ECLI:CZ:US:2002:1.US.274.02
sp. zn. I. ÚS 274/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. J., zastoupené advokátem JUDr. M. T., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 15 Co 860/2000, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 3. 2002, sp. zn. 33 Odo 350/2001, spojené s návrhem na zrušení ustanovení bodu 17 hlavy 1 části 12. zákona č. 30/2000 Sb., takto:
I. Návrh na zrušení ustanovení bodu 17 hlavy 1 části 12. zákona č. 30/2000 Sb. se odmítá.
II. Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 13 C 54/99, zamítl žalobu, kterou se žalobci A. G. a K. G. domáhali, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit jim částku 46.179 Kč s příslušenstvím.
Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem citovaný rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatelce uložil, aby žalobcům zaplatila předmětnou částku s příslušenstvím.
Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky proti uvedenému rozsudku krajského soudu, neboť shledal, že bylo podáno opožděně. Podle ustanovení bodu 17 hlavy 1 části 12. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, se totiž dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tzn. podle o.s.ř. ve znění platném do 31. 12. 2000. Tak je tomu prý i v daném případě, jelikož rozsudek odvolacího soudu byl vydán po řízení provedeném podle dosavadních předpisů. V této souvislosti se Nejvyšší soud odvolal i na bod 15, hlavy I, části 12 citovaného zákona, podle něhož se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V posuzované věci byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 28. června 2000. Nejvyšší soud konstatoval, že v souzené věci se podle dosavadních předpisů posoudí rovněž lhůta k podání dovolání, která činila jeden měsíc od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 o.s.ř.). Protože však citovaný rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 6. 3. 2001, zatímco dovolání bylo předáno k poštovní přepravě až dne 9. 4. 2001, shledal Nejvyšší soud, že zákonem stanovená lhůta k podání dovolání zachována nebyla.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že Nejvyšší soud a Krajský soud v Plzni porušily napadenými rozhodnutími její základní práva, zakotvená v čl. 10 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že dále porušily čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
Pochybení krajského soudu spatřuje stěžovatelka především v tom, že jeho rozhodnutím došlo k "naprosto extenzivnímu výkladu zákona ve prospěch jedné ze stran sporu", čímž byla porušena zásada spravedlivého soudního řízení.
Proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka namítá, že citovaným přechodným ustanovením zákona č. 30/2000 Sb. došlo "k vytvoření nerovnosti v přístupu k mimořádnému opravnému prostředku - dovolání". Tvrzená nerovnost údajně není jakkoliv odůvodněna a řízení o dovolání je natolik samostatným a významným řízením, že zde není důvod "svazovat ho s řízením soudů I. a II. stupně". Napadeným přechodným ustanovením prý zákonodárce vytvořil dvě skupiny, kdy jedna skupina je nucena bránit svá práva v jednoměsíční lhůtě a druhá ve lhůtě dvouměsíční. Navíc prý stěžovatelka nebyla o možnosti a způsobu podání dovolání poučena a tvrdí, že nechápe, proč by okamžikem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nemohla být práva účastníků občanského soudního řízení stejná pro všechny účastníky, a to bez rozdílu, kdy bylo soudní řízení zahájeno.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil a aby zrušil i ustanovení bodu 17, hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.
III.
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelka využila možnosti, kterou jí skýtá ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu a spolu s ústavní stížností podala též návrh na zrušení ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu aplikováno.
Toto ustanovení zní takto:
"Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů."
Protiústavnost citovaného ustanovení spatřuje stěžovatelka v podstatě tom, že prý zakládá neodůvodněnou nerovnost mezi účastníky řízení a tvrdí, že nechápe, proč okamžikem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nemohla být práva účastníků občanského soudního řízení stejná pro všechny účastníky, a to bez rozdílu, kdy bylo soudní řízení zahájeno.
K tomu Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem není hodnotit vhodnost či účelnost zákonné úpravy, nýbrž výhradně její ústavnost. Proto také v souzené věci není oprávněn posuzovat, jakým způsobem měl zákonodárce postupovat při formulaci intertemporálních ustanovení předmětné novely občanského soudního řádu. Zároveň je však zřejmé, že námitka stěžovatelky ohledně nerovného postavení jednotlivých účastníků řízení "před novelou a po ní" je zjevně neopodstatněná. Je pravda, že z hlediska lhůty k podání dovolání zákonodárce přistoupil - do budoucna - k jejímu prodloužení z jednoho měsíce na dva měsíce a nikoliv k jejímu zkrácení, takže nová úprava této lhůty je pro dovolatele jednoznačně výhodnější. Srovnatelná úprava je však v interpretních ustanoveních zákonů častá a stěží ji lze označit za protiústavní. Jestliže se tedy na dovolání stěžovatelky - a všech ostatních dovolatelů ve smyslu napadeného ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. - vztahovala ještě lhůta jednoměsíční a nikoliv lhůta nová, dvouměsíční, nelze v této skutečnosti spatřovat protiústavnost citovaného ustanovení. Ze strany zákonodárce totiž v tomto směru nedošlo k nepřípustné libovůli (jak v podstatě tvrdí stěžovatelka), nýbrž pouze k tomu, že zvolil řešení, podle něhož řízení provedená podle dřívější právní úpravy budou podle ní také skončena, což zjevně rysy protiústavnosti nevykazuje.
Proto Ústavní soud návrh na zrušení ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků [ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], jako zjevně neopodstatněný odmítl.
IV.
Ústavní soud se dále zabýval ústavní stížností, brojící proti napadenému rozsudku krajského soudu a proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu.
V tomto směru Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (stěžovatelky). Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Z těchto obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. V daném případě totiž stěžovatelka proti napadenému rozsudku krajského soudu podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, nicméně tak učinila opožděně a Nejvyšší soud proto její dovolání odmítl. Přitom je zřejmé, že - pokud by bylo podáno včas - bylo by přípustné, neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, čímž založil přípustnost dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Za těchto okolností Ústavní soud dovozuje, že stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti všechny prostředky k ochraně svých práv nevyčerpala. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je totiž nutno za procesní prostředek k ochraně práva považovat takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, který je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. V souzené věci procesní prostor pro podání dovolání zjevně dán byl; stěžovatelka sice dovolání podala, leč vlastním zaviněním nesplnila základní procesní podmínku (včasnost dovolání), teprve po jejímž naplnění mohl Nejvyšší soud dovolání rozhodnout. Je tedy zřejmé, že v daném případě stěžovatelka prostředky k ochraně svých práv ve smyslu zákona o Ústavním soudu nevyčerpala (ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Proto Ústavní soud tu část ústavní stížnosti, brojící proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona].
Pokud jde o část ústavní stížnosti brojící proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud hodnotil, zda postup Nejvyššího soudu ČR při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení nelze v souzené věci považovat za porušení kogentní normy jednoduchého práva a - v konečném důsledku - tedy i za porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu.
V tomto směru Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení správně vycházel z toho, že odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (bod 15. citovaného ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.). Protože v souzené věci řízení před soudem prvního stupně probíhalo podle dosavadních právních předpisů a též jeho rozhodnutí bylo vydáno ještě přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (dne 28. 6. 2000), muselo být rovněž předmětné odvolání posuzováno podle znění o.s.ř., platného před změnou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Za této situace proto Nejvyšší soud nepochybil, když hodnotil dovolání podané stěžovatelkou podle úpravy platné před 31. 12. 2000 a nikoliv podle úpravy pozdější, jelikož předchozí řízení (tj. řízení před odvolacím soudem) proběhlo ještě podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté hlavy I bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 660/01 ze dne 2. 1. 2002, nepublikováno). Pokud tedy Nejvyšší soud předmětné dovolání posoudil jako opožděné, protože bylo podáno až po marném uplynutí lhůty jednoho měsíce upravené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. - přičemž podle odst. 2 stejného ustanovení zmeškání této lhůty Nejvyšší soud nemohl prominout - nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že Nejvyšší soud postupoval zcela v souladu s citovanými kogentními ustanoveními "jednoduchého práva" a v napadeném usnesení nelze spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatelky.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost brojící proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu