ECLI:CZ:US:2006:3.US.613.05
sp. zn. III. ÚS 613/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. dubna 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Mgr. Luďka Němce, soudního exekutora Exekutorského úřadu Karlovy Vary, se sídlem Karlovy Vary, Majakovského 29, zastoupeného JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Havlíčkova 15, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. srpna 2005 č. j. 11 Co 722/2005-36, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje formální náležitosti návrhu ve smyslu ustanovení §29, §30 odst. 1, §34 a §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel - soudní exekutor Exekutorského úřadu Karlovy Vary, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2005 č. j. 11 Co 722/2005-36. Tvrdí, že výrokem pod bodem I. napadeného usnesení, kterým odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že uložil povinnému povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech exekuce částku 3 577,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, byla porušena základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení výše označených základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že odvolací soud údajně nepřípustným způsobem interpretoval příslušná ustanovení exekučního řádu a pominul při tom kogentní ustanovení §3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), což prý mělo za následek porušení zmíněných článků Listiny. V tomto smyslu stěžovatel poukazuje na právní závěry Ústavního soudu uvedené v nálezu ze dne 8. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 372/04, a dovozuje, že není možné náhradu nákladů exekuce uložit povinnému ELASPO s. r. o. (dále jen "povinný") v případě, že soud dospěl k závěru, že oprávněný Glaverbel Sokoglav, s. r. o. (dále jen "oprávněný") procesně nezavinil zastavení exekuce. Podle názoru stěžovatele nelze uložit povinnému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení, pokud bylo exekuční řízení zastaveno pro nemajetnost povinného, neboť takový postup soudu by údajně znamenal zjevně nespravedlivé rozhodnutí, v jehož důsledku by náklady exekuce nesl exekutor sám.
Stěžovatel dále zdůrazňuje, že nemá možnost odmítnout provedení nařízené exekuce, a to na rozdíl od oprávněného, který údajně "musí počítat s tím, že v případě podání návrhu na provedení exekuce zde existuje riziko placení náhrady nákladů řízení, které je odvislé od majetkové situace povinného".
II.
Z obsahu rozhodnutí krajského soudu napadeného ústavní stížností se zjišťuje:
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. 8. 2005 č. j. 11 Co 722/2005-36, které stěžovatel podle svého tvrzení převzal dne 27. 9. 2005, změnil v napadených výrocích pod body II., III. a IV. usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. 6. 2005 č. j. 24 Nc 2442/2003-28 tak, že pod bodem I. výroku rozhodl, že povinný je povinen zaplatit stěžovateli na nákladech exekuce částku 3 577,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Pod bodem II. výroku uložil povinnému zaplatit oprávněnému na nákladech řízení částku 14 325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právní zástupkyně, a pod bodem III. rozhodl odvolací soud o povinnosti povinného zaplatit oprávněnému na nákladech odvolacího řízení částku 450,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právní zástupkyně.
V odůvodnění svého usnesení odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně usnesením zastavil exekuci a zrušil výrok o nákladech řízení a oprávněnému uložil zaplatit stěžovateli na nákladech exekuce 3 577,- Kč a povinnému uložil povinnost zaplatit oprávněnému na nákladech řízení částku 17 902,- Kč. Oprávněný napadl výrok o nákladech řízení odvoláním.
Odvolací soud zkoumal, z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce a v této souvislosti uvedl, že v předmětné věci byl podán návrh na zastavení exekuce po šetření provedeném stěžovatelem a po prohlášení o majetku podle ustanovení §260 a násl. občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jehož výsledkem bylo zjištění, že výtěžek exekuce by nestačil ani ke krytí jejích nákladů.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že na straně oprávněného ve vztahu k důvodu zastavení exekuce nelze shledat žádné procesní zavinění. Z tohoto důvodu nepřichází v úvahu možnost uložit mu povinnost k hrazení nákladů exekuce, a to již proto, že tuto povinnost má v zásadě povinný.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele ve vztahu k napadenému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2005 č. j. 11 Co 722/2005-36 dospěl k závěru, že předmětný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjádřil svůj názor, že interpretace předpisů jednoduchého práva může mít za následek porušení základních práv a svobod pouze tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Takovou interpretaci však odvolacímu soudu, který hodnotil procesní "zavinění" oprávněného na zastavení exekuce, v posuzované věci vytýkat nelze.
