ECLI:CZ:US:2008:1.US.2619.08.1
sp. zn. I. ÚS 2619/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného JUDr. Evou Kabelkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Kamenická 1, proti usnesení rozhodce Ing. Otakara Tylše ze dne 11. 9. 2008, čj. 9R-1/08/2008-2, za účasti Ing. Otakara Tylše jako účastníka řízení a společnosti STAVEBNINY GLOBAL s. r. o., se sídlem v Plzni, Pod Všemi svatými 413/7, IČ 26315084, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora označeného usnesení, jímž rozhodce vyslovil, že "odpor podaný žalovaným (v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelem - pozn. Ústavního soudu) proti platebnímu rozkazu č.j.: 9R-1/08/2008-1 ze dne 1. 8. 2008 ve smyslu nedostatku pravomoci rozhodce, neoprávněného nárokování smluvní pokuty a zákonných úroků, dále námitky pro rozpor s dobrými mravy a neoprávněného nároku petitu žaloby, se zamítá".
V podrobně zdůvodněné ústavní stížnosti snesl stěžovatel proti tomuto rozhodčímu nálezu celou řadu argumentů. Namítal především, že ve věci nemohl vůbec rozhodovat rozhodce, neboť nikdy nebyla uzavřena rozhodčí doložka. Krom této stěžejní výtky dále poukazoval na fakt, že podle zákona o rozhodčím řízení nemůže rozhodčí řízení skončit platebním rozkazem, ale jedině rozhodčím nálezem nebo usnesením v případech, kdy se rozhodčí nález nevydává (viz §23 zákona č. 216/1994 Sb.). Rozhodce však nerespektoval ani úpravu rozkazního řízení, obsaženou v občanském soudním řádu, neboť na stěžovatelem podaný odpor reagoval tak, že vydal napadené usnesení, místo aby nařídil v souladu s §174 odst. 2 o. s. ř. jednání. Postupem rozhodce byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti stěžovatel rovněž uvedl, že podal návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem.
Z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dne 1. 8. 2008 vydal "samostatný rozhodce jmenovaný Sdružením nezávislých rozhodců ČR o. s." Ing. Otakar Tylš, "který přijal funkci rozhodce na základě existence rozhodčí doložky ve všeobecných obchodních podmínkách firmy STAVEBNINY GLOBAL s. r. o.", "rozhodčí nález-platební rozkaz", kterým uložil stěžovateli, aby do 15 dnů od jeho doručení uhradil žalobci částku 1 246 887 Kč s příslušenstvím, dále částku 187 033 Kč jako náhradu nákladů rozhodčího řízení a konečně částku 62 840 Kč coby náklady právního zastoupení žalobce v rozhodčím řízení, nebo aby do patnácti dnů podal "u nadepsaného rozhodčího orgánu" odpor. V první větě značně rozsáhlého poučení se konstatuje, že včas podaným odporem se platební rozkaz v plném rozsahu ruší; odpor podaný pozdě nebo tím, kdo k němu není oprávněn, rozhodce usnesením zamítne.
Na základě odporu podaného stěžovatelem rozhodce shora označeným usnesením odpor zamítl (viz výše citovaný výrok), ovšem nikoliv z důvodů, které v poučení uvedl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí rozhodce nejprve uvádí, že se zabýval otázkou své pravomoci; ke kladné odpovědi dospěl "na základě existence rozhodčí doložky ve všeobecných obchodních podmínkách firmy žalobce veřejně přístupných na internetových stránkách firmy". Dále se rozhodce zabýval jednotlivými námitkami stěžovatele, které nejprve jednotlivě a poté "jako celek zamítl". Ústavní soud považuje za nutné v této souvislosti poukázat zejména na argumentaci, na základě níž rozhodce dovodil svou pravomoc: z pouhého odkazu rámcové kupní smlouvy na obchodní zákoník se v odůvodnění dovozuje, že smlouva se tím pádem odvolává "i na znění §273, kde jsou VOP, jako součást smlouvy uvedeny a následně také na znění §§13 jednání podnikatele a 13b tohoto zákona (pozn. Ústavního soudu: obchodní zákoník neobsahuje takové ustanovení, zřejmě se jedná o §13a), který řadí dálkový informační systém-tedy internetové stránky mezi základní obchodní listiny." Tím je naplněna i podmínka §3 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. Obdobná praxe je - dle odůvodnění tohoto usnesení - "v české arbitralistice notorietou".
Ústavní soud musel nejprve posoudit, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud odkazuje na svá dřívější rozhodnutí (srov. např. usnesení, sp. zn. I. ÚS 339/02, IV. ÚS 511/03, I. ÚS 263/02 či III. ÚS 145/03). Vycházel v nich z toho, že rozhodovací činnost rozhodčího soudu je založená na smlouvě, která deleguje vůli stran, a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku. Rozhodce (rozhodčí soud) nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tak není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud. Uzavřením platné rozhodčí smlouvy se strany dobrovolně a vědomě vzdávají práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Z toho citovaná judikatura dovozuje, že ústavní stížnost, napadající rozhodnutí rozhodce, směřuje proti rozhodnutí, jehož původcem není orgán veřejné moci. Z toho pak vyplývá, že Ústavní soud, který není oprávněn vykročit z mezí působnosti vymezené mu článkem 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, nemůže o podané ústavní stížnosti meritorně rozhodovat; z těchto důvodů je nutno návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Ústavní soud však považuje za nutné v této věci zdůraznit, že si je vědom toho, že napadené rozhodnutí a rozhodčí nález jemu předcházející trpí značným množstvím velmi podstatných vad, v důsledku nichž lze jenom sotva mluvit o zachování garancí spravedlivého procesu pro stěžovatele. To v prvé řadě platí pro samotnou existenci, resp. spíš neexistenci rozhodčí doložky: z obecného odkazu na obchodní zákoník - a nikoliv na obchodní podmínky -, obsaženého ve smlouvě, lze sotva dovozovat, že tím jsou do smlouvy inkorporovány obchodní podmínky žalobce (nikoliv všeobecné obchodní podmínky, jak se domnívá rozhodce), v nichž je obsažena rozhodčí doložka. Podle §273 odst. 1 obchodního zákoníku je vždy nezbytné, aby smlouva na obchodní podmínky odkázala (odkaz na obchodní podmínky nelze přirozeně ztotožňovat s odkazem na obchodní zákoník jako celek); u jiných než všeobecných obchodních podmínek je dále navíc nutné, aby byly smluvním stranám známé nebo k návrhu přiložené (pouhá možnost seznámit se s nimi prostřednictvím internetu naprosto nepostačí). Další četná pochybení - dosahující až kuriózních rozměrů a svědčící o naprostém nepochopení smyslu činnosti spočívající v projednávání a rozhodování sporů - není nutno rozebírat, protože to není v této fázi úlohou tohoto řízení. Ústavní soud však považoval za nutné alespoň touto formou reagovat na argumentaci v napadeném usnesení, podle níž, je podle názoru rozhodce, popsaná praxe v českých poměrech notorietou. Pokud by tomu tak mělo skutečně být, jednalo by se o společensky velmi škodlivé pokusy, jak fyzickým a právnickým osobám ztížit přístup k soudu, a vyloučit tím i ostatní garance práva na spravedlivý proces.
I přes shora uvedené však Ústavní soud neuvažoval v této věci o postupu vedoucímu k odchýlení se od dosavadní judikatury (§23 zákona o Ústavním soudu), neboť ústavní stížnost by nakonec musel stejně odmítnout pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jak konstatoval zdejší soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1357/07, neuspěje-li stěžovatel v rozhodčím řízení s námitkou nedostatku pravomoci, má možnost podat u obecného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu dle ustanovení §31 odst. 1 písm. b) zákona o rozhodčím řízení pro neplatnost rozhodčí smlouvy z jiného důvodu než nearbitrability sporu. Tento zákonný důvod pro zrušení rozhodčího nálezu postihuje i situaci, kdy rozhodčí smlouva vůbec nevznikla (srov. Bělohlávek, A. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů - Komentář, 1. vydání. C. H. Beck 2004, str. 237; shodně též Klein, B., Doleček, M. Rozhodčí řízení. Praha: ASPI, 2007, s. 76). Ostatně stěžovatel sám v ústavní stížnosti konstatuje, že podal návrh na zrušení rozhodčího nálezu - platebního rozkazu soudem.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu