ECLI:CZ:US:2014:1.US.2856.14.1
sp. zn. I. ÚS 2856/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti Ing. Jaromíra Houžvičky a Aleny Houžvičkové, bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2014 č. j. 2 As 7/2014-55 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2013 č. j. 30 A 99/2012-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 8. 2014 napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí.
2. Z evidence Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatelé podali k Ústavnímu soudu desítky podání, přičemž z řízení o nich vyplývá, že byli opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti opakovaně Ústavním soudem poučeni (srov. například sp. zn. IV. ÚS 2729/13, sp. zn. I. ÚS 3553/13, sp. zn. IV. ÚS 3556/13, sp. zn. I. ÚS 2730/13). Stěžovatelé byli tedy již v minulosti dostatečně informováni o tom, že je nezbytné, aby ústavní stížnost byla sepsána advokátem a aby byla k podané ústavní stížnosti přiložena plná moc advokáta, který stěžovatele zastupuje.
3. Nyní podaný návrh stěžovatelů základní formální náležitosti ústavní stížnosti nesplňuje, neboť nebyl naplněn zejména požadavek povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem podle §30 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady). Ústavní soud je však toho názoru (který již vyjádřil ve věcech navrhovatele vícekrát), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
5. Ústavní soud má za to, že lhůta dvou měsíců stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.
6. Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby soudce zpravodaj i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2014
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj