ECLI:CZ:US:2014:1.US.2942.14.1
sp. zn. I. ÚS 2942/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele I. K., zastoupeného Mgr. Josefem Havlíčkem, advokátem, se sídlem Kozí 4, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 43/2014-445 ze dne 24. 6. 2014 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 2 T 6/2009-401 ze dne 7. 3. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mělo být porušeno jeho právo být přítomen jednání soudu a zároveň - kvůli extrémnímu rozporu mezi právním posouzením, skutkovými zjištěními a provedenými důkazy - i jeho právo na spravedlivý proces. Přitom odkázal na čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel spolu s dalšími odsouzenými usiloval o obnovu řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 24/77. K trestné činnosti, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, se totiž přiznala jiná osoba.
Krajský soud v Brně dne 22. 12. 2011 nejprve obnovu řízení povolil, avšak jeho usnesení bylo Vrchním soudem v Olomouci zrušeno. Dne 17. 6. 2013 Krajský soud v Brně návrh na povolení obnovy zamítl, ovšem i toto usnesení Vrchní soud v Olomouci zrušil.
Poté Krajský soud v Brně dne 7. 3. 2014 ve veřejném zasedání návrh stěžovatele a dalších odsouzených na povolení obnovy řízení zamítl napadeným usnesením. V obsáhlém odůvodnění došel k závěru, že osoba, která se k trestné činnosti doznala, není věrohodná, její doznání je málo konkrétní a údaje v něm obsažené mohly znát i jiné osoby než pachatel, nadto tyto údaje zčásti odporují skutečnostem zjištěným v původní trestní věci.
Stížnost stěžovatele a dalších odsouzených Vrchní soud v Olomouci dne 24. 6. 2014 v neveřejném zasedání napadeným usnesením zamítl. Ztotožnil se s odůvodněním usnesení krajského soudu, skutková zjištění v původní trestní věci podle něj prostor pro verzi prezentovanou v doznání nedávají a ani argumentace stěžovatele a dalších obviněných úvahy krajského soudu nezpochybnila, pouze "vytrhává některé myšlenky ze souvislosti".
II. Argumentace stěžovatele
Podle stěžovatele Vrchní soud v Olomouci porušil jeho právo být přítomen jednání soudu tím, že stížnost zamítl v neveřejném zasedání. Stěžovatel poukazuje i na to, že Vrchní soud nesplnil povinnost řádně přezkoumat rozhodnutí Krajského soudu v Brně, neboť na závěry tohoto soudu jen zcela obecně odkázal. Dále stěžovatel polemizuje s tím, jak obecné soudy hodnotily důkazy. Má za to, že v jejich rozhodnutích je extrémní nesoulad skutkové stránky a právního posouzení věci.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud nejprve podotýká, že čl. 6 Úmluvy, na který stěžovatel odkazuje, na posuzovanou věc nedopadá, jelikož v řízení o návrhu na obnovu se neřeší otázka viny stěžovatele (nebyl obviněn z trestného činu), ale pouze to, zda jsou splněny podmínky pro nové projednání pravomocně rozhodnuté věci (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 5. 2003 ve věci Fischer proti Rakousku, stížnost č. 27569/02). Oproti tomu na toto řízení dopadají ustanovení Listiny, kterých se dovolává stěžovatel, a v tomto ohledu Ústavní soud nyní projednávanou stížnost přezkoumá.
Právo zúčastnit se osobně řízení před soudem a být slyšen je jedním ze zásadních prvků práva na spravedlivý proces. Ovšem jak už Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 2971/09 (N 28/56 SbNU 315) "zatímco na přítomnosti obviněného při hlavním líčení před nalézacím soudem je dle ESLP z hlediska spravedlivého procesu třeba trvat, až na odůvodněné výjimky, vždy (...), v odvolacím řízení přítomnost obviněného v řízení před soudem závisí na povaze konkrétního řízení, závažnosti posuzovaných otázek z hlediska obviněného a míře přezkumu napadeného rozhodnutí ze strany odvolacího soudu (...)."
Stěžovatel měl možnost zúčastnit se prvostupňového řízení a vyjádřit se k prováděným důkazům a jejich hodnocení (vzhledem ke zrušujícím usnesením Vrchního soudu v Olomouci dokonce opakovaně). V prvostupňovém řízení tedy jeho právo zúčastnit se řízení a být slyšen dotčeno nebylo.
Pro rozhodování o stížnosti zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. ř."), formu zasedání výslovně nestanoví. Vzhledem k §240 tr. ř. lze proto rozhodovat v zasedání neveřejném, bez přítomnosti účastníků řízení. Ústavní soud ovšem z této zásady dovodil výjimku, když se zabýval řízením o návrhu na obnovu a následným řízením o stížnosti. V nálezu ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513) Ústavní soud shledal porušení práva na spravedlivý proces v případě, kdy stížnostní soud v neveřejném zasedání zrušil usnesení, kterým byla obnova řízení povolena, a zároveň návrh na obnovu řízení sám zamítl. Stížnostní soud totiž přehodnocoval důkazy, aniž by je sám prováděl a aniž by dal účastníkům řízení možnost se k důkazům nebo nově nastolené podstatě věci vyjádřit. Tím porušil právo na účast při řízení, právo být slyšen a princip kontradiktornosti soudního řízení, jeho rozhodnutí navíc bylo tzv. překvapivé. Tyto závěry Ústavní soud potvrdil v nálezu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1455/11 a nálezu ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 566/13.
V projednávaném případě jde ovšem o odlišnou věc. Stížnostní soud neprováděl dokazování ani nepřehodnocoval důkazy ve spisu. Jeho rozhodnutí nemůže být překvapivé, protože už prvostupňový soud návrh stěžovatele zamítl a stížnostní soud se s odůvodněním jeho rozhodnutí ztotožnil. Stížnostní soud prováděl přezkum pouze po stránce právní, nikoliv skutkové. Žádný z důvodů, které vedly k dovození a uplatnění výjimky z neveřejnosti zasedání ve výše odkazovaných nálezech (bod 10), není splněn. K obdobnému závěru navíc už Ústavní soud dospěl v usnesení ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2365/14, ve kterém řešil ústavní stížnost dalšího z odsouzených ve stejné trestní věci.
Dále má stěžovatel za to, že v rozhodnutí stížnostního soudu existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením. Tomuto názoru Ústavní soud nemůže přisvědčit.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Už v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) proto upozornil, že do jeho pravomoci nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy. Důvod pro zásah Ústavního soudu je dán pouze v případě, že "jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (...), případně "jestliže (...) jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy" [nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
Krajský soud v Brně dospěl od provedených důkazů ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení na základě úvah, které jsou z odůvodnění jeho rozhodnutí zřejmé. Vrchního soud v Olomouci shledal, že tyto úvahy plně obstojí a námitky stěžovatele (a dalších obviněných) je nijak nezpochybňují, proto na ně odkázal. Upozornil, že stěžovatel rozporuje jednotlivosti, aniž by tím zpochybnil celek úvah Krajského soudu v Brně. Ani stěžovatel netvrdí, že by řetězec úvah obecných soudů trpěl nějakou vadou. Pouze se domnívá, že "při objektivním posouzení a logickém výkladu komplexu všech obstaraných důkazů" je na místě dojít k odlišným závěrům. Z toho ovšem neplyne extrémní nesoulad skutkové a právní stránky, a tak není ani vytvořen prostor pro zásah Ústavního soudu. Nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů nezpůsobuje jejich neústavnost.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu