ECLI:CZ:US:2007:4.US.2352.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2352/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora, se sídlem Bryksova 763/46, Praha 9, právně zastoupeného advokátem Mgr. et. Mgr. Václavem Sládkem, Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2006, č.j. 12 Co 60/2006-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 9. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu.
Výše uvedenými usneseními mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 4 odst. 1, čl. 11, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl Okresním soudem v Litoměřicích jako soudní exekutor pověřen provedením exekuce pro vykonatelnou pohledávku. Vzhledem k tomu, že povinný neměl žádný exekučně postižitelný majetek, obvodní soud předmětnou exekuci usnesením ze dne 1. 7. 2005, č.j. Nc 3842/2003-14, zastavil a rozhodl, že dlužník je povinen zaplatit stěžovateli náklady exekuce. K odvolání stěžovatele krajský soud svým usnesením ze dne 30. 5. 2006, č.j. 12 Co 60/2006-29, usnesení soudu prvního stupně ze dne 1. 7. 2005, č.j. Nc 3842/2003-14, ve spojení s usnesením ze dne 1. 3. 2006, č.j. Nc 3842/2003-23, změnil tak, že uložil dlužníkovi povinnost zaplatit stěžovateli náklady exekuce ve výši 4.975,-Kč.
Z ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“), vyplývá, že dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce. Dle názoru stěžovatele však z tohoto nelze vyvodit, že by měl soud rozhodovat o nákladech exekuce podle úspěchu ve věci či podle kritéria procesního zavinění. Obecné soudy nezohlednily charakter činnosti vykonávané soudním exekutorem a zasáhly do jeho nezávislosti a nestrannosti, neboť mu odepřely nárok na úplatu. Na soudní exekutory je delegována část soudní pravomoci a při výkonu exekuce mají postavení veřejného činitele. Soudní exekutor nemá možnost pověření k provedení exekuce nepřijmout či odmítnout, a to přesto, že soudní exekutor je podnikatelem. Pokud jde o podnikatelské riziko soudního exekutora, stěžovatel uvádí, že činnost je vykonávána za úplatu, kterou představuje odměna za úspěšné provedení exekuce. Stejně jako je ze zákona omezena rozhodovací možnost soudního exekutora ohledně provádění té které konkrétní exekuce, je omezena též míra jeho podnikatelského rizika minimální částkou 3.000,-Kč. V případě zastavení exekuce je exekutor fakticky nucen vynakládat své vlastní prostředky na úhradu hotových výdajů a režie exekutorského úřadu. Náklady na výkon státní moci jsou tak přenášeny z jejího „objednatele“ (oprávněného) na jejího vykonavatele.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal. Navíc je třeba uvést, že obdobnou problematikou u téhož stěžovatele se čtvrtý senát Ústavního soudu v minulosti již zabýval (srov. usnesení IV. ÚS 797/06).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, opatření a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
K námitkám stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že se k nim vyjádřil již ve svém stanovisku ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, v němž mimo jiné uvedl, že „Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému“. Exekutor je na výsledku exekuce materiálně zainteresován a i při provádění exekuce prostřednictvím soudního exekutora jsou zásadní rozhodnutí týkající se exekučního řízení ponechána na nestranném, nezávislém a na výsledku exekuce hmotně nezúčastněném soudu.
Soudní exekutor vystupuje při výkonu své činnosti v postavení podnikatele a je tak zcela přirozené, že je podroben určité míře podnikatelského rizika. Toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 31.8.2004, sp. zn. II. ÚS 150/04).
K námitce o „veřejnoprávní“ povaze postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti, jakož i k důsledkům rozhodnutí o nákladech exekuce pro faktickou nezávislost exekutorů v řízení, odkazuje Ústavní soud stěžovatele opět na svoji stávající judikaturu (zejména na rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 118/05, III. ÚS 158/05, II. ÚS 294/05, III. ÚS 613/05). Za ústavně konformní pak považuje Ústavní soud interpretaci ustanovení §87 až §89 exekučního řádu o náhradě nákladů exekuce ve vazbě na obecnou úpravu nákladů řízení o výkon rozhodnutí, jmenovitě vyjádřenou v ustanoveních §270 a §271 o.s.ř.).
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu