ECLI:CZ:US:2016:1.US.2557.16.1
sp. zn. I. ÚS 2557/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Postředníka, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Ostrava, Poštovní 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 5242/2015-114 ze dne 26. 4. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné sp. zn. 20 C 93/2013 ze dne 3. 11. 2014 byla zmítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal určení, že nemovitosti v katastrálním území Dětmarovice náleží do podílového spoluvlastnictví Romany Dolníkové a Jána Dolníka, nikoli do výlučného vlastnictví Romany Dolníkové. K odvolání stěžovatele byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 11 Co 72/2015 ze dne 12. 6. 2015 rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Napadeným usnesením bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Podstatou sporu o určení vlastnického práva byla stěžovatelova námitka neplatnosti dohody o vypořádání společného majetku manželů pro dobu po rozvodu manželství ze dne 4. 12. 2006, kterou uzavřeli Ján Dolník a Romana Dolníková, na základě které se výlučným vlastníkem nemovitostí stala Romana Dolníková. Stěžovatel tuto dohodu považuje za neplatnou mimo jiné pro nedostatek formy, protože na ní podle něj absentují ověřené podpisy účastníků, jak to vyžadoval tehdejší zákon o rodině v §24a odst. 1 písm. a). Naléhavý právní zájem na určovacím výroku odůvodnil tím, že by mu požadované rozhodnutí umožnilo postihnout podíl Jána Dolníka v exekuci, kterou proti němu vede u soudního exekutora Mgr. Jaroslava Kocince LL.M. pod sp. zn. 142 Ex 620/16.
3. Nejvyšší soud v napadeném usnesení vysvětlil, že jeho posouzení vychází z principu, upřednostňujícího výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, který převzala i judikatura Nejvyššího soudu - viz např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1038/2009, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 88/2011). I při vypořádání společného jmění manželů se uplatní princip smluvní volnosti účastníků občanskoprávních vztahů. Právní úkony učiněné subjekty zaniklého společného jmění je třeba vykládat tak, aby byla v nejvyšší možné míře respektována jejich smluvní svoboda a volnost při nakládání s majetkem. Dohoda ze dne 4. 12. 2006 obsahuje prohlášení advokáta o pravosti podpisu, z něhož zcela jasně vyplývá, že tuto listinu advokát sám sepsal a účastníci ji před ním vlastnoručně podepsali a dovolatel zjevně nesprávně interpretuje obsah tohoto prohlášení. Nejvyšší soud tedy neshledal žádný důvod, proč by měl shledat citovaná rozhodnutí nižších soudů jako nesprávná a dovolání stěžovatele jako přípustné.
4. Podle stěžovatele došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces tím, že dovolací soud učinil závěr o obsahu dohody v rozporu s jejím skutečným textem a tedy v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V důsledku toho mu pak měl dovolací soudu odepřít věcný přezkum napadeného rozsudku odvolacího soudu a tím i přístup k dovolacímu soudu a ústavní právo na soudní ochranu.
5. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69).
8. Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud se s argumentací stěžovatele dostatečně a přesvědčivě vypořádal. Vycházel při tom z judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu.
9. Ústavní soud tedy shrnuje, že námitky obsažené v podané ústavní stížnosti nedosahovaly ústavního rozměru a napadeným rozhodnutím nedošlo k tvrzeným porušením ústavně zaručeného práva stěžovatele. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu