ECLI:CZ:US:2021:1.US.2850.21.1
sp. zn. I. ÚS 2850/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, 8. pěšího pluku 2380, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 79/2021-41 ze dne 19. 8. 2021 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 A 6/2021-19 ze dne 4. 2. 2021 za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Ministerstva pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením odmítl podle §37 odst. 5 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka č. j. MMR-49522/2020-83/2335 ze dne 10. 11. 2020, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno usnesení Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (dále jen "krajský úřad") č. j. MSK 63889/2020 ze dne 21. 7. 2020, kterým bylo zastaveno řízení o žádosti stěžovatelky o obnovu řízení ukončeného rozhodnutím krajského úřadu č. j. MSK 166566/2016 ze dne 20. 2. 2017. Stěžovatelka v žalobě nevymezila žádný žalobní bod a podala ji k přepravě až poslední den lhůty k jejímu podání ve smyslu §72 odst. 1 s. ř. s. Vady žaloby tak již nebylo možné odstranit, a proto by trvání na povinnosti soudu vyzvat žalobkyni k jejím odstraněním bylo ryze formalistické. Nejvyšší správní soud (dále též "NSS") se ztotožnil se závěrem krajského soudu a kasační stížnost stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). V ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že správní soudy mohly z úřední činnosti zjistit, že správní žalobou napadené rozhodnutí souvisí s rozhodnutím krajského úřadu č. j. MSK 166566/2016, které již bylo předmětem soudních řízení pod sp. zn. 22 A 81/2017 a 6 As 309/2018; rámec přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí tedy byl dán. Jestliže správní soudy nevyzvaly stěžovatelku k odstranění vad žaloby a rovnou ji odmítly podle §37 odst. 5 s. ř. s., porušily její ústavně zaručená práva. Postup správních soudů může podle stěžovatelky svědčit o opakovaném vyhýbání se soudů a správních orgánů posouzení žádosti stěžovatelky jako odvolání opomenutého účastníka řízení v řízení ukončeném rozhodnutím krajského úřadu č. j. MSK 166566/2016.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu, je-li správní žaloba podána až ke konci lhůty k jejímu podání či je včasná žaloba doručena soudu až po uplynutí lhůty, není třeba žalobce vyzývat k odstranění této vady žaloby a lze ji přímo odmítnout podle §37 odst. 5 s. ř. s. (srov. např. rozsudek NSS č. j. 2 Azs 9/2003-40 ze dne 23. 10. 2003, rozsudek NSS č. j. 4 Azs 3/2004-48 ze dne 27. 2. 2004, rozsudek NSS č. j. 7 As 15/2010-56 ze dne 11. 3. 2010 nebo v napadených rozhodnutích citovaný rozsudek NSS č. j. 3 Azs 66/2017-31 ze dne 20. 3. 2018). Takový závěr v obecné rovině nevykazuje podle Ústavního soudu žádné ústavněprávní vady; je procesní strategií (i rizikem) jednotlivců, otálejí-li s podáním správní žaloby až do posledního dne dvouměsíční lhůty a zkracují si tím dobu, do kdy mohou odstranit případné vady svého podání (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1140/14 ze dne 15. 5. 2014 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1223/17 ze dne 2. 8. 2017; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
7. Ve správní žalobě dané k poštovní přepravě dne 19. 1. 2021 (tj. v poslední den lhůty k podání žaloby) stěžovatelka pouze uvádí, že dne 19. 11. 2020 obdržela rozhodnutí vedlejšího účastníka č. j. MMR-49522/2020-83/2335 a odůvodnění žaloby doplní do 30 dnů. V žalobě tedy zcela absentují žalobní body, jež jsou její esenciální náležitostí [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], a které předurčují rozsah soudního přezkumu napadených výroků rozhodnutí (§75 odst. 2, věta první, s. ř. s.). Správní žaloba stěžovatelky tak vykazuje vady, které již nebylo možné v zákonné lhůtě odstranit.
8. Jestliže v nyní projednávané věci správní soudy odmítly žalobu stěžovatelky podle §37 odst. 5 s. ř. s., přičemž řádně a podrobně odůvodnily, z jakého důvodu tak učinily, neshledává v takovém postupu Ústavní soud namítané porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, porušení povinnosti soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám vyplývající z čl. 4 Ústavy ani jiný ústavněprávní deficit.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na výsledek řízení nebylo možné stěžovatelce přiznat náhradu nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu