ECLI:CZ:US:2014:1.US.28.14.1
sp. zn. I. ÚS 28/14
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) - ze dne 12. srpna 2014 sp. zn. I. ÚS 28/14 ve věci ústavní stížnosti Yvette Tulip, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013 č. j. 21 Cdo 3754/2012-214, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2012 č. j. 37 Co 149/2011-174 a proti usnesení Okresního soudu v Blansku č. j. 12 Nc 1006/2008-157 ze dne 17. 12. 2010 o nařízení soudního prodeje zástavy stěžovatelky a její povinnosti k náhradě nákladů řízení, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku jako účastníků řízení a společnosti PAJU, s. r. o., se sídlem Dlouhá 16/705, Praha, zastoupené JUDr. Josefem Pernicou, advokátem, se sídlem třída Kapitána Jaroše 19, Brno, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Výrokem II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013 č. j. 21 Cdo 3754/2012-214, výrokem II usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2012 č. j. 37 Co 149/2011-174 a výrokem II usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 12. 2010 č. j. 12 Nc 1006/2008-157 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013 č. j. 21 Cdo 3754/2012-214, výrok II usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2012 č. j. 37 Co 149/2011-174 a výrok II usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 12. 2010 č. j. 12 Nc 1006/2008-157 se ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví konkretizovaná usnesení Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně (dále též jen "krajský soud"). K věci uvedla, že dne 17. 12. 2010 vydal Okresní soud v Blansku usnesení č. j. 12 Nc 1006/2008-157, kterým nařídil prodej zástavy nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky. Na základě jejího odvolání krajský soud prvostupňové usnesení potvrdil (výrok I) a uložil ji povinnost nahradit náklady odvolacího řízení (výrok II). Vzhledem ke skutečnosti, že s výrokem II rozhodnutí odvolacího soudu nesouhlasila (pozn. v této části je ústavní stížnost nepřesná, protože z předložených podkladů vyplývá, že stěžovatelka napadla dovoláním celé usnesení krajského soudu), podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl a uložil jí povinnost nahradit náklady dovolacího řízení. Podle stěžovatelky došlo v řízení před Nejvyšším soudem a před krajským soudem k porušení ústavně zaručených základních práv, a to zejména ve smyslu čl. 11 odst. 3, čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). V další části ústavní stížnosti brojí stěžovatelka proti posouzení nepřípustnosti jejího dovolání a odůvodnění; zejména tvrdí, že Nejvyšší soud se nezabýval dovoláním v celém jeho rozsahu, čímž zkrátil její právo na spravedlivý proces, že s jednou z jejích námitek se vypořádal tvrzením o skutkové povaze této námitky (k čemuž údajně došlo "zkomolením" či dezinterpretací) a že soudy přiznaly zástavnímu věřiteli nárok na náhradu nákladů řízení, ačkoliv pro takové přiznání není v řízení o nařízení soudního prodeje zástavy prostor.
2. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje s rozhodnutím Nejvyššího soudu o jejím dovolání. Namítá, že Nejvyšší soud se nezabýval jejím dovoláním v celém rozsahu, čímž zkrátil její právo na spravedlivý proces, neboť se nevypořádal se všemi jejími dovolacími námitkami, jednu z námitek považoval za skutkovou, byť se týkala právního posouzení věci. Poté zopakovala 4 otázky, o nichž se domnívala, že jsou otázkami zásadního právního významu:
- Lze nařídit soudní prodej zástavy, není-li osvědčen vznik pohledávky ze smlouvy o úvěru dokladem o čerpání?
- Lze v řízení o nařízení soudního prodeje zástavy nezkoumat vznik pohledávky, jde-li o pohledávku ze smlouvy o úvěru, dle které se věřitel pouze zavazuje úvěr poskytnout, která však není dokladem o poskytnutí úvěru?
- Lze považovat plnění třetí osoby na tvrzenou pohledávku ze smlouvy o úvěru bez pokynu či vědomí obligačního dlužníka za skutečnost osvědčující, že peněžní prostředky dle úvěrové smlouvy byly poskytnuty?
- Je smluvní pokuta právem spojeným s pohledávkou ve smyslu §524 občanského zákoníku tak, aby na postupníka přecházela spolu s postoupenou pohledávkou, aniž by ve smlouvě o postoupení pohledávky bylo výslovně konstatováno, že se postupuje i právo na smluvní pokutu (a to nejen tu, doposud vzniklou, ale také tu, která může v důsledku dalších porušení smluvních povinností vzniknout v budoucnu)?
3. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud na druhou a třetí otázku neodpovídá vůbec (příp. je dezinterpretuje), odpověď na první otázku zcela komolí. Poté stěžovatelka podrobněji argumentuje k jednotlivým otázkám. Zejména upozorňuje, že čtvrtou otázku Nejvyšší soud pominul, byť jde o otázku právního posouzení, kterou odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou judikaturou, podle které smluvní pokuta není příslušenstvím pohledávky, nýbrž samostatným nárokem (byť pro účely postoupení pohledávky právem s pohledávkou spojeným), a zřízení zástavního práva k zajištění pohledávky tudíž neznamená "automatické" zajištění také nároku na smluvní pokutu.
4. V závěru připomenula, že v řízení všechny soudy přiznaly vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení, ačkoliv pro to není v řízení o nařízení soudního prodeje zástavy prostor [viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/06 ze dne 19. 4. 2007 (N 70/45 SbNU 127)]. Pokud Nejvyšší soud tento nález nerespektoval, postupoval protiústavně.
5. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená usnesení Nejvyššího soudu a krajského soudu zrušil.
6. Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Ustanovení čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny:
Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
Ustanovení čl. 36 Listiny:
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
(4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Ustanovení čl. 37 Listiny:
(1) Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.
(2) Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
(3) Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
(4) Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.
7. Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení.
8. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že stěžovatelka otázkami pod body 1-3 nezpochybňovala právní posouzení věci, nýbrž skutkový závěr soudů, že obligační dlužnici byl poskytnut věřitelem úvěr; tyto námitky nemohly založit přístupnost stěžovatelčina dovolání. Právní otázka uvedená v dovolání pod bodem 4 byla vyřešena v ustálené judikatuře, která dovodila, že postoupením přechází pohledávka na nového věřitele v té podobě, v jaké v okamžiku postupu existovala, včetně tzv. vedlejších práv. Upozornil, že stěžovatelka přehlíží skutečnost, že zástavní právo bylo v posuzovaném případě zástavní smlouvou zřízeno i k zajištění pohledávky ze sjednané smluvní pokuty. Pokud jde o náhradu nákladů řízení o soudním prodeji zástavy, dospěla ustálená judikatura soudů k závěru, že v usnesení, kterým soud vyhoví žalobě zástavního věřitele a nařídí soudní prodej zástavy, soud rozhodne též o povinnosti zástavního dlužníka k náhradě nákladů řízení; pokud náhradu přizná, nemusí stanovit zástavnímu dlužníku lhůtu k jejich zaplacení. Přiznané náhrady nákladů řízení se zástavní věřitel může ve výkonu rozhodnutí nebo exekuci domáhat jen z výtěžku zpeněžení zástavy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009). Protože podle Nejvyššího soudu nebyla napadeným rozhodnutím porušena žádná její základní práva ani svobody, navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
9. Krajský soud, ač řádně vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
10. Podle vedlejší účastnice nemá stěžovatelka pravdu, pokud tvrdí, že dovolací soud se nezabýval jejím dovoláním v plném rozsahu. Upozornila, že podstatou prvních tří otázek je zpochybnění závěru soudu prvního stupně i odvolacího soudu, že banka skutečně poskytla prostředky ze smlouvy o úvěru, a že ve zbylé části stížnosti stěžovatelka pouze polemizuje s právním názorem odvolacího soudu a dovolacího soudu o tom, že zástavní právo zajišťuje i nárok na smluvní pokutu, byť tato jako zajištěný nárok není výslovně uvedena v zástavní smlouvě; připomíná, že s postoupením pohledávky zajištěné zástavním právem přešlo na zástavního věřitele i právo na smluvní pokutu jakožto právo s (postoupenou) pohledávkou spojené v podobě, která v okamžiku postoupení existovala. Vedlejší účastnice nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, a proto navrhla její zamítnutí.
11. Vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejší účastnice zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka této možnosti využila a reagovala na vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejší účastnice. V podání doručeném Ústavnímu soudu dne 24. 7. 2014 polemizovala s jejich názory ohledně poskytnutí úvěru, upozornila, že nezpochybňuje názory ohledně zajištění smluvní pokuty, brojila proti posouzení povahy formulovaných dovolacích námitek a odmítla obecné odkazy na "ustálenou judikaturu soudů" bez bližší konkretizace (ohledně smluvní pokuty a náhrady nákladů řízení); z těchto důvodů setrvala na svém návrhu.
12. Ze spisu okresního soudu Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice se žalobou u okresního soudu domáhala nařízení prodeje konkrétních nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky, na nichž bylo zřízeno zástavní právo zajišťující pohledávku vedlejší účastnice vůči obligační dlužnici. Po provedeném dokazování okresní soud usnesením ze dne 17. 12. 2010 č. j. 12 Nc 1006/2008-157 prodej zástavy nařídil, neboť shledal naplnění podmínek zakotvených v §200z občanského soudního řádu (výrok I), a současně uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II). V odůvodnění se okresní soud podrobně zaměřil na podmínky nařízení prodeje zástavy a na posouzení námitek stěžovatelky. Usnesení soudu prvního stupně napadla stěžovatelka odvoláním, v němž polemizovala se závěry soudu a upozorňovala na rozpornost výroku o nákladech řízení s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/06 (viz výše). Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, proto usnesení soudu prvního stupně usnesením ze dne 25. 7. 2012 č. j. 37 Co 149/2011-174 potvrdil (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit do tří dnů od právní moci usnesení vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II). V odůvodnění uvedl, že všechny nutné podmínky byly buď prokázány, nebo osvědčeny, námitkou zaměřenou na náhradu nákladů řízení se nezabýval. Proti usnesení krajského soudu brojila stěžovatelka tzv. nenárokovým dovoláním, v němž formulovala čtyři otázky zásadního právního významu (viz výše). Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 10. 2013 č. j. 21 Cdo 3754/2012-214 dovolání odmítl pro nepřípustnost (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení ve lhůtě tří dnů od právní moci usnesení (výrok II). Nejvyšší soud využil možnost stručného odůvodnění a nepřípustnost odůvodnil zjištěním, že závěr odvolacího soudu, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi původním věřitelem a zástavním věřitelem přešlo na zástavního věřitele spolu s pohledávkou zajištěnou zástavním právem též právo na smluvní pokutu jakožto právo s pohledávkou spojené, který stěžovatelka podrobuje kritice, je v souladu s ustálenou judikaturou soudů, která dovodila, že postoupením přechází pohledávka na nového věřitele v té podobě, v jaké v okamžiku postupu existovala, včetně tzv. vedlejších práv, i když nejsou ve smlouvě o postoupení pohledávky výslovně konkretizována (není přitom rozhodné, zda právo spojené s postoupenou pohledávkou je či není samostatně uplatnitelné), a že s pohledávkou tedy přechází na postupníka i právo na smluvní pokutu, nebylo-li sjednáno něco jiného (s odkazy na svoji dřívější judikaturu). Doplnil, že námitkou, že v řízení nebyla osvědčena "existence" zajištěné pohledávky, neboť zástavní věřitel nepředložil doklad o poskytnutí peněžních prostředků obligační dlužnici podle úvěrové smlouvy, stěžovatelka zpochybňuje skutkový závěr soudů, že obligační dlužnici byl původním věřitelem poskytnut úvěr, opřený zejména o písemné uznání dluhu obligační dlužnicí, proto tato námitka nemůže založit závěr o přípustnosti dovolání.
13. Po provedeném rozboru Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je zčásti opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
14. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšším soudem, krajským soudem i okresním soudem bylo v posuzované věci porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a to uložením povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení v přesně stanovené lhůtě vázané na právní moc usnesení. Postup obecných soudů je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 114/06 ze dne 19. 4. 2007 (N 70/45 SbNU 127), jehož "nosné" myšlenky jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné. Ústavní soud v tomto nálezu formuloval právní větu: "Je porušením práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), pokud je v řízení o soudním prodeji zástavy (§200y až 200za občanského soudního řádu) současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu." Ústavní soud dále dodává, že výrok II usnesení Nejvyššího soudu není souladný ani s další judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou se Nejvyšší soud odvolává ve svém vyjádření (usnesení sp. zn. 21 Cdo 1520/2009).
15. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že základní námitky směřuje stěžovatelka do posouzení podmínek nařízení prodeje zástavy. Také z tohoto pohledu hodnotil Ústavní soud namítané porušení základních práv stěžovatelky, přičemž jeho role byla ztížena absencí konkrétních projevů případných porušení (stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze odkázala na vybraná ustanovení Listiny a Ústavy). Ústavní soud zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení základních práv posouzením podmínek nařízení prodeje zástavy nedošlo. Na prvním místě se Ústavní soud zabýval tvrzením stěžovatelky o porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. K tomu dodává, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), eventuálně by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelky. Stěžovatelka se bránila proti žalobě na nařízení prodeje zástavy, její námitky okresní soud i krajský soud náležitě posoudily, a protože je neshledaly důvodnými, žalobě vyhověly. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v posouzení předpokladů nařízení prodeje zástavy. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v tomto bodě pouhou polemikou se závěry okresního soudu a krajského soudu. Pokud jde o reakci Nejvyššího soudu na stěžovatelkou formulované otázky zásadního právního významu zaměřené na přípustnost tzv. nenárokového dovolání, lze přitakat stěžovatelce, že Nejvyšší soud na všechny její otázky nedal výslovnou odpověď, avšak z kontextu odůvodnění lze dovodit hodnocení prvních tří otázek, jako otázek skutkových. Pokud stěžovatelka formuluje i námitky proti posouzení čtvrté z otázek zásadního právního významu, jsou její námitky výronem nepochopení pozice pohledávky vyplývající z ujednání o smluvní pokutě při zajištění pohledávky na straně jedné a pozice při cesi zajištěné pohledávky na straně druhé.
16. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, částečně vyhověl a výroky napadených usnesení Nejvyššího soudu a usnesení Krajského soudu v Brně podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil; protože důvody zrušení lze vztáhnout i na výrok II usnesení Okresního soudu v Blansku, v zájmu procesní ekonomie zrušil Ústavní soud i tento výrok. Protože ve zbývající části ústavní stížnosti nebylo Ústavním soudem shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla tato část ústavní stížnosti zamítnuta.