Stěžovatel v odůvodnění návrhu argumentuje závěry Ústavního soudu vyjádřenými v nálezu ze dne 8. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 372/04 s tím, že se jedná o "skutkově obdobnou situaci". Nejprve je třeba uvést, že Ústavní soud ve výše označené věci posuzoval, zda interpretace a aplikace příslušných ustanovení exekučního řádu, provedená obecnými soudy, které dospěly k závěru, že stěžovatel - soudní exekutor - nemá nárok na náhradu nákladů exekuce, je ústavně konformní a v dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že tomu tak není. Ústavní soud nemá v úmyslu zpochybňovat právní závěry uvedené v předmětném nálezu, neboť je nepochybné, že stěžovatel jako exekutor vykonává exekuční a další činnost za úplatu (§3 exekučního řádu). K tomuto závěru Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 150/04 uvedl, že "exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku. Podnikáním se rozumí činnost, prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku". Z této definice vyplývá základní charakteristika postavení podnikatele - soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko. Podnikání má tedy v sobě obsaženu jak možnost při úspěchu dosáhnout zisku, v případě exekutora odměny, ale současně i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení nároku oprávněného a nákladů exekuce. Toto riziko však nelze bezdůvodně přenášet na oprávněného.
Výše uvedený názor Ústavního soudu je třeba doplnit tak, že funkce exekutora má, byť do jisté míry, rysy veřejnoprávní funkce, neboť úkony exekutora v exekučním řízení se považují za úkony soudu v mezích jeho oprávnění. Exekutor, a v tom Ústavní soud se stěžovatelem souhlasí, nemůže pověření soudu k provedení exekuce odmítnout (jeho vyloučení z těchto úkonů připadá v úvahu jen za podmínek uvedených v ustanovení §29 exekučního řádu). Je tedy správné a spravedlivé, aby exekutorovi příslušela odpovídající odměna za vykonanou práci. To však neznamená, že případnému riziku spojenému s nemajetností povinného v případě zastavení exekuce, jako je tomu v projednávané věci, nemůže exekutor předcházet vlastním přičiněním, neboť z ustanovení §90 odst. 3 exekučního řádu vyplývá, že exekutor má právo požadovat od oprávněného přiměřenou zálohu na náklady exekuce, jejíž výše je podrobně upravena v ustanovení §12 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem. V projednávané věci není zřejmé, že by stěžovatel tuto možnost poskytovanou mu platnými právními předpisy využil, byť je nepochybné, že právě poskytnutá záloha oprávněného mohla pokrýt náklady exekuce. Stěžovatel rovněž nemůže zpochybnit skutečnost, že pokud by oprávněný takovou zálohu neuhradil, mohl by stěžovatel postupovat podle ustanovení §30 písm. b) exekučního řádu a odmítnout provést požadovaný úkon. Dalším procesním prostředkem, který umožňuje sankcionovat nesplnění povinnosti oprávněného složit ve lhůtě určené exekutorem přiměřenou zálohu na náklady exekuce, je ustanovení §55 odst. 2 exekučního řádu, které v takovém případě umožňuje soudu, aby na návrh exekutora řízení zastavil.
Tvrzení stěžovatele, že odvolací soud porušil jeho základní práva a svobody tím, že při zastavení řízení uložil povinnost zaplatit náklady exekuce stěžovatele povinnému a nikoli oprávněnému, proto z výše uvedených důvodů není důvodné.
Pro úplnost Ústavní soud závěrem konstatuje, že stejný názor jako v usnesení sp. zn. II. ÚS 150/04 Ústavní soud zaujal i v usnesení sp. zn. III. ÚS 158/05, sp. zn. III. ÚS 118/05 a sp. zn. II. ÚS 294/05.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu