ECLI:CZ:US:2016:1.US.2719.15.1
sp. zn. I. ÚS 2719/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., právně zastoupeného Mgr. Hugo Hubeným, advokátem se sídlem Běhounská 4/20, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 122/2015-101 ze dne 24. 6. 2015, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 72/2014-5033 ze dne 16. 9. 2014 a rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 52 T 9/2013 ze dne 4. 4. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. 9. 2015, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jeho základních, ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy.
2. Porušení svých základních práv obecnými soudy stěžovatel spatřuje v nesprávném právním posouzení jednání, pro které byl trestně stíhán. Stěžovatel tvrdí, že mu soudy přičetly okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby na základě nepřímých a nevěrohodných důkazů, v rozporu s principem in dubio pro reo, a na základě vadné kvalifikace mu uložily trest s vyšší trestní sazbou, než jaká by mu jinak hrozila, čímž dle něho došlo taktéž k zásahu do jeho práva na osobní svobodu. Rozsudek krajského soudu stěžovatel napadá jen v tom rozsahu, v němž nebyl zrušen rozsudkem vrchního soudu.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "soud prvního stupně") sp. zn. 52 T 9/2013 ze dne 4. 4. 2014 byl stěžovatel uznán vinným, že spolu s dalšími třemi obžalovanými neoprávněně vyrobil, vyvezl, zprostředkoval a jinak jinému opatřil omamnou látku, čin spáchal v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch a ve velkém rozsahu a spáchal takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech a částečně se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání takového trestného činu, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo (bod 1. rozsudku). Dále byl stěžovatel uznán vinným, že neoprávněně pro vlastní potřebu přechovával v množství větším než malém omamnou látku pryskyřici z konopí a že neoprávněně ve větším množství přechovával látku s anabolickým účinkem za jiným než léčebným účelem (bod 8. a 9. rozsudku). Jednání v bodu 1. soud prvního stupně kvalifikoval jako zvlášť závažný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaný a dílem nedokonaný v stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovatel byl soudem prvního stupně odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků a trestu propadnutí věci.
4. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") rozhodl o odvolání stěžovatele a státního zástupce rozsudkem sp. zn. 2 To 72/2014 ze dne 16. 9. 2014 tak, že napadený rozsudek částečně zrušil a podle §259 odst. 3, odst. 4 trestního řádu nově rozhodl, že stěžovatel se spoluobžalovanými spáchal v bodě 1. zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b), c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Odvolací soud nově odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků a 6 měsíců a trestu propadnutí věci.
5. Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 9. 2014 usnesením sp. zn. 11 Tdo 122/2015 ze dne 24. 6. 2015 odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
6. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Nad rámec uvedeného Ústavní soud sděluje, že podle článku 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a v rozhodnutí v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. K namítaným vadám při dokazování v trestním řízení Ústavní soud zvláště připomíná, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu (čl. 82 Ústavy), jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu. Ústavní soud může posoudit toliko soulad stěžovatelem kritizovaného postupu obecných soudů, kterými dospěly ke skutkovým zjištěním, s ústavními principy spravedlivého procesu. Ústavní soud může zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů pouze tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 trestního řádu, neboť tím dochází i k porušení práv zaručených ustanoveními čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny.
10. Ústavní soud je povolán posoudit otázku, zda při objasnění věci v rámci trestního řízení (a zejména při hodnocení důkazů) nedošlo k porušení presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny, jež je jedním z nejdůležitějších ústavněprávních principů trestního řízení v demokratickém právním státě. Dle čl. 40 odst. 2 Listiny je každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena. Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno, přičemž je to nakonec obecný soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci (srov. §2 odst. 5 in fine trestního řádu). Z presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, jemuž dle platných procesních předpisů odpovídá důvod pro zproštění obžaloby dle §226 písm. a), c) trestního řádu. Dle tohoto pravidla není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293), I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389), I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008 (N 92/49 SbNU 381), I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257); veškerá citovaná judikatura Ústavního soudu je dostupná též v elektronické databázi na http://nalus.usoud.cz)].
11. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku, resp. usnesení (§125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu). Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací [srov. již nález ve věci sp. zn. III. S 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. §2 odst. 11 a 12 tr. řádu). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle. Ač tedy Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje důkazy provedené obecnými soudy [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 341/96 ze dne 25. 6. 1997 (N 84/8 SbNU 281)], opakovaně přikročil ke kasaci rozhodnutí, v nichž nebyl důkazní postup pečlivě a úplně popsán, a také logicky a přesvědčivě odůvodněn [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241)]. Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) a sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)].
12. Ústavní soud ve své judikatuře specifikoval, že "extrémní nesoulad" je dán zejména tehdy, pokud skutková zjištění obecných soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy nebo pokud z těchto důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení nevyplývají, případně pokud hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela absentuje [usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (skutková zjištění jsou totiž výsledkem provedení důkazů a jejich hodnocení) a právními závěry na nich vybudovanými. Příkladem svévolné aplikace jednoduchého práva je existence rozporu mezi skutkovými zjištěními a právem, které bylo na skutková zjištění zcela nepatřičně aplikováno. Tedy včetně situace, kdy soudy nesprávně nebo nedostatečně zjistí skutkový stav a z takto pochybného stavu pak vyvozují právní závěry [nález III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)].
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje především tím, že v řízení před obecnými soudy nebylo dostatečně a bez důvodných pochybností prokázáno, že se stěžovatel trestného činu dopustil v spojení s organizovanou skupinou a dále nebylo dostatečně prokázáno, že kdyby o organizovanou skupinu šlo, že by působila ve více státech. Stran znaku pachatelství v organizované skupině stěžovatel vytýká, že mu nebylo prokázáno, že by při připravování klonů jednotlivých rostlin toto dělal na pokyn určité osoby nebo osob, nebo naopak, že by sám někomu dával pokyny k tomu, aby si klony od něho odebíral, či aby s nimi určitým způsobem zacházel. Pokud jde o působení organizované skupiny ve více státech, a to v České republice a Slovenské republice, stěžovatel podotýká, že o vývozu sušiny omamné látky konopí z České republiky na Slovensko nebyl získán a proveden žádný přímý důkaz, jelikož nebyla orgány činnými v trestním řízení zajištěna jakákoliv zásilka ilegálních drog z České republiky na Slovensko ani nikde jinde. Tento závěr soudy učinily na základě výpovědi spolupracujícího obviněného, jež je dle stěžovatele nevěrohodná s ohledem na pozici tohoto obviněného v předmětné trestní věci, a taktéž z ní plyne pouze to, že dotyčný obviněný ve vozidle směřujícím na Slovensko shlédl pouze tašky či balíčky, jejichž obsah však sám nezkontroloval ani neviděl, a skutečnost, že v nich měla být marihuana, pouze tušil. Stěžovatel nabízí vysvětlení, že důvodem provedených cest na Slovensko byl převoz legálních zařízení pro pěstování konopí pro objednatele. Vyvážení marihuany nebylo dle stěžovatele před obecnými soudy prokázáno nade vše důvodné pochybnosti, nýbrž pouze dovozeno z různých domněnek. Provedené důkazy tak nenasvědčují splnění podmínek kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Učiněná skutková zjištění obecných soudů ohledně organizované skupiny i ohledně jejího působení ve více státech jsou tak dle stěžovatele v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, což v následku vede k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
14. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě rekapituloval argumenty obhajoby ohledně provádění a hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy, se kterými se tyto jak v rozsudcích soudu prvního stupně a odvolacího soudu, tak v odmítavém usnesení dovolacího soudu již dostatečně vypořádaly. Ústavní soud shledává, že soud prvního stupně své závěry stran zapojení stěžovatele do organizované skupiny i jejího působení ve více státech při páchání drogové trestné činnosti učinil a odůvodnil na základě důkazů provedených v hlavním líčení v souladu s požadavkem kontradiktornosti řízení a principem volného hodnocení důkazů, které prokázaly, že došlo k spáchání trestného činu, a že trestný čin spáchal stěžovatel, přičemž z jeho strany došlo k naplnění jak objektivní tak subjektivní stánky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy spočívající v spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Správnost těchto zjištění a jejich právního posouzení následně potvrdil odvolací soud v napadeném rozsudku, jakož i dovolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí o dovolání stěžovatele a dalších spoluobžalovaných.
15. Ohledně hodnocení provedených důkazů Ústavní soud v souhrnu neshledal, že by závěry z nich plynoucí v nich neměly oporu, byly zcela nelogické či účelově vyložené, nebo se zakládaly na neexistujících či procesně nepoužitelných důkazech. Lze přisvědčit stěžovateli v tom, že soudy učinily stěžejná skutková zjištění na základě nepřímých důkazů, avšak Ústavní soud musí opětovně zdůraznit, že není oprávněn tyto revidovat a přehodnocovat, s výjimkou situace, kdy by mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů objektivně existoval extrémní rozpor, zapříčiněný zejména tím, že by skutková zjištění soudů neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, tato zjištění by při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývala z provedených důkazů, nebo by dokonce byla pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Tato situace však v přezkoumávaném případě nenastala. Obecné soudy dostatečným způsobem zdůvodnily, na základě jakých provedených důkazů dospěly k přesvědčení, že stěžovatel při páchání trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen, působil v rámci organizované skupiny, jakož i to, že tato organizovaná skupina působila jak v České republice, tak i ve Slovenské republice; přičemž se jednalo o indoorové pěstování a následné sušení marihuany, pěstované pro komerční účely, určené částečně pro spotřebitele v České republice a částečně transportované v blíže nezjištěném množství prostřednictvím kurýrů na území Slovenské republiky.
16. Ani ohledně právní kvalifikace stěžovatelova jednání Ústavní soud neshledal pochybení ústavněprávního charakteru. Subsumpce zjištěného skutkového stavu pod příslušná zákonná ustanovení, tj. v trestním právu znaky skutkové podstaty trestného činu, je plně v kompetenci obecných soudů, zejména pak Nejvyššího soudu, jenž je povolán k tomu, aby cestou interpretace právních norem dotvářel právo, a tím sjednocoval judikaturu pro nižší soudy v České republice. Pokud pak obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel byl vědomě zapojen do drogové trestné činnosti vícero osob, při které docházelo k transportu ilegálních drog do sousedního státu za účelem jeho prodeje na ilegálních trzích a dosažení zisku, a tuto skutečnost právně vyhodnotily jako naplnění znaku "spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech" dle §283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, a tento závěr nevykazuje znaky extrémního nesouladu nebo soudní svévole, Ústavní soud nemůže přistoupit ke kasačnímu zásahu z důvodu protiústavnosti postupu a rozhodnutí obecných soudů, byť by měl na právní posouzení věci jiný názor.
17. Závěrem se Ústavní soud musí obecně vyjádřit k námitce stěžovatele, že trest odnětí svobody ve výši 10 roků a 6 měsíců je zvlášť přísný. Ústavní soud souhlasí, že takový trest se jeví být skutečně velmi přísným, pokud je uložen v souvislosti s výrobou a prodejem marihuany, jejíž kriminalizace a trestní represe je v současné době ožehavým veřejným tématem. Ústavní soud však musí respektovat dělbu mocí a roli soudů v právním státě. Rozhodnutí zákonodárce určitý druh jednání kvalifikovat co do formální podoby jako trestný čin a stanovit šíři hranic trestněprávní kriminalizace určitých typů jednání je především projevem trestněprávní politiky státu, která náleží do pravomoci jiných státních orgánů než je Ústavní soud [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 4/03 ze dne 18. 3. 2003 (U 5/29 SbNU 449); nález sp. zn. Pl. ÚS 5/2000 ze dne 20. 2. 2001 (N 31/21 SbNU 273; 127/2001 Sb.)]. Proto určení, které drogy jsou považovány za nelegální a zda při posuzováni trestnosti obchodování s nimi bude činěn rozdíl mezi tzv. lehkými a tvrdými drogami, nenáleží ani obecným soudům, ani soudu ústavnímu. Je to také zákonodárce, kdo na základě politické vůle stanoví sazby trestů pro jednotlivé skutkové podstaty. Obecné soudy pak nemohou své vlastní hodnocení závažnosti či společenské nebezpečnosti promítat nad rámec svých zákonem stanovených oprávnění do určení trestu mimo zákonný rámec. Ústavní soud by v takové situaci mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by konkrétní sazba trestu byla zjevně disproporční ve vztahu k společenské škodlivosti daného jednání. Zákonodárce zde však musí mít značný prostor pro vlastní uvážení, neboť Ústavní soud nemůže být tím, kdo bude v každém jednotlivém případě rozhodovat o tom, zda trestní sazba stanovená v trestním zákoníku je spravedlivá a přiměřená. Tím by se z Ústavního soudu stával zákonodárce (srovnej čl. 39 Listiny, podle kterého jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit) v příkrém rozporu s principem dělby moci.
18. V nyní posuzovaném případě byl stěžovateli uložen trest na samé spodní hranici trestní sazby, která v jeho případě činila 10 až 18 let odnětí svobody. Vrchní soud podrobně a přesvědčivě odůvodnil, proč nejsou u stěžovatele splněny podmínky pro uložení trestu pod spodní hranici trestní sazby. Zároveň tato spodní hranice sazby ve výši deseti let pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy spáchaný ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech nelze považovat za tak zjevně disproporční, aby Ústavní soud vstoupil do pole vyhrazenému zákonodárci a měnil trestní politiku státu [srovnej také nález sp. zn. I. ÚS 601/04 ze dne 21. 2. 2007 (N 34/44 SbNU 417), kde Ústavní soud dokonce, byť v kontextu uznání trestu uloženého cizím státem, neshledal, že by trest za pašování heroinu ve výši 42 let byl natolik nepřiměřený, aby byl v rozporu se základními právy odsouzeného].
19. Po celkovém posouzení věci proto Ústavní soud dospěl k názoru, že soud prvního stupně, odvolací soud i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení a potrestání lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy a nedošlo ani k porušení jiných základních práv stěžovatele.
20. Na základě výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu