ECLI:CZ:US:2009:1.US.2304.08.1
sp. zn. I. ÚS 2304/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. S. N., zast. JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem, sídlem Šafaříkova 371/22, Praha 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8.6.2006, č.j. 5 Cmo 94/2006-111, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.4.2005, č.j. 7 Cm 16/2003-56, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a R. P., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadl ústavní stížností v záhlaví uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a tvrdil, že jejich rozhodováním (též rozhodováním Nejvyššího soudu) mu byla upřena práva vyplývající z čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a byly porušeny principy spravedlivého procesu a práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a hlavy páté Listiny. V návrhu postupně citoval z rozsudku městského soudu a z rozsudku vrchního soudu a poté polemizoval s odůvodněním usnesení Nejvyššího soud (s obsáhlou citací usnesení Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 547/06, na něž Nejvyšší soud odkázal). Protože použitá argumentace, podle jeho názoru, způsobuje značné pochybnosti o spravedlivosti rozsudku, obrátil se na Ústavní soud s vírou, že ten se bude věcí zabývat a rozhodne o ní spravedlivě s posouzením věci a odůvodněním vztahujícím se k věci. V další části zopakoval zásadní námitky, kterými se Nejvyšší soud vůbec nezabýval: promlčení nároku a započtení pohledávky. Je totiž přesvědčen, že námitku promlčení lze uplatnit kdykoliv v rámci řízení prvního stupně, protože nejde o námitku hmotněprávního charakteru či námitku proti formálním náležitostem směnky, neuplatní se tak zásada koncentrace, tudíž soud rozhodl v rozporu s hmotným právem. Námitku započtení uplatnil stěžovatel v rámci námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, tudíž včas, soud ji však nesprávně posoudil, když uvedl, že opožděně, až při jednání, byla uplatněna i námitka postoupení pohledávky na stěžovatele. V závěru též poukazoval na morální stránku věci, když směnka pouze zajišťovala předmět, který si žalobce sám zničil a měl směnku vrátit, resp. neměl ji použít. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhoval, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
Znění příslušných článků Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 90 Ústavy
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka.
Vrchní soud poukázal na skutečnost, že samotná ústavní stížnost směřuje především do hodnocení námitky započtení a přípustnosti námitky promlčení ve vztahu k zásadě koncentrace ovládající směnečné řízení, a zdůraznil, že svůj právní názor soud vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku, tudíž považuje za zbytečné k tomu cokoliv uvádět. Přesto poznamenal, že soud se výhradami stěžovatele zevrubně zabýval a v žádném případě jej tak nezkrátil v jeho právech na spravedlivý proces. Také v záležitosti tvrzeného procesního pochybení soudu I. stupně ohledně navržených a neprovedených důkazů odkázal na odůvodnění rozsudku. Vrchní soud navrhl ústavní stížnosti nevyhovět.
Městský soud v úvodní pasáži vyjádření tvrdí, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Namítá nedostatek relevantní ústavně právní argumentace a ohledně možnosti uplatnit námitku promlčení ve směnečném řízení odkázal na odůvodnění rozsudku soudů I. a II. stupně. Přitom dodává, že úvahy stěžovatel o účelu koncentrace směnečného řízení jsou zcela liché a svědčí o nepochopení specifik daného řízení. Připomíná zásadu směnečné přísnosti, tudíž nelze rezignovat na dodržení principu, že proti směnečnému platebnímu rozkazu je třeba ve včas podaných námitkách uvést vše, co se proti němu namítá. K tomu dodává, že stěžovatel v pozici žalovaného mohl a měl námitku promlčení uplatnit již v rámci námitek, pokud tak neučinil, jde to jen k jeho tíži; to samé platí přiměřeně o započtení, navíc hmotněprávní úkon započtení se nedostal před okamžikem vydání směnečného platebního rozkazu do dispoziční sféry žalobce, proto soud nemůže přihlížet k tvrzenému zániku závazku, k němuž mělo dojít až na základě úkonu dlužníka učiněného po vydání přezkoumávaného platebního rozkazu. Z těchto důvodů navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Vyjádření vedlejšího účastníka se nepodařilo zajistit, neboť z poslední známé adresy jeho trvalého pobytu se odstěhoval.
S přihlédnutím k obsahu a stručnosti vyjádření účastníků řízení, která neobsahují žádné nové relevantní skutečnosti, nebylo třeba tato vyjádření zasílat stěžovateli k případné replice.
Ze spisu městského soudu Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník podal vůči stěžovateli návrh na vydání směnečného platebního rozkazu na základě jím vydaných směnek na řad žalobce. Městský soud dne 21.10.2004 vydal směnečný platební rozkaz, č.j. 7 Cm 16/2003-34, kterým stěžovateli uložil povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníkovi směnečný peníz ve výši 1 150 000,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatel, zastoupen advokátem, proti němu podal námitky, konkrétně namítal formální nedostatek směnky spočívající v jejím nesprávném vyplnění, provedl zápočet. Ke kompenzaci uvedl, že předložená směnka byla směnkou zajišťovací k zaplacené záloze na zakoupení osobního automobilu, že žalobce půjčil vozidlo třetí osobě a při havárii došlo ke škodě, tudíž pohledávku na náhradu škody započítává tímto proti pohledávce žalobce; příslušné důkazy, konkrétně protokoly o havárii, prodejní doklady, dohodu o zapůjčení a další, přislíbil předložit v nejbližší době. V průběhu ústního jednání vznesl stěžovatel i námitku promlčení. Městský soud rozsudkem ze dne 19.4.2005, č.j. 7 Cm 16/2003-56, ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti, protože shledal, že směnka je platná, a že nemohlo dojít k započtení pohledávek, protože nešlo o vzájemné pohledávky (stěžovateli nevzniklo právo na náhradu škody, zničením vozidla vznikla škoda jinému subjektu, proto stěžovateli nesvědčí právo uplatňovat škodu po vedlejším účastníkovi); s ohledem na zákonnou koncentraci řízení nepřihlížel k námitkám podaným teprve dodatečně po námitkové lhůtě (tj. k uplatněnému promlčení a k postoupení pohledávky na náhradu škody poškozeným na stěžovatele). Proti rozsudku se stěžovatel odvolal, vrchní soud rozsudkem ze dne 8.6.2006, č.j. 5 Cmo 94/2006-111, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Pokud jde o námitku promlčení, odkázal na zásadu koncentrace, podle níž soud projedná jen ty odůvodněné námitky, které byly vzneseny v zákonné lhůtě; u námitky započtení poukázal na specifika směnečného řízení a vysvětlil předpoklady započtení jednostranným právním úkonem (s důrazem na doručení tohoto úkonu druhému účastníkovi), přičemž zaujal právní názor, že vznášet námitku započtení v rámci námitek je možné jen za předpokladu, že k započtení došlo již před vydáním směnečného platebního rozkazu. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22.5.2008, č.j. 29 Odo 1799/2006-130, pro nepřípustnost odmítnuto s jednoznačným závěrem, že v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá.
III.
Po seznámení s předloženými podklady a se spisem městského soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení a z tohoto hlediska konstatuje, že žádné porušení jeho základních práv nebylo zjištěno.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na spravedlivý proces teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno takové právo stěžovatele. Obecné soudy se podrobně zabývaly jeho námitkami vůči vydanému směnečnému platebnímu rozkazu, provedly řadu skutkových zjištění a na jejich základě formulovali v zásadě adekvátní právní závěry. Samotné rozhodnutí soudu, které pro stěžovatele vyznívá nepříznivě, není zásahem do práva na spravedlivý proces, protože obsah práva na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Také tvrzení o zásahu do práva na ochranu majetku není důvodné, protože rozhodnutí soudů vychází z prokázané existence stěžovatelova směnečného dluhu. Stěžovatel totiž odmítá respektovat specifika směnečného řízení a možnosti právní obrany směnečného dlužníka soustředěné do námitek vůči směnečnému platebnímu rozkazu. Přísná konstrukce pro podání námitek, zejména omezení lhůtou pro jejich podání, je výrazem tzv. koncentrace řízení, odpovídající povaze řízení směnečného. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel ani jednu z formulovaných námitek neuplatnil tak, aby mohly vést ke zrušení směnečného platebního rozkazu. Je totiž evidentní, že námitka promlčení byla uplatněna až po uplynutí stanovené lhůty a námitka započtení byla vznesena nedostatečně a bezdůvodně (nedostatečnost a bezdůvodnost této námitky spočívá v absenci argumentace o existenci konkrétní pohledávky vůči žalovanému, včetně dokladu o následně tvrzené cesi, a v dovršení jednostranného započtení doručením zápočtu do sféry adresáta). Byť se Ústavní soud neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, podle něhož se k námitce započtení uplatněné po vydání směnečného platebního rozkazu nepřihlíží (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.7.2007, sp.zn. 29 Odo 63/2006), protože obrana dlužníka založená na započtení dovršeném do konce námitkové lhůty by musela být respektována, nemůže mít tento závěr vliv na posouzení ústavní stížnosti, protože stěžovatel takovou námitku neuplatnil. Na výsledek řízení o ústavní stížnosti nemá vliv ani zjištění, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal i na rozhodnutí, která přímo s projednávanou věcí nesouvisí (viz též argumentace stěžovatele).
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8 září 2009
František Duchoň
předseda senátu