ECLI:CZ:US:2012:1.US.2320.11.1
sp. zn. I. ÚS 2320/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. V. B., a 2) L. B., obou zastoupených JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 4. 2011 č. j. 23 C 326/2009-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil ze spisu obecného soudu následující.
Žalobou se stěžovatelé (žalobci) domáhali vůči žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti a Mgr. Richardu Bednářovi, soudnímu exekutorovi, náhrady škody ve výši 7 860 Kč odpovídající (části) nákladů jejich zastoupení advokátem, které vynaložili v souvislosti se zahájením a vedením exekučního řízení podle usnesení Okresního soudu v Teplicích č. j. 4 Nc 1102/2007-4 ze dne 18. 4. 2007.
Obvodní soud napadeným rozsudkem rozhodl, že "I. Žaloba, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 7.860,- Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši odpovídající procentní výši repo sazby stanovené ČNB, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaných, zvýšené o sedm procentních bodů, a to za období jdoucí od 1.3.2009 do zaplacení, se zamítá. II. Ve vztahu žalobců a první žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobci jsou povinni zaplatit druhému žalovanému společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 9.900,- Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce druhého žalovaného.".
V odůvodnění napadeného rozsudku uvedl obvodní soud především následující:
"Ve světle shora ... mantinelů právní úpravy odpovědnosti žalovaných za škodu se soud důkazně zabýval předně otázkou přítomnosti vlastního odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, resp. deliktu exekutora). V této souvislosti lze uzavřít - o uvedeném ostatně nebylo mezi účastníky sporu - že exekutor při provádění exekuce zcela jistě pochybil, postihl-li exekučním příkazem nemovitost nepatřící povinnému, důvod, proč se tak stalo - identita povinného a žalobce a) co do jména, příjmení a data narození - na uvedeném nic nemění. Jestliže pak z důvodů, o nichž mezi účastníky nebylo sporu, byla náprava tohoto pochybení provedena zrušením exekučního příkazu ze dne 6.6.2007, k němuž došlo usnesením soudního exekutora ze dne 26.11.2008, č.j. EX 2197/07-31 (jak soud zjistil z tohoto usnesení), nelze uzavřít jinak, než že odpovědnostní titul přítomen je a je představován nezákonným a z tohoto důvodu zrušeným exekučním příkazem ze dne 6.6.2007 - právě v jeho vydání totiž vyústila (nesprávná) úvaha exekutora o tom, že povinný je osobou totožnou s žalobcem a)...
Další otázkou je, zda v důsledku nezákonného rozhodnutí žalobcům vznikla škoda, jejíž náhrady se domáhají... Shora citovaná kritéria §31 zákona (mj. prvek účelnosti vynaložení nákladů) je pak na místě dle názoru soudu vztáhnout jak vůči první žalované, tak i druhému žalovanému, je-li na místě jej za škodu způsobenou při výkonu exekuční činnosti z pověření státu vůbec činit vedle státu paralelně odpovědným... Kritérium účelností vynaložení nákladů na uplatňování či bránění práva ostatně prolíná (z hlediska jejich reparovatelnosti - zde z titulu škody) celým právním řádem (viz. ust. §142 odst. 1 o.s.ř.) a plně odpovídá obecné občanskoprávní zásadě generální prevence (§415 o.z.)...
Žalobci zaplatili svému zástupci v dané věci na odměně a náhradách toliko částku 8.000,- Kč ...
Pokud jde o jednotlivé činnosti advokáta, uvedl soud zejména následující:
- návrh na zrušení exekučního příkazu učiněný dopisem ze dne 20.11.2008 - nejedná se o úkon právní služby ve smyslu ust. §11 AT, žalobci nebyli účastníky exekučního řízení (srov. §36 EŘ), již z toho důvodu jim nepříslušelo ohledně postupu exekutora v řízení cokoliv s procesně relevantními důsledky navrhovat, jedinou procesně relevantní aktivitou by bylo podání žaloby podle §267 o.s.ř., tuto však žalobci nepodali. Soudu proto i zde nezbylo, než žalobu v této části (včetně příslušející náhrady hotových výdajů a DPH) zamítnout.
- další porada s klientem konaná dne 21.11.2008 - v kontextu povahy věci, převzetí zastoupení (jemuž nutně v rámci jeho "přípravy" musí být subsumována určitá výměna informací mezi klientem a zástupcem) dne 20.11.2008, jakož i dne 21.11.2008 zaznamenanému obsahu rozhovoru mezi zaměstnancem exekutora a zástupcem žalobců ... , sami to zruší", se soudu jeví záznamem do spisu dokládaná porada s klientem v délce 1h a 20 minut jako neúčelně provedený úkon právní služby, a to tím spíše, že neobsahuje zmínku o jediné procesně relevantní možnosti obrany žalobců, tj. podání žaloby podle §267 o.s.ř. Záznam pokynů od klienta daných při poradě by pak s přihlédnutím k obsahu již předtím učiněného návrhu na zrušení exekučního příkazu (už z něj kupodivu plyne správná úvaha žalobců o záměně osob téhož jména, příjmení a data narození) nasvědčoval účelné délce trvám porady spíše v řádu minut. Soudu proto i zde nezbylo, než žalobu v této části (včetně příslušející náhrady hotových výdajů a DPH) zamítnout.
- telefonický rozhovor s oprávněným dne 21.11.2008 - nelze podřadit ani ust. §11 odst. 1 písm. i) AT (oprávněný nebyl "protistranou" žalobců), ani žádnému jinému ust. AT, soudu proto i zde nezbylo, než žalobu v této části (včetně příslušející náhrady za DPH - .... I zde nutno mít zásadní pochybnosti o účelnosti uvedeného telefonického rozhovoru, proběhl-li již telefonát s exekutorem a měl-li zástupce žalobců informaci "vědí o tom, sami to zruší".
... Lze tak uzavřít, že částka 2.850,- Kč uhrazená první žalovanou žalobcům před podáním žaloby se soudu jeví být s ohledem na výslednou "náročnost" právních služeb (zaslání několikařádkového faxu a tel. rozhovor s exekutorem, který několik dní po převzetí zastoupení exekuční příkaz sám ruší) zcela adekvátním peněžním oceněním zástupcem žalobců účelně v rámci zastoupení vykonané činnosti.".
II.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli zrušit v záhlaví uvedený rozsudek obvodního soudu s tím, že jím bylo porušeno jejich základní právo na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a základní právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítli v podstatě následující.
Příkazem soudního exekutora na prodej nemovitosti ve společném jmění stěžovatelů byla stěžovatelům znemožněna dispozice s nimi; údaj o exekuci byl vyznačen do veřejně přístupné evidence v katastru nemovitostí. Přitom šlo o omyl exekutora, o záměnu osoby povinné. Daná situace vyvolávala jejich obavy do budoucna. Proto stěžovatelé vyhledali právní pomoc advokáta, neboť bylo v jejich zájmu protiprávní stav, ačkoliv jej sami nevyvolali, co nejdříve odstranit. Stěžovatelé přitom nemohli předvídat budoucí kroky či postoje exekutora, ani rychlost reakce ze strany soudu, který svým usnesením exekuci nařídil. Z těchto důvodů také v této fázi nezvolili podání žaloby dle ustanovení §267 o. s. ř. a pokusili se zjistit stav věci a získat součinnost exekutora i oprávněného; nebylo totiž zřejmé, do jaké míry je daný stav vyvolán vadou návrhu oprávněného, nesprávným postupem soudu či exekutora. Stěžovatelům nebyl doručen návrh oprávněného ani rozhodnutí soudu, na jehož základě byla exekuce vedena, neměli proto rychlejší a efektivnější cestu, než tyto informace získat přímo od exekutora, respektive od oprávněného; to staví do poněkud jiného světla i úvahy účastníka řízení o účelnosti telefonického hovoru s oprávněným. Nahlédnutí do exekučního spisu, ať příslušného soudu či exekutora, bylo s ohledem na fakt, že stěžovatelé nejsou ve smyslu platné úpravy účastníky exekučního řízení, nemožné.
Stěžovatelé uvedli, že teprve na základě úkonů svého právního zástupce bylo zjištěno, o co ve věci jde, proč je neoprávněně exekvován jejich majetek, "že stěžovatelé účastníky exekučního řízení nejsou; ve vztahu k exekutorovi navíc stěžovatelé svým podnětem vyvolali neformální řízení o zrušení protiprávního rozhodnutí".
Podle stěžovatelů závěr soudu o omezení možnosti náhrady škody pouze na procesně relevantní úkony učiněné osobou, která má v daném řízení postavení účastníka, představuje v tomto výjimečném případě porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem garantovaného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod; posuzuje totiž odchylně právní úkony povinného a dalších osob, které se v situaci obdobné povinnému v důsledku nezákonného rozhodnutí ocitly, byť tyto osoby daný stav ani z procesního hlediska nezavinily. Daný stav je prý způsoben nečinností zákonodárce, který opomenul možnost obdoby vindikační žaloby pro osoby postižené úkonem v rámci exekuce, jejímiž účastníky nejsou, a který jim neposkytl ani postavení intervenující osoby, jež by měla právo na náhradu nákladů řízení jako integrální součást práv účastníka řízení.
Stěžovatelé dodali, že podnět exekutorovi lze považovat za úkon ve smyslu ustanovení §11 písm. d) advokátního tarifu, telefonický rozhovor s oprávněným pak za jednání s protistranou; skutečnost, že ve vztahu k žalobcům oprávněný nemá toto postavení, byla totiž zjištěna až dodatečně. Další porada konaná dne 20. 11. 2008 přesáhla meze stručného záznamu, který z ní byl pořízen; to s ohledem na skutečnost, že stěžovatelé byli dotčeni závažným nezákonným zásahem omezujícím jejich právo na majetek, v době jejího konání byla otevřena celá řada eventualit, jak by se věc mohla dále vyvíjet, a byly tak např. možné další exekuční příkazy na bankovní účty stěžovatele, mobiliární exekuce atd. Tvrzení žalobců byla podepřena záznamem do spisu a záznamem pokynů klienta i provedeným vyúčtováním právních služeb; podle názoru stěžovatelů tak již obsah ani trvání porady není třeba prokazovat jinak.
Stěžovatelé mají za to, že přes malou (bagatelní) částku, kterou z titulu majetkové újmy požadovali, má popsaný případ ústavně právní relevanci, neboť je třeba
posoudit samotnou nemožnost domoci se stanoveným postupem ochrany práva v exekučním řízení pro celou skupinu osob ve faktickém postavení účastníka řízení (osob, jejichž majetková práva jsou přímo dotčena), které zřejmě pouze v důsledku opomenutí zákonodárce toto postavení formálně nemají. Důsledkem aplikace názoru účastníka řízení (obecného soudu) pak je nejistota ohledně budoucího posouzení nároku na náhradu nákladů právního zastoupení za úkony, které se v dané chvíli a při informacích, které má osoba postižená nezákonným zásahem státu k dispozici, jeví jako neodkladné či potřebné.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Již v usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 Ústavní soud konstatoval, že "již ve své dřívější rozhodovací praxi dal ... najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.), tedy ve věcech jako je věc i nyní Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 695/01, obdobně další sp. zn. IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, IV. ÚS 185/98).".
I v nyní posuzované věci odvolání přípustné nebylo, takže se přezkum Ústavního soudu v zásadě omezuje na to, zda napadené rozhodnutí neobsahuje pochybení zcela extrémní.
Podstata ústavní stížnosti tkví v nesouhlasu stěžovatelů s názorem obecného soudu, dle kterého pouze částka 2 850 Kč (uhrazená stěžovatelům žalovanou Českou republikou před podáním žaloby) je s ohledem na náročnost právních služeb adekvátním peněžním oceněním činnosti vykonané advokátem stěžovatelů; tu advokát realizoval kvůli "odstranění" exekuce prodejem nemovitosti stěžovatelů a poznámky o existenci usnesení o nařízení exekuce zapsané v katastru nemovitosti na listu vlastnictví jejich nemovitosti.
Ústavní soud dospěl k závěru, že takové posouzení obecného soudu extrémní není. K tomu ho vedou zejména následující důvody.
1) Stěžovatelé nesouhlasí s názorem obecného soudu, dle kterého v případě "návrhu na zrušení exekučního příkazu" se nejednalo o úkon právní služby ve smyslu §11 advokátního tarifu.
Obvodní soud odůvodnil svůj názor tím, že stěžovatelé nebyli účastníky exekučního řízení (dle §36 exekučního řádu). Již z toho důvodu jim prý nepříslušelo ohledně postupu exekutora v řízení cokoliv s procesně relevantními důsledky navrhovat, jedinou procesně relevantní aktivitou by bylo podání žaloby podle §267 o. s. ř.; tu však žalobci nepodali.
Námitky stěžovatelů proti této argumentaci jsou uvedeny v bodě II. tohoto usnesení Ústavního soudu. Tedy, předkládají důvody, proč nepodali žalobu podle §267 o. s. ř. a proč se obrátili nikoli na soud, ale na exekutora.
Ústavní soud k tomu uvádí, že o přesvědčivosti argumentace použité obvodním soudem lze pochybovat. Totiž, byť stěžovatelé neměli nárok na věcné posouzení jejich "návrhu na zrušení exekučního příkazu" (tedy právní řád jim toto procesní právo nepřiznává), nelze nevidět možnost exekutora ze své iniciativy exekuční příkaz dle §47 odst. 1 exekučního řádu zrušit. Ostatně, právě touto cestou posléze exekutor postupoval, neboť exekuční příkaz sám zrušil. Tedy, "návrh na zrušení exekučního příkazu" lze považovat za podnět ke zrušení exekučního příkazu dle §47 odst. 1 exekučního řádu, byť takový návrh sám je právem neupravený. Právě v důsledku takového podnětu se relevantní informace pro zrušení exekučního příkazu dle §47 odst. 1 exekučního řádu mohou k exekutorovi dostat, na což může exekutor zrušením exekučního příkazu reagovat. Tudíž, není plně přesvědčivý kategorický (paušální) názor - z něhož zjevně vyšel obecný soud - že pokud jde o podání právem neupraveného podnětu k vydání rozhodnutí orgánu veřejné moci, nemůže jít o úkon advokáta účelně vynaložený.
Nicméně, rozebíraný názor obecného soudu za extrémní považovat nelze. Klíčové totiž je, že obecný soud uvedený názor posléze prolomil, neboť uznal, že stěžovatelům za podání "návrhu na zrušení exekučního příkazu" (ve spojení s navazujícím telefonickým hovorem s exekutorem) určitá náhrada náležela (srov. str. 6 napadeného rozsudku dole: "Lze tak uzavřít, že částka 2.850,- Kč uhrazená první žalovanou žalobcům před podáním žaloby se soudu jeví být s ohledem na výslednou "náročnost" právních služeb (zaslání několikařádkového faxu a tel. rozhovor s exekutorem, který několik dní po převzetí zastoupení exekuční příkaz sám ruší) zcela adekvátním peněžním oceněním zástupcem žalobců účelně v rámci zastoupení vykonané činnosti").
2) Stěžovatelé dále nesouhlasí s názorem obecného soudu, dle kterého další porada advokáta s klientem (se stěžovateli) konaná dne 21. 11. 2008 byla neúčelně provedeným úkonem právní služby. Obecný soud však tento svůj názor racionálně odůvodnil, a proto Ústavní soud - pro stručnost - odkazuje na příslušnou pasáž rozsudku citovanou v bodu I. tohoto usnesení Ústavního soudu.
3) Stěžovatelé konečně zpochybňují názor obecného soudu, dle kterého telefonický hovor jejich advokáta s oprávněným (v exekučním řízení) ze dne 21. 11. 2008 nelze považovat za náklady účelně vynaložené.
Je pravda, že soud v napadeném rozsudku svůj názor odůvodnil i tím, že oprávněný nebyl "protistranou" stěžovatelů, neboť stěžovatelé účastníky exekučního řízení nebyli (s ohledem na definici účastníků exekučního řízení v §36 exekučního řádu). Pokud tedy stěžovatelé argumentují v ústavní stížnosti, že skutečnost, dle níž oprávněný nebyl "protistranou" stěžovatelů, zjistili až dodatečně, nelze této námitce upřít opodstatnění. Nicméně, podstatné je, že soud v napadeném rozsudku odůvodnil svůj názor i dalším, obsahově jiným argumentem, který přitom obstojí sám o sobě. Obvodní soud totiž uvedl, že je nutno mít zásadní pochybnosti o účelnosti uvedeného telefonického rozhovoru, proběhl-li již předtím telefonát s exekutorem a měl-li zástupce žalobců informaci o exekutorovi, že "vědí o tom, sami to zruší". Posledně uvedené odůvodnění neexistence účelně vynaložených nákladů advokáta - co do příslušného telefonického hovoru - pak za extrémní považovat nelze, neboť tu má napadený rozsudek základ zjevně racionální.
4) Stěžovatelé rovněž namítali, že se v souzené věci nejedná o případ bagatelní, neboť je třeba posoudit samotnou nemožnost domoci se stanoveným postupem ochrany práva v exekučním řízení pro celou skupinu osob ve faktickém postavení účastníka řízení (osob, jejichž majetková práva jsou přímo dotčena), které zřejmě pouze v důsledku opomenutí zákonodárce toto postavení formálně nemají.
Tomuto názoru však přisvědčit nelze. To již proto, že obecný soud nepostavil své argumenty tak, že by se stěžovatelé nemohli vůbec domoci stanoveným postupem ochrany práva v exekučním řízení (snad vzhledem k tomu, že nejsou účastníci exekučního řízení, jak stěžovatelé naznačují). Obecný soud totiž poukázal na zákonnou možnost podat tzv. vylučovací žalobu dle §267 o. s. ř., o které je obecně ustáleně známo (resp. minimálně v odborných kruzích by se vědět mělo), že byla a je určena právě k ochraně stěžovatelů, tedy třetích osob vůči exekučnímu příkazu, který postihuje majetek, k němuž mají právo ony [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 51/05 nebo Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), Komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2009, komentář k §47 odst. 3].
Nadto - jak již bylo uvedeno - i kdyby věc snad bagatelní nebyla, přesto by porušení základních práv a svobod stěžovatelů - s ohledem na argumentaci uvedenou v bodu III. tohoto usnesení Ústavního soudu - shledat možné nebylo.
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody stěžovatelů zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 19. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu