly být provedeny pouze písemně.
Ústavní soud k tomu uvádí, že není pravdou, že by se odvolací soud nevypořádal se stěžovatelovou případnou námitkou, že stěžovatel otevírání dveří dovnitř nedohodl. Odvolací soud totiž uvedl (na str. 6): "Jestliže žalovaný byl přítomen zpočátku při montáži, jak soud I. stupně zjistil, pak odvolací soud nemá žádné pochybnosti o tom, že způsob zabudování současně montovaných zárubní tak, aby se dveře otevíraly dovnitř, sám požadoval a nejméně odsouhlasil tím, že dílo shora naznačeným způsobem převzal. Závěr soudu I. stupně o vadách tohoto díla proto odvolací soud nesdílí.".
Z uvedené argumentace plyne, že odvolací soud neuvěřil (případnému) tvrzení stěžovatele o neexistenci následné dohody o otevírání dveří dovnitř a tuto dohodu měl za prokázanou, resp. minimálně tak, že otevírání dveří dovnitř stěžovatel posléze odsouhlasil. Tento závěr odvolací soud přijal proto, že stěžovatel byl zpočátku přítomen při montáží dveří. Odvolací soud vycházel z premisy, že stěžovatel musel vidět, že příslušní řemeslníci počali s montováním dveří právě dovnitř; pokud takovému způsobu otevírání dveří nezabránil, odvolací soud dovodil, že s otevíráním dveří musel souhlasit (v opačném případě by zabránil montování dveří s otevíráním dovnitř). Stěžovatel pak věcnou stránku této úvahy odvolacího soudu ani nezpochybňuje, tím méně tvrdí, že by taková úvaha byla excesivní, což by teprve danou otázku posunovalo do ústavně právní roviny.
Konečně, i kdyby byl stěžovatel skutečně vznesl námitku relativní neplatnosti takového ujednání (jelikož změny smlouvy mohly být provedeny pouze písemně), tu pro stručnost postačí poukázat např. na ustanovení §40a věta druhá občanského zákoníku (zakotvující institut relativní neplatnosti právního úkonu), dle kterého se neplatnosti nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil.
Konečně, stěžovatelovo tvrzení o jiném tvaru výplně dveří ve spodní části (kterého si odvolací soud dle názoru stěžovatele nevšiml apod.) vskutku s ústavností společného nemá nic. Lze si stěží představit více detailistickou námitku směřující proti rozhodnutí obecného soudu. Tato námitka (nejen ona) tak poněkud kontrastuje s tou částí ústavní stížnosti, podle níž si je stěžovatel vědom, že Ústavní soud další přezkumnou instancí není.
K celé ústavní stížnosti se pak sluší dodat, že poněkud opomíjí skutečnost, že dovolání bylo v dané věci vyloučeno ze zákona pro tzv. bagatelnost; stěžovateli (jeho právnímu zástupci) by měla být známa i mohlo let ustálená judikatura Ústavního soudu, dle které pro ústavněprávní přezkum tzv. bagatelních věcí platí velmi rigorózní podmínky, tedy značně zúžený rozsah takového přezkumu.
VII.
Konečně, stěžovatel namítl, že pokud jde o soud prvního stupně, ten dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal vlastní reklamaci vad interiérových dveří; dle stěžovatele však okresní soud neprovedl výslechy stěžovatelem navrhovaných svědků - zaměstnanců žalobce, kteří interiérové dveře měli instalovat, resp. tyto výslechy neprovedl k tvrzené reklamaci a k existenci vad. Stěžovateli prý nelze vytýkat, že neoznačil svědky jménem, příjmením, popřípadě adresou, neboť se jednalo o zaměstnance žalobce, které on sám jménem ani příjmením neznal. Soud prvního stupně měl uložit žalobci povinnost tyto údaje poskytnout, aby svědci mohli být předvoláni. Při výslechu některých zaměstnanců žalobce nekladl stěžovatelův právní zástupce otázky ohledně vad interiérových dveří a jejich reklamace, protože tehdy tyto vady v řízení ještě tvrzeny nebyly a svědci byli vyslýcháni k návrhu žalobce, který jejich výslechem hodlal prokazovat dodání interiérových dveří. Z hlediska ústavního práva na spravedlivý proces nelze připustit, aby obecné soudy relevantní důkazní návrhy zamítly a současně konstatovaly, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno k zásadní skutečnosti mající vliv na právní posouzení věci, jak k tomu došlo v daném případě.
Ústavní soud k tomu konstatuje, že stěžovatel opomíjí, že neprovedení jím navrhovaných důkazů sice okresní soud neodůvodnil (což mu lze opodstatněně vytýkat), leč vypořádal se s nimi - byť stručně - odvolací soud; proto o porušení zásad spravedlivého procesu hovořit nelze.
V této souvislosti nelze přehlédnout ani následující.
Odvolací soud především (na prvním místě a nezávisle na dalších důvodech) konstatoval (na str. 5 dole napadeného rozsudku), že pokud by vady dveří existovaly již při dodání, pak by je stěžovatel žalobci nepochybně oznámil ve svém vyjádření ze dne 24. 6. 2008. To však neučinil (pouze brojil proti opožděnému plnění a požadoval slevu z ceny díla, aniž určil, které z obou smluv se nárok týká; přitom současně vytýkal pouze dodání jiných, než vchodových dveří). Proto tvrzení stěžovatele, že skutečně vytknul příslušné vady u žalobce, zhodnotil soud jako zcela účelové. Takovou úvahu odvolacího soudu za extrémně chybnou považovat zjevně nelze; opak ostatně netvrdí ani stěžovatel, čímž se ústavněprávní limit dané otázky vyčerpává. Stěžovatel nepředkládá rozumný důvod, proč by ve svém vyjádření ze dne 24. 6. 2008 nebrojil i proti příslušným vadám (pokud by skutečně existovaly již v době dodání dveří), jestliže současně požadoval slevu z ceny díla.
Jinými slovy, není pravda, že by byl odvolací soud stěžovatelovy důkazní návrhy zamítl a současně konstatoval, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ke zkoumané otázce (zda reklamoval vady včas). Odvolací soud pouze neuvěřil tvrzení stěžovatele (o jím uskutečněné reklamaci) podle tehdy provedených jiných důkazů; tedy zamítl stěžovatelovy důkazní návrhy v podstatě pro nadbytečnost - jak plyne implicitně z napadeného rozsudku odvolacího soudu - neboť by zjevně nemohly učiněná skutková zjištění zpochybnit. Odvolací soud tedy v tomto rozhodovacím důvodu nevytkl stěžovateli neunesení důkazního břemena, pouze z provedeného dokazování zhodnotil jeho tvrzení jako účelové.
VI.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu