ECLI:CZ:US:2004:1.US.249.03
sp. zn. I. ÚS 249/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelů S. B, a Mgr. V. B., obou zastoupených JUDr. M. K., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 2. 2003, čj. 32 Odo 679/2002-168, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2002, čj. 29 Co 96/2002-152, a proti usnesení Okresního soudu v Benešově u Prahy ze dne 30. 10. 2001, sp.zn. 11 C 345/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 2. 2003, čj. 32 Odo 679/2002-168, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2002, čj. 29 Co 96/2002-152, a usnesení Okresního soudu v Benešově u Prahy ze dne 30. 10. 2001, sp.zn. 11 C 345/99. Uvedeným usnesením Nejvyššího soudu bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatelů proti napadenému usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno citované usnesení Okresního soudu v Benešově u Prahy, jímž bylo ve výroku I. zastaveno řízení o přiznání osvobození od soudních poplatků stěžovatelům, ve výroku II. zastaveno řízení pro zaplacení částky 189.052,- Kč a ve výroku III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé zrekapitulovali dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a jeho výsledky. Vyjádřili přesvědčení, že při jednání u Okresního soudu v Benešově u Prahy byl porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i Ústava České republiky, neboť obecné soudy se prý nevypořádaly s jejich žádostmi o osvobození od soudních poplatků a náležitým způsobem nezhodnotily veškeré předložené doklady. Uvedli, že ve stejné jejich věci, vedené u Okresního soudu v Benešově u Prahy, pod sp. zn. 9 C 907/99, jim senát odvolacího soudu svým postupem "umožnil domoci se svého práva". Krajskému soudu pak vytkli, že se prý vůbec nezabýval ekonomickým rozborem, který předložili okresnímu soudu.
Ústavní soud - poté, co se seznámil s veškerými shromážděnými podklady pro rozhodnutí - dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nutno předeslat, že skutkově i právně totožnou problematikou stejných stěžovatelů (stížnosti se v zásadě lišily pouze napadenými rozhodnutími) se Ústavní soud již zabýval ve věcech, vedených pod sp. zn. IV. ÚS 250/03, IV. ÚS 249/03 a III. ÚS 228/03; také v nich dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.
Podstatou předmětné ústavní stížnosti- postrádající podrobnější ústavněprávní argumentaci - je zejména nesouhlas stěžovatelů se zastavením vlastního občanského soudního řízení z důvodu, že ve lhůtě stanovené soudem neuhradili soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení, a dále nesouhlas s hodnocením jejich majetkových poměrů soudem při rozhodování o osvobození od soudních poplatků. To vše platí za procesní situace, kdy, jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 10. 2001, o žádosti stěžovatelů o osvobození od soudních poplatků bylo tímto soudem již dříve pravomocně rozhodnuto, a to usnesením ze dne 6. 8. 1999, jímž osvobození nebylo přiznáno, neboť pro to nebyly shledány důvody. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 2. 2000, čj. 29 Co 713/99-25, jako opožděně podané odmítl. Stěžovatelé tak tedy v zásadě ani nevyčerpali veškeré procesní prostředky k ochraně svých práv, které měli k dispozici. Je sice pravdou, že mohli svoji žádost o osvobození od soudních poplatků opakovat, a také tak učinili, nicméně soud prvého stupně dospěl k závěru, že ke změně skutečností rozhodných pro osvobození v období od 6. 8. 1999 nedošlo, což ho také vedlo k tomu, že řízení o přiznání osvobození od soudních poplatků v souladu s ust. §104 odst. 1 o.s.ř. zastavil.
Pokud jde o zastavení vlastního občanského soudního řízení, Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení práva stěžovatelů domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, zejména z toho důvodu, že, jak je výše uvedeno, stěžovatelé stanoveným způsobem nepostupovali, jestliže přes výzvu a poučení neuhradili ve stanovené lhůtě soudní poplatek. Tím sami vyvolali nedostatek podmínky řízení, které bylo proto v souladu se zákonem zastaveno.
Co se týče nesouhlasu s hodnocením majetkových poměrů stěžovatelů, Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na své usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 271/2000, uveřejněné jako usn. č. 28, ve Svazku 19, na str. 275 a násl. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, dle něhož rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Přiznané osvobození od soudního poplatku navíc může být kdykoliv za řízení, případně i se zpětnou účinností, odejmuto, pokud se prokáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují nebo neodůvodňovaly.
Obecné soudy svá rozhodnutí v daném případě řádně odůvodnily a uvedly, jaké úvahy je k přijatým závěrům vedly i které právní předpisy ve věci aplikovaly. Za této situace nelze v jejich procesním postupu vedoucím k vydání napadených rozhodnutí spatřovat porušení jakéhokoli ústavně zaručeného práva stěžovatelů. Ústavní stížnost sice směřuje i proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, leč tím byla řešena pouze otázka přípustnosti dovolání; ani v tomto směru neshledal Ústavní soud žádné pochybení a stěžovatelé sami vůči závěrům Nejvyššího soudu ČR v tomto ohledu ostatně ani žádné námitky nepředkládají.
Konečně pokud jde o názor, že jiný senát téhož krajského soudu prý rozhodl v obdobné věci odlišně, Ústavní soud uvádí, že jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti mu sledování a vyhodnocování pravomocných rozhodnutí obecných soudů a zaujímání stanovisek za účelem jednotného rozhodování zásadně nepřísluší. To je ze zákona svěřeno Nejvyššímu soudu ČR (zákon č. 6/2002 Sb.).
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2004
JUDr.Vojen Güttler v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu