ECLI:CZ:US:2007:1.US.2884.07.1
sp. zn. I. ÚS 2884/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 14. listopadu 2007 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora se sídlem Bryksova 763/46, Praha 9, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 30. 7. 2007, č. j. 35 Co 628/2007 - 28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení, neboť měl za to, že krajský soud svým rozhodnutím porušil jeho základní práva garantovaná čl. 4 odst. 1, čl. 9 odst. 1, čl. 11, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše citovaným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec rozhodl o stěžovatelem podaném odvolání proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 18. 5. 2007, č.j. Nc 4601/2003 - 15, tak, že jej ve výroku II. změnil tak, že povinná je povinna zaplatit stěžovateli na úhradě nákladů exekuce částku 4.553,50 Kč (výrok I.), dále ve výroku III. změnil tak, že povinná je povinna zaplatit oprávněnému náhradu nákladů řízení ve výši 5.593,- Kč (výrok II.). Výrok okresního soudu o zastavení exekuce z důvodů, že povinná nemá žádný exekučně postižitelný majetek, nebyl odvoláním dotčen. Dále ve výroku IV. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrzená porušení celé řady základních práv spatřoval v tom, že krajský soud svým výkladem a aplikací ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) porušil čl. 4 odst. 1 Listiny, vybočil z mezí hlavy páté Listiny a zasáhl tak do jeho ústavně zaručených práv. V ústavní stížnosti zejména polemizuje s možností aplikace §271 o. s. ř. v případě exekuce, neboť má za to, že s ohledem na znění speciálního ustanovení §89 exekučního řádu, je vyloučeno použití principu procesního zavinění či rozhodování o nákladech exekuce podle úspěchu ve věci. Dle názoru stěžovatele byl coby soudní exekutor zbaven nároku na úplatu za výkon exekuční činnosti proti smyslu a účelu zákona, když v napadeném rozhodnutí krajský soud rozhodl, že právě povinná, která však nemá žádný majetek, je povinna nahradit stěžovateli náklady exekuce, a bylo tak zasaženo do nezávislosti a nestrannosti soudního exekutora jako orgánu veřejné moci, na nějž byla státem delegována část moci soudní a tím tedy i část pravomocí státu. Stěžovatel dále argumentoval, že krajský soud svým rozhodnutím zasáhl do jeho práva vlastnit majetek, které zaručuje čl. 11 Listiny, když stěžovatel coby soudní exekutor je nucen za účelem výkonu exekuční a další činnosti v rámci své zákonem stanovené působnosti v oblasti moci soudní vynakládat své vlastní prostředky na úhradu hotových výdajů, aniž by mu takto vynaložené prostředky byly byť jen nahrazeny, a to přestože zahájení příslušného exekučního řízení svým návrhem nevyvolal, její zastavení nezavinil a ani se nemohl rozhodnout, zda takovou exekuci bude či nebude provádět a zda příslušné prostředky na exekuční činnost vynaloží či nikoli. Stěžovatel rovněž poukázal na porušení svého práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny v podobě faktického nedůvodného přenášení nákladů exekuce k tíži stěžovatele jako soudního exekutora. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se obdobnými ústavními stížnostmi totožného stěžovatele již vícekrát zabýval (z poslední doby viz např. sp. zn. II. ÚS 70/07, IV. ÚS 2352/07, II. ÚS 2424/07), v nichž stěžovatel použil obdobnou (v případě řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 70/07 téměř totožnou) argumentaci, a zaujal k ní jednoznačný názor v těchto rozhodnutích citovaném stanovisku, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, vydaném podle §23 zákona o Ústavním soudu, jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní judikatuře v této otázce. Ústavní soud ani za dané situace nemá důvod, aby se od názoru vysloveného a rozvedeného v citovaném stanovisku pléna odchyloval.
Jak plyne z rozhodnutí o předchozích věcech stěžovatele i z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel musel být se stanoviskem Ústavního soudu k dotčené problematice a s tím spojenou judikaturou Ústavního soudu seznámen. Pouhé opětovné zopakování téměř totožné argumentace, ani jeho nesouhlas s dosavadní judikaturou Ústavního soudu, založené na citovaném stanovisku není důvodem, aby Ústavní soud znovu již užitou argumentaci rozváděl, a proto na uvedená rozhodnutí pouze odkazuje. Zdůrazňuje přitom, že právní závěry odvolacího soudu, podle nichž exekutor má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat nejen k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou, jsou přitom zcela v souladu s požadavky ústavnosti.
Ke stěžovatelovu tvrzení ohledně postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti jako osoby, na kterou stát přenesl část své moci - specificky moci soudní, považuje soudkyně zpravodajka za nezbytné dodat, že od počátku je přesvědčena (viz její odlišné stanovisko k nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 630/03, publ. ve Sb.n.u., sv. č. 35, str. 223), že v případě, kdy exekutor vykonává funkce, které by jinak byl povinen vykonat stát, není a nemůže být při jejich výkonu chráněn základními právy jako fyzická osoba, nýbrž požívá ochrany jako veřejný činitel a naopak je to exekutor, kdo je při výkonu svěřené státní moci povinen dbát a respektovat základní práva těch osob, ve vztahu k nimž přenesenou státní moc vykonává.
S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2007
Ivana Janů
předsedkyně senátu