ECLI:CZ:US:2010:3.US.2848.10.1
sp. zn. III. ÚS 2848/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Stavební spořitelna České spořitelny, a. s., se sídlem Vinohradská 180/1632, 130 11 Praha 3, IČ 601 97 609, právně zastoupené Mgr. Jiřím Zrůstkem, advokátem AK se sídlem Doudlebská 5, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 17. září 2009 č. j. 9 C 187/2008-75 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 2010 č. j. 29 Co 192/2010-103, za účasti 1) Okresního soudu v Benešově a 2) Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. října 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 17. září 2009 č. j. 9 C 187/2008-75, jakož i rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 2010 č. j. 29 Co 192/2010-103, a to pro porušení článku 95 Ústavy České republiky a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 17. září 2009 č. j. 9 C 187/2008-75 byla žalované M. K. uložena povinnost zaplatit žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") úrok z prodlení ve výši 18,5 % ročně z částky 72 394,70 Kč od 30. května 2004 do 26. dubna 2008 (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem II okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 72 394,70 Kč s příslušenstvím a ve výroku pod bodem III okresní soud uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 23.692,90 Kč.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. června 2010 č. j. 29 Co 192/2010-103 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II a III potvrdil a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 10 848,- Kč.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že když žalovaná vznesla námitku promlčení, měl soud postupovat v souladu s ust. §5, §6 a §43 a ust. §118a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a stěžovatelku vyzvat, aby doplnila chybějící a neúplná skutková zjištění a označila chybějící důkazy. Stěžovatelka poukazuje na to, že povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou procesními povinnostmi, a proto se na ně vztahuje poučovací povinnost podle ust. §5 o. s. ř.
Stěžovatelka dále poukazuje na to, že podle ust. §41 odst. 3 o. s. ř. je hmotně právní úkon účastníka učiněný vůči soudu účinný vůči ostatním účastníkům teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli. Není proto možné zamítnout žalobu pro promlčení, jestliže se stěžovatelka jako žalobkyně vůbec nedozvěděla o tom, že žalovaná během řízení uplatnila námitku promlčení.
Stěžovatelka také poukazuje na požadavek předvídatelnosti rozhodnutí soudu, přičemž předvídatelné může být jen takové rozhodnutí, kterému předchází předvídatelný postup soudu. V projednávané věci soud tuto zásadu porušil, když nedbal o to, aby stěžovatelka doplnila chybějící či neúplná skutková tvrzení a označila příslušné důkazy. Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech sporných tvrzení, nebo soud měl pochybnosti o stěžovatelkou tvrzených skutečnostech, měl ji vyzvat k doplnění či předložení dalších důkazů a o důsledcích nesplnění požadavku soudu ji taktéž řádně poučit.
Stěžovatelka je přesvědčena, že z výše uvedených důvodů soud zasáhl do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť ji jako účastníka řízení neseznámil s hmotně právním úkonem učiněným jiným účastníkem a nepoučil ji o následcích nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že ji okresní soud neseznámil s námitkou promlčení vznesenou žalovanou a neposkytl jí ani poučení ve smyslu ust. §118a o. s. ř.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stejnou námitku stěžovatelka vznesla již u odvolacího soudu. K této námitce Krajský soud v Praze poukázal na to, že žalobkyně se k jednání soudu prvního stupně, ačkoli byla řádně obeslána, nedostavila, a proto soud ve věci rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení podle ust. §101 odst. 3 o. s. ř., přičemž z tohoto jednání se omluvil i opatrovník žalované. Odvolací soud dále nesouhlasil s námitkou, že řízení je stiženo vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když žalobkyni nebylo v rámci přípravy jednání doručeno vyjádření žalované a soud ji nepoučil o povinnosti doplnit žalobní tvrzení. Odvolací soud podotkl, že bylo věcí žalobkyně, aby se k nařízenému jednání soudu prvního stupně dostavila, a pokud tak neučinila, vystavila se nebezpečí, že nebude moci reagovat na případné námitky žalované a nebude moci být soudem poučena ve smyslu ust. §118a o. s. ř. V případě, že by se žalobkyně k jednání soudu dostavila, bylo by jí předáno vyjádření žalované, které jí nebylo možno z časových důvodů doručit. Skutečnost, že žalovaná podala vyjádření jeden den před nařízeným jednáním, není podle odvolacího soudu sama o sobě důvodem pro odročení jednání.
Argumentaci Krajského soudu v Praze, tak jak je rozvedena v napadeném usnesení, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.
Ustanovení §118a o. s. ř. upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu soud poskytl poučení podle ustanovení §118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ust. §101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ust. §118a o. s. ř. proto, že se účastník nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. března 2010 sp. zn. 28 Cdo 3665/2009).
Ústavní soud již ve své dřívější judikatuře vyslovil, že zásad spravedlivého procesu (článek 36 odst. 1 Listiny) se nemůže dovolávat ten účastník řízení před obecnými soudy, který, ač byl řádně a včas (ust. §115 odst. 2 o. s. ř.) o jednání obecného soudu uvědoměn, toto jednání zmeškal, nebo ten, kdo řádné a včasné uplatnění svých procesních práv zanedbal; totéž platí i v případech, spočívá-li nedostatek procesní aktivity či obezřetnosti na straně advokáta, jehož si účastník řízení před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci) zvolil a který za řádný výkon převzatého zastoupení podle zákona a pravidel svého povolání odpovídá (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 68/97, usnesení sp. zn. II. ÚS 100/02, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v souzené věci ověřil, že obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem a při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy. Výklad dotčených ustanovení, který provedl Krajský soud v Praze, není výkladem nestandardním. Za těchto okolností je proto rozhodnutí v souzené věci záležitostí posouzení obecných soudů, přičemž argumenty odvolacího soudu (uváděné v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu) nelze z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu