ECLI:CZ:US:2006:1.US.214.06
sp. zn. I. ÚS 214/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem Brno, Moravské nám. 3, proti opatření Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 1 NZC 193/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, že opatřením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 1 NZC 193/2005, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aby Nejvyššímu státnímu zastupitelství zakázal pokračovat v porušování uvedeného základního práva stěžovatele.
V odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že podal, dne 30. 5. 2005, k Nejvyššímu státnímu zastupitelství podnět k podání žaloby, podle ustanovení §62 zákona o rodině, na popření otcovství k nezletilé V. Š. Podnět odůvodnil tím, že své otcovství k této nezletilé uznal, protože měl s její matkou v rozhodné době pohlavní styk a protože jej ujišťovala o tom, že je otcem nezletilé. Teprve poté, co nezletilá dosáhla jednoho roku a bylo stále více patrno, že je černé pleti, přiznala se její matka k tomu, že v rozhodné době měla pohlavní styk i s černochem. Sám fakt, že nezletilá je jiné barvy pleti, prakticky prokazuje, že stěžovatel není jejím pokrevním otcem. Opatřením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 24. 10. 2005 bylo stěžovateli sděleno, že jeho podnět byl jako nedůvodný odložen. Stěžovatel následně využil institutu "opakovaného podnětu", k němuž předložil i fotografie nezletilé V., prokazující, že jde o dítě černé pleti. I tento opakovaný podnět byl Nejvyšším státním zastupitelstvím jako nedůvodný odložen. Podle stěžovatele je barva pleti nezletilé V. přesvědčivým a objektivním důkazem o tom, že není jejím biologickým otcem. Tato skutečnost vylučuje jeho otcovství téměř ve stejném rozsahu jako krevní zkouška na DNA, kterou matka odmítla podstoupit. Matka nezletilé žije ve společné domácnosti se svým druhem a stěžovatele považuje pouze za zdroj k vylepšení své finanční situace. V zájmu dítěte nemůže být udržování stavu, ve kterém matrikový otec pouze platí výživné a matka toho využívá. Mezi nezadatelná práva dítěte patří i právo na poznání vlastního biologického otce, jak to upravuje čl. 7 Úmluvy o právech dítěte. Nelze vycházet ze zásady, že dítě má zájem na tom, aby stěžovatel zůstal matrikovým otcem, který plní pouze vyživovací povinnost.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, které uvedlo, že nezbytným předpokladem podání žaloby podle §62 zákona o rodině, směřující k vyvrácení domněnky otcovství, je vždy okolnost, že lze spolehlivě prokázat, že muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, dítě nezplodil a současně skutečnost, že popření otcovství vyžaduje zájem dítěte. Šetřením provedeným státním zastupitelstvím, na základě podnětu stěžovatele, bylo zjištěno, že rodiče dítěte se v době rozhodné pro jeho početí pohlavně stýkali a matka vyloučila, že by měla v tomto období pohlavní styky s jiným mužem. Objektivním důkazem, způsobilým vyloučit muže z biologického otcovství k dítěti, může být, za daného stavu, pouze posudek znalce. Účast na něm a s tím spojený odběr biologického materiálu však matka odmítla. Mimo oblast trestního řízení nemá státní zastupitelství možnost nařídit provedení znaleckého posudku. Pokud stěžovatel, na podporu svého tvrzení, připojil k opakovanému podnětu i dvě barevné fotografie dítěte, nejde o novou, dříve neznámou skutečnost. Není přijatelné, aby v souvislosti s posuzováním sporné otázky biologického původu dítěte státní zastupitelství vycházelo pouze z fotografií dítěte bez důkazu objektivní povahy.
Pokud stěžovatel poukázal na čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, v případě první a druhé zákonné domněnky otcovství stanoví zákon o rodině, kdo je otcem dítěte. Takto založený a ustálený statusový vztah je účinný vůči účastníkům právního vztahu otcovství i všem ostatním subjektům, včetně státu, kteří jej musí respektovat. Stav současného rodinného uspořádání stěžovatele, dítěte i jeho matky vznikl v důsledku svobodného rozhodnutí dospělých osob na základě zákona a není pro dítě nevýhodný. Nebylo dotčeno právo dítěte znát své rodiče a právo na jejich péči. Nejvyšší státní zastupitelství poukázalo na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 628/05 a sp. zn. IV. ÚS 339/05, kde Ústavní soud řešil obdobné případy postupu Nejvyššího státního zastupitelství podle §62 zákona o rodině.
Z opatření Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. 1 NZC 193/2005, bylo zjištěno, že po provedeném dostupném šetření stěžovateli sdělilo, že nebude podána žaloba podle §62 zákona o rodině a nebude pokračováno v šetření k prokázání tvrzení stěžovatele, že dítě nezplodil. Vycházelo z toho, že stěžovatel se pro otcovství k dítěti sám dobrovolně rozhodl. Určením otcovství podle §52 zákona o rodině oba rodiče dítěte zabránili určení otcovství k dítěti ve sporném soudním řízení. Po zmíněném určení otcovství stěžovatel, jako matrikový otec, nevyužil oprávnění, dané mu zákonem o rodině, popřít otcovství v šestiměsíční lhůtě od určení otcovství. Matka neměla důvod otcovství popírat, neboť je přesvědčena, že nezletilá V. je dítětem stěžovatele a při podání vysvětlení k podnětu nepřipustila, že by v rozhodné době pro početí měla pohlavní styky s jiným mužem. Nic konkrétního o pohlavních stycích matky s jiným mužem nebylo v podnětu tvrzeno a v šetření o něm prokázáno. Za dané důkazní situace je třeba dítěti poskytnout ochranu před zásahem do jeho osobních poměrů v otázce otcovství. Zájem dítěte se nekryje se zájmem otce (stěžovatele) zbavit se otcovství a především vyživovací povinnosti k dítěti. Pro dítě není nepříznivé, že má ve stěžovateli svého zákonného otce, kterému přímo ze zákona plynou k dítěti práva a povinnosti rodiče.
Dalším opatřením ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 1 NZC 193/2005, Nejvyšší státní zastupitelství, jak zjistil Ústavní soud, odložilo i opakovaný podnět stěžovatele. Opakovaný podnět neobsahoval žádné nové skutečnosti, odůvodňující podání uvedené žaloby, která je opatřením zcela výjimečné povahy. Za dané situace, kdy se prokazatelně stěžovatel a matka nezletilé v době rozhodné pro její početí pohlavně stýkali, může objektivní objasnění otázky, zda stěžovatel je či není z otcovství k dítěti vyloučen, přinést pouze řádný znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Matka nezletilé V., která popřela pohlavní styk s jiným mužem a je o otcovství stěžovatele přesvědčena, s účastí na znaleckém posudku nesouhlasila. Státní zastupitelství nedisponuje žádnými právními prostředky, jimiž by mohlo kohokoliv donutit podrobit se odběru biologického materiálu za účelem zpracování znaleckého posudku. Vzhledem k tomu je třeba vycházet z výsledku provedeného šetření, které přesvědčivý a objektivní důkaz o vyloučení stěžovatele z biologického otcovství k nezletilé V. nepřineslo.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel nesouhlasí s postupem Nejvyššího státního zastupitelství, které dospělo k závěru, že není dán důvod k podání žaloby na popření otcovství. Stěžovatel vidí v jeho postupu porušení svého práva na soudní a jinou právní ochranu a tvrdí, že byl matkou dítěte podveden. K tomu lze jen konstatovat, že především nevyužil svého zákonného práva k popření otcovství, jak poukázáno shora, a tuto svoji nečinnost přesvědčivě nezdůvodnil. Pokud stěžovatel namítá. porušení čl. 36 Listiny, je nutno zdůraznit, že rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by garantoval úspěch v řízení, to znamená, že by konkrétní osobě zaručoval právo na rozhodnutí, které, podle jejího názoru, odpovídá daným právním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé řízení, němž se uplatňují všechny ústavní principy, na nichž je tato zásada budována.
Domáhat se soudní či jiné právní ochrany lze pouze tehdy, pokud stěžovateli vznikl na určité jednání či plnění ze strany orgánu veřejné moci právní nárok. Jak však sám stěžovatel uvádí, na postup Nejvyššího státního zastupitelství podle §62 zákona o rodině právní nárok nemá. Z ustanovení čl. 87 Ústavy ČR ani z ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu nelze dovodit pravomoc Ústavního soudu přikázat jinému státnímu orgánu něco konat, neboť není oprávněn na sebe atrahovat pravomoci jiných státních orgánů.
Nejvyšší státní zastupitelství konstatovalo, po provedeném šetření, že zájem dítěte nevyžaduje popření otcovství. Ustanovení §62 zákona o rodině přináší zcela výjimečné oprávnění státního orgánu, které lze aplikovat za zcela výjimečných podmínek. Ty však v daném případě splněny nebyly. Zkoumání naplnění těchto podmínek je zcela v kompetenci Nejvyššího státního zastupitelství a Ústavní soud není oprávněn do této jeho kompetence zasahovat. Námitka, že došlo k porušení práv dítěte podle čl. 7 Úmluvy o právech dítěte, není rovněž na místě, neboť žádným zásahem orgánu veřejné moci nebylo porušeno právo dítěte znát své rodiče a právo na jejich péči. Za daného stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, kterých se stěžovatel dovolává, nebyla dotčena. Tento závěr Ústavního soudu je zcela konformní s jeho ustálenou judikaturou (srov. např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 430/98, sp. zn. III. ÚS 628/05).
Státní zastupitelství se dvakrát podnětem stěžovatele pečlivě zabývalo a v rámci jemu dostupných důkazních prostředků posoudilo zjištěný skutkový stav. Jeho stanovisko k podnětu stěžovatele je řádně a přesvědčivě odůvodněno, nevykazuje známky svévole.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu