ECLI:CZ:US:2009:1.US.274.09.1
sp. zn. I. ÚS 274/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) I. V., 2) Ing. J. V., 3) K. K., 4) I. B. a 5) Mgr. K. K., zast. JUDr. Marií Cilínkovou, Bolzanova 1, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2008, č. j. 1 Nc 1144/2008-52, za účasti Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví tohoto usnesení označeného rozhodnutí obecného soudu. Tvrdili, že jím bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2008, č. j. 1 Nc 1144/2008-52, bylo k námitce podjatosti rozhodnuto, že výrokem I. soudci Obvodního soudu pro Prahu 5, JUDr. Květuše Voráčková, JUDr. Květoslava Hovorková, JUDr. Romana Ševců, Mgr. Zdeněk Váňa, JUDr. Anna Portychová, JUDr. Michal Holub, JUDr. Petr Moucha, JUDr. Alena Nováková, Mgr. Petr Blažek, JUDr. Kateřina Brychtová, JUDr. Květoslava Krocová, JUDr. Lada Závišková, Mgr. Martin Šalamoun, Mgr. Jindřich Kysela, JUDr. Jitka Skálová a JUDr. Magda Kubešová nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí ve věci stěžovatelů. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že věc se nepřikazuje jinému soudu téhož stupně.
Podstatou napadeného rozhodnutí je posouzení skutečnosti, že ve sporu o určení vlastnictví, kde stěžovatelé vystupují jako žalobci, je žalovaným J. S., který jinak zároveň působí jako přísedící u soudu věcně a místně příslušného k projednání žaloby. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že tato skutečnost nezakládá důvod k pochybnostem o nepodjatosti soudců. Vyšel ze zjištění, že mezi soudci a žalovaným není žádný osobní vztah. Protože soudci nejsou z projednávání věci vyloučeni, není ani důvod pro delegaci podle §12 odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti nejprve obsáhle rekapitulují věcnou podstatu sporu, ve kterém se domáhají určení, že vlastníkem v žalobě specifikované nemovitosti byl ke dni 12. dubna 2008 zemřelý Ing. M. V., nikoliv žalovaný J. S., který měl vlastnického práva nabýt na základě kupní smlouvy ze dne 26. 11. 2007, na níž měl být podpis prodávajícího Ing. M. V. padělán. Ve vztahu k vlastnímu odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že žalovaný jinak působí u Obvodního soudu pro Prahu 5 jako přísedící, z čehož dovozují jednak kolegiální vztah žalovaného k soudcům soudu prvního stupně a jednak faktické výhodnější postavení žalovaného v rámci řízení, neboť má "lepší přístup k soudu než běžný účastník," na základě toho, že se pohybuje po budově soudu a zná se s personálem. V dané věci stěžovatelé požadují kromě uvedeného zohlednit "povahu a charakter" sporu, skutečnost, že proti žalovanému je vedeno trestní řízení, a skutečnost, že funkci přísedícího vykonává žalovaný "dlouhodobě". Závěry Městského soudu v Praze považují stěžovatelé za nedostatečné, paušální a povrchní.
Přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 3. 2009 se stěžovatelé domáhali urychleného rozhodnutí ve věci s odkazem na ustanovení §6 o. s. ř.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V ústavní stížnosti totiž stěžovatelé Ústavnímu soudu znovu předkládají tytéž námitky, které byly předmětem posouzení Městského soudu v Praze, a staví tak Ústavní soud do pozice další instance obecného soudnictví. V intencích ustáleného výkladu §14 odst. 1 a §12 odst. 1 o. s. ř. se Ústavnímu soudu napadené rozhodnutí ve světle námitek stěžovatelů nejeví jako nedostatečně odůvodněné, nesrozumitelné či vnitřně rozporné. Pouze situace, kdy by interpretace a aplikace jednoduchého práva extrémním způsobem vybočovala z mezí spravedlivého procesu, by totiž zakládala kasační pravomoc Ústavního soudu. Právní hodnocení stěžovateli předložených skutečností Městským soudem v Praze však, podle názoru Ústavního soudu, spadá do množiny závěrů, které jsou ústavně obhajitelné, neboť vyvěrají z ústavně zaručené nezávislosti soudcovského rozhodování, a Ústavní soud nemá možnost tyto závěry libovolně měnit.
Ve vztahu k otázce podjatosti soudce, resp. výkladu §14 odst. 1, poukazuje Ústavní soud na ustálenou judikaturu i názor doktrinální, dle nichž "soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce apod." (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 172/2000, ASPI ID: JUD22783CZ; rovněž Bureš., J - Drápal, L. - Krčmář, Z. - Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 45.)
Zvláště k posuzování vztahů kolegiality mezi soudcem a účastníkem řízení, který je rovněž soudcem (přísedícím), lze poukázat na závěr judikatury, podle něhož vztahy mezi soudci nepřekračující běžný pracovně kolegiální rámec nemají samy o sobě povahu důvodů pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci, jestliže tyto vztahy spočívají pouze v tom, že se soudci navzájem znají nebo jsou pro výkon funkce zařazeni na stejném soudu, v tomtéž oddělení či senátě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 4 Nd 114/2001).
Podobně se Ústavnímu soudu ani v minulosti nejevilo jako příčící se zásadám spravedlivého procesu, když účastníkem řízení, přesněji řečeno osobou pověřenou zastupovat účastníka řízení, byla osoba, která u téhož soudu vykonávala funkci přísedícího (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. února 1999, sp. zn. IV. ÚS 23/99; všechny rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě zpřístupněna v databázi na adrese http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud dospěl k závěru, že na ústavní stížnost stěžovatelů uvedené závěry rovněž dopadají. V odůvodnění ústavní stížnosti prezentované námitky nejsou způsobilé posunout celou věc do ústavněprávní roviny. Tvrzení o zvláštní závažnosti případu podrobně popsaného v ústavní stížnosti není nijak podloženo, neboť se skutkovými okolnostmi nikterak významně neliší od ostatních případů žalob na určení vlastnického práva k nemovitostem, které jsou standardně řešeny obecnými soudy. Skutečnost trestního stíhání žalovaného (v souvislosti s případem) rovněž nijak nepřispívá k závěrům o podjatosti soudců, kteří v trestní záležitosti nijak nefigurují. Stejně tak je nutno zdůraznit, že "dlouhodobost" působení žalovaného ve funkci přísedícího bez dalšího nezakládá pochybnosti o nepodjatosti soudců, přičemž se jedná o pojem relativní, který je nutno vztahovat nikoliv k formální délce působení žalovaného ve funkci, nýbrž k délce trvání dostatečně intenzivního osobního poměru mezi účastníkem a soudcem. Městským soudem v Praze použitá interpretace a aplikace ustanovení §14 odst. 1 a §12 odst. 1 o. s. ř. se tak nejeví jako nerespektující záruky spravedlivého procesu. Vzhledem k uvedenému se stěžovatelům nepodařilo přesvědčit Ústavní soud o porušení jejich základního práva na spravedlivý proces. Pro další řízení před obecnými soudy jsou stěžovatelům i nadále zaručena základní procesní práva na rovnost účastníků v soudním řízení i práva vystupovat před soudem, vyjadřovat se k důkazům a činit návrhy.
Ve vztahu k "urgenci" doručené dne 13. 3. 2009 prostřednictvím právní zástupkyně stěžovatelů připomíná Ústavní soud, že vyřizování věcí je zásadně podřízeno pořadí, v jakém byly návrhy Ústavnímu soudu doručeny. Především však upozorňuje, že řízení o ústavních stížnostech se řídí zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle jehož ustanovení §39 se Ústavní soud nemusí řídit pořadím, v němž mu návrhy došly, pokud se usnese, že věc, které se návrh týká je naléhavá. Tento postup stěžovatelé v ústavní stížnosti nenavrhli a Ústavní soud k takovému závěru vzhledem k výše učiněným závěrům o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti sám nedospěl.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2009
František Duchoň
předseda senátu