ECLI:CZ:US:2005:1.US.253.03
sp. zn. I. ÚS 253/03
Usnesení
I.ÚS 253/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. V., zastoupeného JUDr. K. T., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 2. 2001, čj. 6 C 154/2000 - 35, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2001, čj. 64 Co 331/2001 - 51, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 3. 2003, čj. 32 Odo 229/2002 - 74, za účasti P. e., a. s., zast. JUDr. J. H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 2. 5. 2003, domáhal zrušení výroků I. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 2. 2001, čj. 6 C 154/2000 - 35 (dále jen "obvodní soud"), rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 15. 11. 2001, čj. 64 Co 331/2001 - 51, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 3. 2003, čj. 32 Odo 229/2002 - 74.
Podle stěžovatele byla označená rozhodnutí obecných soudů vydána v rozporu s čl. 4 odst. 1 a 3; čl. 11 odst. 1 a 4; čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Došlo také k porušení čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Za jeden z hlavních problémů považuje stěžovatel zákonnou definici pojmu "neoprávněný odběr elektrické energie" v §22 odst. 1 písm. d) zákona č. 222/1994 Sb., která je, podle něj, v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny. Obecnými soudy měla být aplikována definice, obsažená v nově přijatém zákoně č. 458/2000 Sb. Soudy také chybně nepřihlédly k jeho námitce promlčení. Pokud hodnotily jeho další námitky jako "drobná vyjádření k maličkostem", znevážily jeho postavení jako účastníka řízení. Obecné soudy se také nevypořádaly s jeho námitkou, že elektroměry byly odebrány bez účasti pracovníka prodejny, u které byly umístěny. Stěžovatel současně navrhl odložení vykonatelnosti rozsudku městského soudu.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla k ústavní stížnosti vyžádána vyjádření účastníků řízení.
Obvodní soud zcela odkázal na svůj rozsudek ze dne 9. 2. 2001, čj. 6 C 154/2000 - 35.
Městský soud ve vyjádření uvedl, že se zabýval všemi právně významnými aspekty věci. Stěžovatel brojí pouze proti právním závěrům obecných soudů, ve snaze dosáhnout změny právního posouzení věci. Ústavní stížnost je neopodstatněná, stěžovatelem zmíněné články Listiny porušeny nebyly.
Nejvyšší soud ČR sdělil, že stěžovatel neuvedl žádné důvody, pro které považuje jeho usnesení za nesprávné.
Společnost P. e., a. s. (dále jen "vedlejší účastník"), ve svém vyjádření označila ústavní stížnost za neodůvodněnou, uvedla, že úpravou neoprávněného odběru elektřiny není řešena ochrana vlastnického práva dodavatele či odběratele, ale důsledek protiprávní skutečnosti, tj. zásahu do zařízení (elektroměru).
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 6 C 154/2000, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se dne 30. 6. 1994 přihlásil k odběru elektřiny a s vedlejším účastníkem uzavřel smlouvu o dodávce elektrické energie maloodběrateli (přílohy H a CH spisu). Týž den mu byl namontován elektroměr. Nejpozději dne 19. 9. 1994 vyplnil stěžovatel další přihlášku o odběru elektřiny a uvedeného dne mu byl namontován další elektroměr (příloha C spisu). Vedlejší účastník provedl dne 27. 2. 1998 kontrolu elektroměrů instalovaných u stěžovatele a zjistil, že došlo k neoprávněnému odběru elektřiny. Dne 2. 3. 1998 vyzval vedlejší účastník stěžovatele, aby mu uhradil škodu v celkové výši 801 691,40 Kč. Poté, dne 6. 1. 2000, podal vedlejší účastník proti stěžovateli žalobu na zaplacení dlužné částky.
Obvodní soud rozsudkem ze dne 9. 2. 2001, čj. 6 C 154/2000 - 35, uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 801 691,40 Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatele městský soud rozsudkem ze dne 15. 11. 2001, čj. 64 Co 331/2001 - 51, rozsudek obvodního soudu potvrdil. Nejvyšší soud ČR stěžovatelovo dovolání odmítl.
Po přezkoumání návrhu a na základě shora uvedených zjištění Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud nejdříve zkoumal opodstatněnost návrhu ve vztahu k usnesení dovolacího soudu, který odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Ústavní soud nezjistil, že by rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod, považuje postup dovolacího soudu za ústavně konformní, v této části je tedy nutné označit návrh jako zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel v řízení před obecnými soudy argumentoval jednak tvrzením, že neexistoval smluvní vztah mezi ním a vedlejším účastníkem, jednalo se pouze o vztah mezi vedlejším účastníkem a jinou třetí osobou, a dále tím, že jeho živnostenské oprávnění bylo dne 4. 11. 1998 pozastaveno (tj. 7 měsíců po výzvě k zaplacení).
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H.Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C.H.Beck, Praha 1995, str. 281].
Námitky stěžovatele vůči rozhodnutím a postupu obecných soudů prvního a druhého stupně se v podstatě vztahují ke třem bodům: k interpretaci obecného práva, hodnocení ústavnosti právní definice neoprávněného odběru a k hodnocení důkazů, jak je provedly obecné soudy. Podmínky, za kterých se Ústavní soud může zabývat interpretací obecného práva, vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 74/02 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28, C. H. Beck, Praha 2003, str. 85.
V projednávaném případě nesouhlasil stěžovatel s interpretací časové působnosti energetického zákona (zákon č. 458/2000 Sb.). S touto otázkou se však zcela ústavněkonformním způsobem vypořádal již soud prvního stupně (obvodní soud).
Obecné soudy se také ústavně souladným způsobem vyrovnaly s námitkou promlčení, vznesenou stěžovatelem. Ze spisového materiálu je zřejmé, mezi kterými subjekty existoval smluvní vztah a zda měl tento právní vztah povahu obchodně závazkového vztahu. Námitky stěžovatele o tichém společenství, novaci právního vztahu a ukončení platnosti stěžovatelova živnostenského oprávnění se v tomto kontextu jeví jako neopodstatněné.
Porušení práva na spravedlivý proces může také spočívat v nesprávném hodnocení důkazů a jejich provádění (viz nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení svazek 3, C. H. BECK, Praha, str. 257). Ze spisového materiálu je zřejmé, z jaké svědecké výpovědi vycházel soud, za jakých okolností došlo k odebrání elektroměrů a jak tyto skutkové okolnosti a důkazy soud hodnotil. Ústavní soud je s ohledem k výše uvedenému toho názoru, že právo stěžovatele na spravedlivý proces, zaručené ust. čl. 36 odst. 1 Listiny, nebylo porušeno ani v tomto směru.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy v namítaném rozsahu, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Návrh na odklad vykonatelnosti ve smyslu ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu má akcesorickou povahu, sdílí osud ústavní stížnosti. Protože samotná ústavní stížnost byla odmítnuta, byl naplněn důvod pro odmítnutí návrhu na odklad vykonatelnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu