ECLI:CZ:US:2017:1.US.222.17.1
sp. zn. I. ÚS 222/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka), soudce Tomáše Lichovníka a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky E. Š. M., zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 21 Cdo 122/2015-818 ze dne 6. 10. 2016, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 315/2014-589 ze dne 31. 7. 2014 a usnesení Okresního soudu v Opavě č. j. 14 P 158/2013-556 ze dne 11. 4. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jejím námitkám místní nepříslušnosti soudu a návrhům na změnu místní příslušnosti v průběhu řízení ve věci styku nezletilých dětí s otcem. Tím mělo být zasaženo do jejího práva na soukromý a rodinný život, které je jí zaručeno čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka se dále dovolává i porušení čl. 8 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka je matkou nezletilých dětí, o jejichž styku s otcem je v současnosti vedeno soudní řízení, které bylo zahájeno 7. 5. 2013. Stěžovatelka v něm vznesla námitku místní nepříslušnosti poprvé 4. 6. 2013 a zároveň navrhla přenesení místní příslušnosti na Obvodní soud pro Prahu 5, kam se plánovala i s dětmi trvale přestěhovat. Avšak její návrh byl zamítnut usnesením z 11. 4. 2014, a to s ohledem na bydliště nezletilých v době zahájení řízení, neboť dle §11 odst. 1 občanského soudního řádu je po celou dobu řízení pro určení místní příslušnosti rozhodný stav, který zde byl v době zahájení řízení. V té době nezletilí stále bydleli v obvodu Okresního soudu v Opavě, přičemž stěžovatelka zároveň sdělovala, že ještě v září nastoupí do svých stávajících škol. Ke stěhování do Prahy došlo v říjnu 2013. Návrhu na přenesení příslušnosti okresní soud nevyhověl z důvodu, že provedl obsáhlé dokazování a přenesení by vedlo k prodlevám řízení, tudíž by nedošlo k naplnění požadavku souladu se zájmy nezletilých dle §177 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2013, nyní §5 zákona o zvláštních řízeních soudních).
3. Následně se stěžovatelka odvolala ke Krajskému soudu v Ostravě, který však odvolání neshledal důvodným a rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Soud se ztotožnil se závěry učiněnými okresním soudem a dospěl k závěru, že nebyly naplněny zákonné požadavky pro přenesení příslušnosti, neboť sice došlo ke změně okolností, podle nichž se příslušnost určuje, avšak nelze dovodit zájem dítěte na tomto postupu. Odvolací soud dále uvedl, že soud prvého stupně mezitím shromáždil značný rozsah důkazních materiálů a byl v řízení aktivní, tudíž je i jeho pozice podstatně výhodnější pro rychlé rozhodnutí ve věci, které by bylo také v zájmu nezletilých.
4. Stěžovatelka posléze podala dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, které však bylo usnesením ze dne 6. 10. 2016 taktéž zamítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění mj. uvedl, že skutečnost, že děti v době zahájení řízení bydlely v obvodu Okresního soudu v Opavě, nemůže být při rozhodování o přenesení místní příslušnosti rozhodující a je ji třeba hodnotit v kontextu dalších okolností. Jako správný pak byl zhodnocen závěr soudů o značné obsáhlosti spisu, který v té době čítal téměř 600 listů. Je tudíž vhodné, aby ve věci rozhodoval nejlépe obeznámený soud, kterým je v tomto případě Okresní soud v Opavě, který zároveň nejlépe zná celkovou situaci nezletilých a rodiny a kontext případu. Přenesením příslušnosti by nebyl naplněn požadavek, aby ve věci bylo rozhodnuto s její plnou znalostí, hospodárně a v rozumné době. Námitku matky, že nezletilí nebyli vyslechnuti a nebyl zjištěn jejich názor na přenesení místní příslušnosti, soud shledal jako nepřípadnou. Participační práva dle soudu totiž slouží ke zjištění názoru dítěte při rozhodování ve věci samé a nikoliv při volbě procesního postupu soudu, v jehož rámci je nejlepší zájem dítěte realizován již samotnými procesními pravidly.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatelka ve své rozsáhlé argumentaci uvádí, že obecné soudy naprosto opomenuly vzít v úvahu nejlepší zájem dítěte, který v napadených usneseních nebyl správně hodnocen. Namísto toho soudy hodnotily nejlepší zájem dítěte tak, aby na jejich straně nedošlo ke komplikacím.
6. Podle stěžovatelky nebyl při hodnocení nejlepšího zájmu dětí brán ohled na celkovou rodinnou situaci a soudy se nevypořádaly s aspekty, jakými jsou péče o nezletilé, jejich zranitelnost, jejich právo na zdraví a vzdělání.
7. Soudy dle stěžovatelky také opomenuly vzít v úvahu participační právo nezletilých, které vyplývá mj. z čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, přičemž Nejvyšší soud pouze konstatoval, že vzhledem k procesnímu charakteru řešené otázky není třeba zjišťovat názor nezletilých na přenesení místní příslušnosti. Tento závěr nelze dle stěžovatelky učinit, pokud nebylo zkoumáno, jaký dopad bude rozhodnutí na nezletilé mít. Nezletilí jsou totiž nuceni kvůli jednáním soudu a znaleckému zkoumání cestovat téměř 400 km. Nutnost posuzovat nejlepší zájem dítěte i v případě procesních otázek pak stěžovatelka dovozuje z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3489/15 ze dne 19. dubna 2016.
8. V odmítání zabývat se v procesních otázkách názorem nezletilých stěžovatelka spatřuje diskriminaci z důvodu věku, jelikož se jinak jedná o účastníky řízení se všemi právy a povinnostmi přiměřenými jejich věku.
9. Nedostatečným zjištěním názoru nezletilých mělo být porušeno právo na spravedlivý proces a jeho prostřednictvím také právo na soukromý a rodinný život nezletilých a stěžovatelky, a to tím, že v rámci rozhodování o místní příslušnosti nebyly provedeny téměř žádné důkazy a soud vycházel převážně ze svého přesvědčení o budoucích skutečnostech (o případné efektivitě rozhodování Obvodního soudu pro Prahu 5).
10. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka shledává také v libovůli v rozhodování obecných soudů, které rozhodovaly v rozporu s ustálenou judikaturou, zákony a mezinárodními smlouvami, čímž zatížily řízení závažnou procesní vadou.
III. Hodnocení Ústavního soudu
11. Ústavní soud úvodem připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Toto může být prolomeno pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozhodnutím vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, když jsou jejich rozhodnutí projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je tak v zásadě věcí obecných soudů (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
12. Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům a svobodám až tehdy, když ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005 (U 23/38 SbNU 587). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.
13. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Opatrovnické řízení je obecně ovládáno zásadou perpetuatio fori, pro určení místní příslušnosti jsou tedy po celou jeho dobu určující okolnosti, které zde byly v době jeho zahájení. Nicméně s ohledem na zájem dítěte soud může (nikoli musí) dle §177 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2013, nyní §5 zákona o zvláštních řízeních soudních) přenést místní příslušnost soudu na jiný věcně příslušný soud. Rozhodným hlediskem pro přenesení příslušnosti na jiný soud je zájem dítěte uvažovaný především ve vztahu ke konkrétnímu řízení. Je nutno vycházet především z místa bydliště dítěte a zároveň zjišťovat, zdali zájem dítěte výjimečně neodůvodňuje, aby bylo řízení nadále vedeno u původního soudu.
15. Posuzovanou ústavní stížností stěžovatelka brojí proti rozhodnutí obecných soudů, jimiž nebyla přenesena příslušnost z místně příslušného okresního soudu na Obvodní soud pro Prahu 5. Jak plyne z výše uvedeného, Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit správnost daného posouzení, nýbrž jeho ústavní konformitu, zde konkrétně zda daný postup nenese prvky libovůle, resp. nejsou-li příslušné (skutkové či právní) závěry vadné natolik, že je lze označit za "extrémní". K takovému závěru však nedospěl, neboť jak patrno z odůvodnění napadených usnesení, obecné soudy se otázkou příslušnosti zabývaly, když konstatovaly, že pro změnu příslušnosti není důvod i přes změnu faktického bydliště nezletilých, neboť věc byla zahájena u místně příslušného soudu, který za dobu vedení řízení shromáždil stovky stran spisového materiálu, seznámil se s faktickou situací rodiny a je tudíž způsobilý k rychlejšímu vydání meritorního rozhodnutí, které je v zájmu nezletilých.
16. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se soudy danou věcí řádně zabývaly, příslušné právní normy interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, a svá rozhodnutí také srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Jejich rozhodnutí tak nelze hodnotit jako svévolné a odůvodňující nutnost zásahu Ústavního soudu. Ústavní soud má také za to, že obecné soudy ve svých rozhodnutích zohlednily i nejlepší zájem dítěte. V řízení o péče o děti je v zájmu dětí především rychlé rozhodnutí ve věci, kterému by jistě neprospělo přenesení věci na jiný soud, poté co bylo ve věci provedeno již rozsáhlé dokazování.
17. Pokud jde o otázku zjišťování názorů dětí, tedy zachování jejich participačních práv zakotvených mj. v Úmluvě o právech dítěte, stěžovatelka správně uvádí, že tento je jedním z kritérií při zjišťování nejlepšího zájmu dítěte jakožto hlavního hlediska při rozhodování v opatrovnických věcech. Participační práva dítěte však slouží primárně ke zjišťování názoru dítěte na meritum věci a nikoliv na procesní postup zvolený soudem. To plyne mj. i z dikce §100 odst. 3 občanského soudního řádu, ve kterém stojí, že má být zjišťován názor dítěte "ve věci". V každém případě se Ústavní soud nedomnívá, že neprovedením důkazu výslechem dětí ohledně přenesení místní příslušnosti na jiný věcně příslušný soud, by v tomto konkrétním případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
18. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu