ECLI:CZ:US:2008:1.US.2644.08.1
sp. zn. I. ÚS 2644/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Vytejčka, soudního exekutora, Exekutorský úřad se sídlem Praha 10, Hostivařská 1109, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem se sídlem Benešov, Hráského 406, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2008, čj. 23 Co 323/2008 - 81, a o návrhu na zrušení věty první ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze vydaného v exekučním řízení. Uvedl, že soudní exekutoři, v rámci svého pověření, realizují výkon soudní moci se stejnými atributy, jako je vykonávána soudci. K zajištění materiální nezávislosti jejich rozhodování je proto zapotřebí vyloučit rizikový, podnikatelský aspekt jejich činnosti, jakým je zastavení exekuce z důvodu nemajetnosti povinného. Pokud soud uloží nemajetnému povinnému hradit náklady exekuce, nese je ve své podstatě sám exekutor. Exekutoři tak nemají při výkonu veřejné moci přiměřenou garanci zaplacení odměny za práci, což nepřípustně zasahuje do jejich materiální nezávislosti. Proto by exekutorovi, stejně jako soudci, měla být zajištěna odměna bez ohledu na výsledek řízení. Stěžovatel nepožaduje primárně ochranu nároku za odměnu za práci, ale ochranu své materiální nezávislosti, podobně jak je tomu v případě čtrnáctých platů soudců. V době vydání napadeného rozhodnutí byla platná a účinná novela exekutorského tarifu a exekutorského řádu, podle které nemůže být exekutorovi přiznána na nákladech exekuce částka nižší než 3.500,-- Kč. Krajský soud však o výši režijních nákladů rozhodl podle jejich skutečné výše a porušil tak čl. 2 odst. 3 Ústavy. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil i větu první ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále "exekuční řád"), ve znění pozdějších předpisů, a nálezem vyslovil, že uložení povinnosti platit náklady exekuce v jakémkoliv rozsahu povinnému, v souvislosti s jejím zastavením, je porušením zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 Listiny a zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené čl. 82 odst. 1 Ústavy.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl usnesením ze dne 26. 6. 2007, čj. 13 Nc 14339/2005 - 61, o zastavení exekuce a uložil povinnost zaplatit její náklady povinnému. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 8. 2008, čj. 23 Co 323/2008 - 81, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že stěžovateli přiznal navíc částku 144,-- Kč na režijní náklady exekuce a povinnému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 800,-- Kč vůči stěžovateli.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se otázkou postavení exekutora a jeho nároky v souvislosti s náklady exekuce zabýval již v řadě svých rozhodnutí (např. sp. zn. II. ÚS 150/04, II. ÚS 313/05, IV. ÚS 180/06, IV. ÚS 602/06). Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je především jeho nesouhlas se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 23/06. Ústavní soud v něm konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. Ve stanovisku vyjádřený názor byl potvrzen i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, ze dne 1. 3. 2007, přičemž závěry pléna Ústavního soudu je každý senát Ústavního soudu vázán.
V bodu 7. uvedeného stanoviska pak Ústavní soud konstatoval, že nelze přisvědčit tvrzení o rovnocenném postavení soudce a exekutora při rozhodování o nákladech exekuce. Exekutor má totiž v exekučním řízení dvojí postavení. Je nutno odlišovat vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje jako veřejný činitel, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení. Ani v případě vlastního provádění exekuce, byť byla na exekutora přenesena faktická realizace části soudní pravomoci v oblasti výkonu rozhodnutí, není jeho postavení shodné s postavením soudce. Exekutor je na výsledku exekuce především materiálně zainteresován a i při provádění exekuce, prostřednictvím soudního exekutora, jsou zásadní rozhodnutí, týkající se exekučního řízení, ponechána na nestranném, nezávislém a na výsledku exekuce hmotně nezúčastněném soudu.
Skutečnost, že exekuční řád přenesl některá oprávnění soudu na soudního exekutora, nezakládá rovné postavení soudce a exekutora. Skutečnost, zda nedosažení přiměřeného zisku ovlivní materiální nezávislost exekutora či nikoliv, nelze chápat jako důvod pro zrušení tohoto, jak již bylo shora uvedeno, ústavně konformního ustanovení. I v dalších aspektech projednávaného případu lze na uvedené stanovisko Ústavního soudu odkázat.
Protože je stěžovatelova ústavní stížnost stejného obsahu jako stížnosti předcházející a důvody rozhodování Ústavního soudu jsou mu známy z mnoha předcházejících rozhodnutí s analogickým obsahem, pokládá Ústavní soud za zcela postačující, aby bez dalšího odkázal na odůvodnění svých předchozích rozhodnutí. Námitka nestanovení odměny stěžovatele podle novelizovaného znění vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, byla již předmětem stěžovatelova odvolání. Městský soud v Praze stěžovateli v odůvodnění svého rozhodnutí zřetelně vyložil, proč vyhlášku v jejím novelizovaném znění nepoužil. Jeho výklad nebyl Ústavním soudem shledán jako porušující ústavně zaručená práva stěžovatele.
Ústavní soud dodává, že ve stěžovatelově případě byla exekuce zastavena s odůvodněním, že povinný dlužné výživné zaplatil. Vzhledem k procesnímu stadiu soud podání oprávněného posoudil jako zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce. Námitky stěžovatele jsou tedy zcela nemístné a na výše uvedené rozhodnutí se nevztahují. Stěžovatel tak namísto konkrétních výtek, směřujících k napadenému rozhodnutí, pouze opakuje obecné argumenty, které jsou obsahem jeho ústavních stížností předcházejících a neobsahují relevantní námitky z oblasti podústavního, natož pak ústavního práva. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Protože ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, tj. věcného projednání nezpůsobilá, odpadla tím i základní podmínka projednání návrhu na zrušení věty první ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb. (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 35).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu