ECLI:CZ:US:2011:1.US.2763.11.1
sp. zn. I. ÚS 2763/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2011 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M. Č., advokáta, směřující proti usnesení Městského soudu v Brně - soudu pro mládež ze dne 18. 3. 2011 sp. zn. 6 Tm 13/2009, usnesení Krajského soudu v Brně - soudu pro mládež ze dne 26. 4. 2011 sp. zn. 4 Tmo 42/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 20. 9. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozsudku (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel svým podáním k Městskému soudu v Brně vyúčtoval náklady své obhajoby v trestní věci mladistvého J. M. částkou 24.856,- Kč vypočtenou podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen "advokátní tarif"). Částka sestává z odměny a náhrady hotových výdajů a je zvýšena o částku odpovídající dani z přidané hodnoty. Usnesením Městského soudu mu byla přiznána částka ve výši 20.610,- Kč. Městský soud v Brně snížení částky odůvodňoval neakceptací požadavku obhájce na přiznání náhrady hotových výdajů spojených s účastí obhájce u hlavního líčení, které se však nekonalo, neboť v takovém případě náleží obhájci pouze náhrada za promeškaný čas, nikoliv náhrada hotových výdajů. Dále Městský soud v Brně neakceptoval požadavek stěžovatele na přiznání náhrady cestovních výloh a náhrady za promeškaný čas za ztrátu času při cestě ze sídla advokátní kanceláře do místa, v němž se konaly jednotlivé úkony právní služby (k takovému výjezdu došlo devětkrát). Podle názoru Městského soudu totiž byly jednotlivé úkony právní služby učiněny ve stejném městě, jako je sídlo advokáta, a vzdálenost, jakož i promeškaný čas související s cestami byly minimální. Soud nezjistil žádné důvody pro jakoukoliv kompenzaci a stěžovatel ani nemohl objektivně očekávat, že mu taková náhrada ze strany soudu bude poskytnuta. Proti usnesení Městského soudu v Brně podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud zamítl jako nedůvodnou, neboť se ztotožnil s argumentací městského soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal chybný výklad ust. §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu a poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/05. Stěžovatel dále nesouhlasil ani s interpretací ust. §13 a násl. advokátního tarifu v podání obecných soudů. Podle jeho názoru se judikatura obecných soudů ustálila na tom, že advokátovi náleží náhrada hotových výdajů i za cestovní náklady a náhradu ztráty času, i v případě, že se daný výslech či hlavní líčení nekoná.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2000 Kč [§202 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 30. 6. 2009], je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, U 43/34 SbNU 421). V usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 (či v usneseních sp. zn. I. ÚS 2552/09 nebo sp. zn. II. ÚS 1045/10, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz) vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ust. §202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10 000 Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, je ta osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti. Jak dříve uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
V nyní projednávané věci směřuje stěžovatelova ústavní stížnost proti té části rozhodnutí obecných soudů, jimiž mu byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 20.610,- Kč a nikoliv ve výši 24.856,- Kč, jak požadoval. Dospěl-li Ústavní soud ve shora uvedených řízeních k závěru o neoprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ve věcech, kde výše uplatněného nároku nepřevyšuje částku 10 000 Kč, je třeba argumentem a maiori ad minus dospět k tomu, že stejně tak je neoprávněným stěžovatel, který napadá rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, nepřevyšuje-li požadovaná částka 10 000 Kč a nevykazuje-li napadené rozhodnutí prvky svévole.
Ústavní soud dodává, že v případě bagatelních částek převažuje nad právem na přístup k soudu zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, v nichž se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Z druhé strany částka 10 000 Kč není absolutní a jediným kritériem pro posouzení, zda došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, od čehož se odvíjí jeho oprávněnost k podání ústavní stížnosti. Tu je třeba posuzovat individuálně, zejména v návaznosti na vyloučení libovůle při skutkovém a právním posouzení věci.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným (§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu), neboť návrh nehájil základní práva stěžovatele. Ačkoliv z judikatury Ústavního soudu plyne povinnost právního zastoupení i pro účastníka s právnickým vzděláním (Pl. ÚS-st. 1/96, ST 1/9 SbNU 471), nevyzýval Ústavní soud stěžovatele k odstranění této vady, neboť ani její odstranění by nepřivodilo jiné rozhodnutí.
Toliko ve formě obiter dictum považuje soudce zpravodaj za vhodné dodat, že poukaz na nález Ústavní soudu sp. zn. IV. ÚS 215/05 (N 179/38 SbNU 435) není přiléhavý, neboť skutkové okolnosti obou věcí se liší. V dané věci se městský soud také se specifickými okolnostmi řádně vypořádal (zhodnotil jak vzdálenost předmětných cest, tak i jejich dopravní dostupnost). Pokud jde druhou stěžovatelovu námitku, jde výhradně o otázku výkladu jednoduchého práva a stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2011
Eliška Wagnerová, v. r.
soudce zpravodaj