ECLI:CZ:US:2017:1.US.298.17.1
sp. zn. I. ÚS 298/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Renaty Volné, zastoupené JUDr. Hanou Rámešovou, advokátkou, se sídlem Skácelova 2792/34, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. ledna 2015 č. j. 234 C 197/2011-349, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2016 č. j. 44 Co 147/2015-389 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. prosince 2016 č. j. 26 Cdo 2058/2016-416, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka je na základě kupní smlouvy z roku 1995 vlastníkem bytového domu v Brně, ve kterém se nacházejí dva nebytové prostory a čtyři byty, z nichž jeden byl v minulosti pronajímán za regulované nájemné (dále jen "předmětný byt").
2. Žalobou podanou původně k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") dne 12. 2. 2004 a později postoupenou na Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") se stěžovatelka na státu domáhala zaplacení částky 188.856 Kč s příslušenstvím, a to z toho důvodu, že jí stát v období od února 2002 do konce ledna 2004 neumožnil zvýšit nájemné z předmětného bytu, a vznikla jí tak škoda v rozdílu mezi regulovaným nájemným ve výši 2.550 Kč a tržním nájemným, jehož výše měla podle nájemného, které platili nájemci ostatních bytů ve stejném domě, dosahovat částky 10.419 Kč.
3. Rozsudkem ze dne 3. 5. 2005 č. j. 22 C 190/2004-34 obvodní soud žalobu zamítl s odůvodněním, že v daném případě nelze dovodit existenci nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. a že nárok stěžovatelky nelze posuzovat ani podle obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody (§420 občanského zákoníku). K odvolání stěžovatelky byl tento rozsudek potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2005 č. j. 20 Co 312/2005-52; dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto jako nepřípustné usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007 č. j. 25 Cdo 3098/2005-61.
4. Proti všem uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost, na základě které byly rozsudky prvostupňového a odvolacího soudu zrušeny nálezem sp. zn. I. ÚS 3241/07 ze dne 16. 6. 2009 (N 145/53 SbNU 779). V něm Ústavní soud s odkazem na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.) a svůj nález sp. zn. I. ÚS 2220/08 ze dne 10. 6. 2009 (N 137/53 SbNU 705) uvedl, že žaloby pronajímatelů vůči státu na náhradu škody (opírající se o zákon č. 82/1998 Sb.), jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zdůraznil přitom, že výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným.
5. V reakci na tento zrušující nález a k výzvě obvodního soudu stěžovatelka svá tvrzení doplnila. Upřesnila zejména výši nájemného placeného jednotlivými nájemci v jejím domě a částku, za kterou byla v roce 2002 provedena rekonstrukce jednoho z bytů s tržním nájemným. Uvedla také, že její zisk z nájemného činil před zdaněním v roce 2002 částku 120.740 Kč, v roce 2003 částku 235.362 Kč a v roce 2004 částku 515.599 Kč. Svým rozsudkem ze dne 9. 10. 2012 č. j. 234 C 197/2011-251 pak městský soud žalobě stěžovatelky v převážné části vyhověl. K odvolání žalovaného byl tento rozsudek zrušen usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 1. 2014 č. j. 44 Co 113/2013-268, s tím, že právní názor městského soudu není správný s ohledem na obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 367/2012. V něm Nejvyšší soud vyvodil z výroku I. stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 předpoklad, že výše nájemného stanovená podle zákona č. 107/2006 Sb. o jednostranném zvyšování nájemného z bytu (dále jen "zákon č. 107/2006 Sb.") odpovídá požadavkům ústavnosti. Z toho pak dovodil, že za referenční kritérium pro náhradu za omezení vlastnického práva je třeba vzít výši nájemného, které mohl vlastník za předmětný byt dosahovat podle zákona č. 107/2006 Sb. od 1. 1. 2007. Přiznání vyšší náhrady by vedlo k tomu, že by celková měsíční částka získaná vlastníkem v souvislosti s užíváním bytu (tj. součet vybraného regulovaného nájemného a náhrady za omezení vlastnického práva) do 31. 12. 2006 byla vyšší než nájemné, kterého mohl vlastník (pronajímatel) dosáhnout od 1. 1. 2007.
6. Městský soud poté provedl další důkazy, jejichž pravdivost nebyla účastníky zpochybněna. Ze znaleckého posudku z roku 2012 a z doplňující výpovědi znalce zjistil, že tržní (obvyklé) nájemné za předmětný byt činilo v období od února 2002 do ledna 2004 částku 10.691 Kč měsíčně, přičemž regulované nájemné dosahovalo od února do června 2002 výše 2.454 Kč měsíčně a od července 2002 do ledna 2004 výše 2.550 Kč měsíčně. Ze znaleckého posudku ze dne 21. 9. 2014 soud zjistil, že maximální výše měsíčního nájemného za pronájem třípokojového bytu v dané lokalitě, kterou mohla stěžovatelka požadovat ke dni 1. 1. 2007 podle zákona č. 107/2006 Sb., činila částku 3.119 Kč měsíčně. Z daňových přiznání stěžovatelky byl dále zjištěn dílčí základ daně za pronájem bytů ve výši 25.593 Kč v roce 2003 a ve výši 351.277 Kč v roce 2004. Pokud jde o kritéria pro posouzení důvodnosti nároku vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 367/2012, městský soud uvedl, že podle výsledků dokazování byla stěžovatelka v rozhodném období schopna generovat zisk a provádět i dílčí rekonstrukce, resp. údržbu a opravy domu (přičemž rozsah zisku a nutnosti oprav je do značné míry otázkou vnitřního rozhodnutí pronajímatele), a že poměr plochy bytů a nebytových prostor pronajímaných za tržní nájemné převyšuje více jak dvojnásobně plochu jediného bytu v domě pronajímaného za regulované nájemné. Městský soud proto dospěl k závěru, že vlastnické právo stěžovatelky nebylo (byť jinak protiústavním postupem státu spočívajícím v nepřijetí odpovídající zákonné regulace nájemného v letech 2002 až 2004) v duchu stanoviska Pl. ÚS-st. 27/09 ve svém základu dotčeno, a že tedy stěžovatelce žádný nárok na náhradu za omezení jejího vlastnického práva nepřísluší. Napadeným rozsudkem ze dne 15. 1. 2015 č. j. 234 C 197/2011-349 byla proto žaloba zamítnuta.
7. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala, že městský soud nerespektoval závazný právní názor vyjádřený Ústavním soudem v jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/07, že jeho rozhodnutí je nepředvídatelné a překvapivé s ohledem na průběh dokazování ve věci (provedení znaleckého posudku výpočtu nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb.), že závěr o generování zisku je nesprávný, neboť ani zisk v roce 2004 nemohl pokrýt nezbytné investice, a že není její povinností plnit sociální roli státu. Ve svém rozsudku ze dne 10. 2. 2016 č. j. 44 Co 147/2015-389 dospěl krajský soud k závěru, že odvolání není důvodné a že napadený rozsudek respektuje závazný právní závěr učiněný v jeho předchozím kasačním rozhodnutí, které se opíralo o rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 367/2012, jakož i závěry vyjádřené v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3241/07. Dle přesvědčení krajského soudu skutková zjištění městského soudu plně odpovídají právnímu závěru, že v tomto konkrétním případě nedošlo k natolik intenzivnímu zásahu do vlastnického práva stěžovatelky, aby bylo možno dovodit vznik nároku na náhradu za tento zásah ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny. Odvolací soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatelky ohledně překvapivosti rozhodnutí. Městský soud totiž při zjišťování rozhodných skutečností vycházel ze závazného právního názoru odvolacího soudu, podle kterého je za referenční kritérium pro náhradu za omezení vlastnického práva třeba vzít výši nájemného, kterou mohl vlastník za předmětný byt dosahovat podle zákona č. 107/2006 Sb. od 1. 1. 2007. Proto také znaleckým posudkem zjišťoval, jakého nájemného by z regulovaného bytu bylo možno dosáhnout podle tohoto zákona. Tímto posudkem vypočtená celková ztráta za předmětné období (ve výši 16.104 Kč) je zlomkem (cca 4 %) celkových zisků z nájemného (25.593 Kč + 351.277 Kč), proto i z tohoto hlediska je intenzita zásahu nízká. Pokud jde o tvrzenou nesprávnost závěru o generování zisku z pronájmu, městský soud vycházel z daňových přiznání stěžovatelky, která sama doznala, že měla v rozhodném období zdanitelné příjmy z pronájmu.
8. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 12. 12. 2016 č. j. 26 Cdo 2058/2016-416 odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, neboť závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 22 Cdo 367/2012 a ze dne 29. 4. 2012 sp. zn. 22 Cdo 3877/2012, dále i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09) a není důvod, aby rozhodná právní otázka vymezená v dovolání byla posouzena jinak. Nejvyšší soud připomněl, že náhrada za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného z bytů přísluší vlastníku tehdy, jestliže regulované nájemné v místních podmínkách a s přihlédnutím ke všem okolnostem (např. k rozdílu mezi výší regulovaného a obvyklého nájmu v daném místě či k poměru částí domu zatížených regulovaným nájemným k částem takto nezatíženým) neumožňuje vlastníku pokrýt ani opodstatněně vynaložené náklady na údržbu a opravy nemovitostí v přiměřeném časovém období a dosáhnout přiměřeného zisku. Tato náhrada nemusí být vždy totožná s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným. K námitce překvapivosti Nejvyšší soud uvedl, že podle ustálené soudní praxe je překvapivým rozhodnutím jen takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a doposud přednesených tvrzení účastníků předvídat; o takové rozhodnutí nejde, jestliže účastníkům řízení muselo být zřejmé, že soud se danou otázkou musí zabývat.
II. Argumentace účastníků řízení
9. Ve své ústavní stížnosti ze dne 30. 1. 2017 stěžovatelka napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí, kterými bylo podle jejího názoru porušeno její vlastnické právo ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol č. 1), jakož i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny.
10. Stěžovatelka tvrdí, že právní názor krajského soudu vyjádřený již v jeho zrušujícím usnesení ze dne 15. 1. 2014, podle kterého nelze nárok na náhradu za omezení vlastnického práva opírat o rozdíl mezi regulovaným a tržním nájemným, je v rozporu s ústavním principem zákazu retroaktivity. K porušení vlastnického práva uvádí, že jestliže stát regulovaným nájemným dlouhodobě a výrazně omezil její vlastnické právo, je jeho povinností podle článku 11 odst. 4 Listiny jí toto omezení nahradit. Poukazuje přitom na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci R & L, s.r.o. a další proti České republice ze dne 3. července 2014 č. 37926/05, 25784/09, 36002/09, 44410/09 a 65546/09, podle kterého představovaly předpisy o regulaci nájemného zásah do práv pronajímatelů užívat jejich majetek a byly protiústavní, čímž došlo k porušení čl. 1 Protokolu č. 1, aniž bylo nutné zkoumat přiměřenost zásahu. Stěžovatelka také tvrdí, že v předmětném období negenerovala žádný zisk a že v každém případě nebylo její povinností plnit sociální roli státu a trpět v bytě osobu, jejíž nájem nejenže netvořil zisk, ale nestačil ani na běžnou údržbu bytu.
11. Porušení svého práva na soudní ochranu a spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v tom, že soudy nerespektovaly závazné nálezy Ústavního soudu a že jejich rozhodnutí jsou nepředvídatelná. Přestože nechal městský soud vypracovat dodatek ke znaleckému posudku, na jehož - byť neústavním - základě byl určen rozdíl ve výši 3.119 Kč, žalobu zcela zamítl, což se nedalo předvídat i s ohledem na výzvu účastníkům, aby se k dodatku vyjádřili. Soud přitom neměl dostatek důkazů ke konstatování, že stěžovatelka měla v předmětném období zisk; předložená daňová přiznání totiž nemohla zobrazit příjmy z nájemného, jelikož bytový dům byl zahrnut v obchodním majetku z podnikání (výkon advokacie). Odvolací ani dovolací soud se pak bez jakéhokoliv vysvětlení nezabýval jejími námitkami, podle kterých musela pro vytvoření zjištěného základu daně z pronájmu do domu investovat do roku 2002 kolem čtyř miliónů korun za účelem jeho celkové opravy, aby mohla byty vůbec pronajímat, takže o žádném minimálním zisku nemůže být řeč. Kromě toho došlo před krajským soudem k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, neboť její odvolání měl podle rozvrhu práce uveřejněného na webových stránkách vyřizovat senát 49 Co, nikoli senát 44 Co.
12. V doplnění své ústavní stížnosti ze dne 13. 2. 2017 stěžovatelka poukázala na nejnovější rozsudky ESLP o spravedlivém zadostiučinění ve věcech Heldenburg proti České republice č. 65546/09 ze dne 9. února 2017 a Čapský a Jeschkeová proti České republice ze dne 9. února 2017 č. 25784/09 a 36002/09, ve kterých ESLP náhradu majetkové škody de facto vypočetl jako rozdíl mezi výší tržního a regulovaného nájemného vybíraného v daném období.
13. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na písemné odůvodnění svého rozhodnutí, s tím, že v projednávané věci nebyl důvod odchýlit se od ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. Rovněž městský soud plně odkázal na své rozhodnutí; krajský soud se ve lhůtě nevyjádřil.
14. S ohledem na skutečnost, že vyjádření účastníků řízení neobsahovalo argumentaci nad rámec té, která byla obsažena již v jejich rozhodnutích, nebyla tato vyjádření stěžovatelce zasílána k replice.
III. Hodnocení Ústavního soudu
15. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti; není však důvodná.
A. Základní východiska pro posouzení námitky týkající se porušení práva vlastnit majetek
16. Ústavní soud považuje za žádoucí stručně shrnout základní východiska, jež se ve věci stěžovatelky promítají do rozhodování o jejím nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny.
17. Předně je třeba uvést, že předmětné omezení vlastnického práva je důsledkem regulace nájemného, která se v převážné míře týkala nájemních vztahů vzniklých změnou někdejšího práva osobního užívání bytu. Výše nájemného přitom - s ohledem na veřejnoprávní povahu institutu práva osobního užívání bytu - vycházela z výše úhrady za užívání bytu stanovené vyhláškou č. 60/1964 Sb., o úhradě za užívání bytu a za služby spojené s užíváním bytu, kterou později nahradila vyhláška č. 176/1993 Sb. V jednotlivých případech však mohlo docházet k tomu, že pronajímatel, aby dostál své povinnosti zajistit plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, svými náklady na udržování nemovitostí fakticky dotoval bydlení svých nájemců. Získané nájemné totiž nepostačovalo ani ke kompenzaci těchto nákladů, natožpak k dosažení přiměřeného zisku, přičemž přetrvávání tohoto právního stavu vedlo k prohlubování této nerovnováhy. Postupem času - na rozdíl od prvních let transformace - takovýto zásah do vlastnického práva dotčených pronajímatelů ztrácel ústavněprávní opodstatnění. Ústavní soud proto rozhodl nálezem sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 ze dne 21. 6. 2000 (N 93/18 SbNU 287; 231/2000 Sb.) o zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. uplynutím dne 31. 12. 2001. Zákonodárce měl do té doby přijmout zákonnou úpravu, která by umožňovala pronajímatelům stanovit nájemné na vyšší úrovni.
18. Ústavní soud na tomto svém právním názoru setrval i v dalších svých rozhodnutích, kterými odmítl prodlužování dosavadního stavu a z obdobných důvodů zrušil srovnatelnou regulaci nájemného provedenou cenovými výměry Ministerstva financí [nález sp. zn. Pl. ÚS 8/02 ze dne 20. 11. 2002 (N 142/28 SbNU 237; 528/2002 Sb.)], jakož i navazující nařízení vlády, jež stanovilo cenové moratorium nájemného z bytu [nález sp. zn. Pl. ÚS 2/03 ze dne 19. 3. 2003 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.)]. Dlouhodobou nečinnost Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, pak označil odporující článku 4 odst. 3 a 4 a článku 11 Listiny, jakož i článku 1 odst. 1 Protokolu, a připustil podání žaloby na zvýšení nájemného [nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.)]. Tato nečinnost a protiústavní situace trvala až do 31. 12. 2006, přičemž omezení vlastnického práva vlastníků bytů označil Ústavní soud za natolik intenzivní, že musí být podřazeno pod čl. 11 odst. 4 Listiny. Teprve dne 31. 3. 2006 nabyl účinnosti zákon č. 107/2006 Sb., na jehož základě mohli pronajímatelé od 1. 1. 2007 v průběhu čtyř (resp. šesti) let postupně zvyšovat nájemné mnohem razantněji, čímž se výše nájemného měla dostat na úroveň, která by z dlouhodobého hlediska již odpovídala ústavněprávním požadavkům. Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.) pak Ústavní soud vyzval obecné soudy, aby rozhodovaly o žádostech o zvýšení nájemného i přes chybějící zvláštní právní úpravu za období od podání žaloby až do 31. 12. 2006, a to bez ohledu na to, že požadovaný právní předpis byl přijat a nabyl účinnosti dne 31. 3. 2006. Uvedl rovněž, že za období před podáním žaloby obecné soudy nájemné zvyšovat nemohou; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 pak přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští zákona č. 107/2006 Sb. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, při jehož uplatnění je třeba postupovat analogicky podle zákona č. 82/1998 Sb., má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo. Otázka, zda v dané věci byl dán konkrétní nárok stěžovatele na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, zůstává dle Ústavního soudu k zodpovězení obecnému soudu, který musí zvážit, do jaké míry došlo v důsledku regulovaného nájemného k zásahu do jeho základního práva vlastnit majetek, jakož i zda byly v konkrétním případě splněny výše uvedené podmínky pro vznik práva na náhradu. Samotná protiústavnost právní úpravy regulovaného nájemného totiž neznamenala, že v každém individuálním případě bylo porušeno základní právo pronajímatele (vlastníka bytu). Rovněž je namístě zdůraznit, že výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným. Obecné soudy tedy nesmí nárok na náhradu vůči státu zamítat apriorně, nýbrž musí za respektování výše uvedených závěrů posoudit jednotlivé individuálně uplatněné nároky.
19. V návaznosti na to Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 22 Cdo 367/2012 (uveřejněném pod číslem 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní) uvedl, že výrok I. plenárního stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (podle kterého nelze přiznat zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.) presumuje předpoklad, že výše nájemného stanovená podle zákona č. 107/2006 Sb. odpovídá požadavkům ústavnosti. Nejvyšší soud z toho dovodil, že za referenční kritérium pro náhradu za omezení vlastnického práva je třeba vzít výši nájemného, kterou za předmětný byt mohl jeho vlastník dosahovat podle zákona č. 107/2006 Sb. od 1. 1. 2007. Přiznání vyšší náhrady by jinak vedlo k tomu, že by celková měsíční částka získaná vlastníkem v souvislosti s užíváním bytu (tj. součet vybraného regulovaného nájemného a náhrady za omezení vlastnického práva) do 31. 12. 2006 byla vyšší než nájemné, kterého mohl vlastník (pronajímatel) dosáhnout od 1. 1. 2007. Náhrada tedy nemusí být vždy totožná s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným. Kromě toho dospěl Nejvyšší soud k závěru, že náhrada nepřísluší za každé omezení vlastnického práva, nýbrž jen za omezení dostatečně intenzivní, zasahující do samotné podstaty vlastnictví. V případě regulace nájemného z bytů je tomu tak tehdy, jestliže regulované nájemné v místních podmínkách a s přihlédnutím ke všem okolnostem neumožňuje vlastníku pokrýt ani opodstatněně vynaložené náklady na údržbu a opravy nemovitostí v přiměřeném časovém období a dosáhnout přiměřeného zisku; tato východiska je přitom vždy nutné poměřovat konkrétními zjištěními v individuálních poměrech každého případu.
20. Ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 3219/15 ze dne 7. 6. 2016 pak Ústavní soud tento přístup k určení výše náhrady aproboval jako ústavně konformní. Podle něj Nejvyšší soud nepochybil, pokud při stanovení výše předmětné náhrady přihlédl ke způsobu, jakým upravil možnost jednostranného zvýšení nájemného zákon č. 107/2006 Sb., jenž díky postupnému zvyšování nájemného v horizontu několika let vedl k odstranění protiústavního stavu v oblasti nájemních vztahů. Jím provedená (de)regulace nájemného, jež byla z hlediska pronajímatelů jednoznačně vstřícnější, časem umožnila dospět k uspokojivému řešení cenových hladin nájemného, čímž přispěla ke vzniku funkčního trhu s byty. Připomněl přitom, že v průběhu účinnosti tohoto zákona (který byl zrušen dne 31. 12. 2013, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) tato regulace nebyla relevantně zpochybněna, resp. nebyla předmětem meritorního přezkumu v řízení o kontrole ústavnosti. Náhradě vypočtené na základě zákona č. 107/2006 Sb. nelze dle Ústavního soudu vytknout, že by neplnila svůj účel, a to bez ohledu na to, že v některých případech podle tohoto výpočtu nárok na její zaplacení nemusí vzniknout.
21. Stěžovatelkou citovaný rozsudek ESLP ve věci R & L, s.r.o. a další proti České republice ze dne 3. července 2014, který se týkal nároku pronajímatelů za období od roku 2002 do roku 2006, sice v §101 konstatoval, že tvrzený zásah do práva na ochranu vlastnictví spočívající v nemožnosti pronajímatelů zvýšit nájemné vycházel z právních předpisů vydaných státem, včetně občanského zákoníku a jednotlivých prováděcích nařízení a vyhlášek a od 31. 3. 2006 také ze zákona č. 107/2006 Sb., ESLP se v něm však žádným způsobem nevyslovil k adekvátnosti způsobu deregulace upraveného posledně uvedeným zákonem; tento zákon ostatně nebyl v řízeních vedených stěžovateli před vnitrostátními soudy nijak aplikován.
22. Z judikatury ESLP rovněž vyplývá, že regulace nájemného představuje opatření státu upravující užívání majetku ve smyslu druhého odstavce článku 1 Protokolu č. 1. Taková opatření musí být stanovena zákonem, sledovat legitimní cíl v obecném zájmu a rovněž musí existovat vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a cílem jakéhokoli státem přijatého opatření, včetně opatření k úpravě užívání majetku jednotlivce. Tento požadavek je vyjádřen pojmem "spravedlivé rovnováhy", kterou je třeba zachovávat mezi požadavky obecného zájmu společnosti a potřebami ochrany základních práv jednotlivce. Při uskutečňování sociální a hospodářské politiky, včetně politiky bytové, jakož i při určování, co je ve veřejném či obecném zájmu, přitom zákonodárce v zásadě požívá širokého prostoru pro uvážení. V každé věci týkající se údajného porušení tohoto článku musí proto Soud ověřit, zda kvůli zásahu ze strany státu musela dotčená osoba nést nepřiměřené a přílišné břemeno (viz rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Hutten-Czapska proti Polsku ze dne 19. 6. 2006 č. 35014/97, §§160-167, a rozsudek ESLP ve věci Bittó a další proti Slovensku ze dne 28. 1. 2014 č. 30255/09, §101). Takové břemeno může podle ESLP vyplývat např. ze souboru vadných ustanovení o určování výše nájemného a různých omezení práv vlastníků týkajících skončení nájmu, z finančního břemene, které jim ukládá zákon, a z absence zákonného mechanismu umožňujícího buď vyrovnat, nebo zmírnit ztráty utrpěné v souvislosti s údržbou majetku nebo v odůvodněných případech obdržet na nezbytné opravy dotace od státu (viz výše cit. rozsudek Hutten-Czapska proti Polsku, §224). Nepřiměřené a přílišné břemeno bylo uloženo také vlastníkům, kteří museli nést většinu sociálních a finančních nákladů spojených s poskytnutím bydlení jiným osobám, přičemž ESLP přihlédl zejména k extrémně nízké výšce nájemného a k rozsahu omezení vlastnických práv (viz rozsudky ESLP ve věcech Ghigo proti Maltě ze dne 26. 9. 2006 č. 31122/05, §69, a Edwards proti Maltě ze dne 24. 10. 2006 č. 17647/07, §78).
23. Zatímco "zbavení" majetku - ve smyslu druhé věty prvního odstavce článku 1 Protokolu č. 1 - bez vyplacení náhrady, jejíž výše by byla v rozumném poměru k hodnotě dotčeného majetku (legitimní obecný zájem však může hovořit pro náhradu nižší, než je plná tržní hodnota), zpravidla představuje nepřiměřený zásah odporující článku 1 Protokolu č. 1 (viz např. rozsudek velkého senátu ve věci J.A. Pye (Oxford) Ltd a J.A. Pye (Oxford) Land Ltd proti Spojenému království ze dne 30. 8. 2007 č. 44302/02, §54), situace je jiná v případě opatření určených k úpravě užívání majetku jednotlivce ve smyslu druhého odstavce článku 1 Protokolu č. 1. U takových opatření je absence náhrady pouze jedním z faktorů, které ESLP zkoumá při posuzování, zda bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy, a sama o sobě nestačí k závěru o porušení článku 1 Protokolu č. 1 (viz např. rozsudek velkého senátu ve věci Brosset-Triboulet a další proti Francii ze dne 29. 3. 2010 č. 34078/02, §94). Z toho vyplývá, že s ustanovením druhého odstavce článku 1 Protokolu č. 1 týkajícím se úpravy užívání majetku není nutně spjato právo na náhradu (viz např. rozsudek ESLP ve věci Karamitrov a další proti Bulharsku ze dne 10. 1. 2008 č. 53321/99, §77).
B. Vlastní posouzení námitky týkající se porušení práva vlastnit majetek
24. V projednávané věci musel Ústavní soud zodpovědět otázku, zda obecné soudy v řízení o žalobě stěžovatelky rozhodly o nároku na náhradu za nucené omezení jejího vlastnického práva způsobem, který odpovídá požadavkům plynoucím z čl. 11 odst. 4 Listiny, a tedy zda se svými rozhodnutími nedopustily porušení tímto ustanovením zaručeného základního práva stěžovatelky. Náhrada měla být stěžovatelce poskytnuta za období od února 2002 do konce ledna 2004, kdy jí jako pronajímatelce v rámci nájemního vztahu platil nájemce jednoho z bytů tzv. regulované nájemné, jehož výše dle tvrzení stěžovatelky nepostačovala ani na běžnou údržbu bytu.
25. Při zjišťování rozhodných skutečností vycházely soudy z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 367/2012, které se opíralo o stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09. Za referenční kritérium pro náhradu za omezení vlastnického práva v období před 31. 12. 2006 tak považovaly výši nájemného, kterou mohl vlastník za předmětný byt dosahovat od 1. 1. 2007 podle zákona č. 107/2006 Sb. účinného od 31. 3. 2006. Ze znaleckého posudku bylo zjištěno, že maximální výše měsíčního nájemného za pronájem třípokojového bytu v dané lokalitě, kterou mohla stěžovatelka požadovat ke dni 1. 1. 2007 podle zákona č. 107/2006 Sb., činila částku 3.119 Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že částka regulovaného nájemného, které jí nájemce předmětného bytu platil, dosahovala od února do června 2002 výše 2.454 Kč měsíčně a od července 2002 do ledna 2004 výše 2.550 Kč měsíčně, celkový rozdíl mezi uvedenými částkami dosahoval za předmětné období výše 16.104 Kč. Po zohlednění dílčího základu daně za pronájem bytů, který dle daňových přiznání stěžovatelky činil částku 25.593 Kč v roce 2003 a částku 351.277 Kč v roce 2004, dospěly soudy k závěru, že uvedená ztráta, kterou stěžovatelka utrpěla tím, že nemohla před 1. 1. 2007 vybírat nájemné stanovené podle zákona č. 107/2006 Sb., představovala pouze zlomek jejích celkových zisků z nájemného. Dále přihlédly v intencích výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu k tomu, že stěžovatelka dle svých daňových přiznání dosahovala v rozhodném období zisku z pronájmu, že byla schopna provádět i dílčí rekonstrukce, resp. údržbu a opravy domu, a že poměr plochy bytů a nebytových prostor pronajímaných za tržní nájemné převyšuje více jak dvojnásobně plochu jediného bytu v domě pronajímaného za regulované nájemné. Její vlastnické právo tedy nebylo ve svém základu dotčeno, a proto jí nárok na náhradu za omezení jejího vlastnického práva nepřísluší.
26. Ústavní soud neshledává důvody, pro něž by se měl odchýlit od právního názoru vyjádřeného ve výše citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 3219/15, kterým byl přístup k určení výše náhrady vycházející z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 367/2012 - jenž soudy ve věci stěžovatelky aplikovaly - shledán ústavně konformním. Tento přístup totiž umožňuje zmírnit dopady regulace nájemného způsobem stanoveným v zákoně č. 107/2006 Sb. - jehož slučitelnost s článkem 1 Protokolu č. 1 ESLP dosud neposuzoval (viz bod 21) - i za období, které předcházelo účinnosti tohoto zákona (srov. a contrario rozsudek Bukovčanová proti Slovensku ze dne 5. 7. 2016 č. 23785/07, §42).
27. Ústavní soud také připomíná, že dle článku 11 odst. 3 Listiny vlastnictví zavazuje a že druhý odstavec článku 1 Protokolu č. 1 umožňuje státům přijímat zákony, které považují za nutné k úpravě užívání majetku v souladu s obecným zájmem. Takové zákony jsou namístě i v oblasti bydlení, která zaujímá ústřední místo v hospodářských a sociálních politikách moderních společností (viz např. rozsudek ESLP ve věci Mellacher a další proti Rakousku ze dne 19. 12. 1989 č. 10522/83, 11011/84 a 11070/84, §45, a rozsudek ESLP ve věci Schirmer proti Polsku ze dne 21. 9. 2004 č. 68881/01, §34). V rámci uskutečňování těchto politik musí zákonodárce požívat široké míry uvážení při zkoumání, zda existuje nějaká otázka dotýkající se veřejného zájmu, kterou je třeba upravit, a při výběru způsobu aplikace této úpravy. ESLP přitom respektuje způsob, jakým zákonodárce koncipuje imperativy obecného zájmu, vyjma případů, kdy se jeho úsudek zjevně postrádá rozumný základ (viz např. rozsudek ESLP ve věci James a další proti Spojenému království ze dne 21. 2. 1986 č. 8793/79, §46, a rozsudek ESLP ve věci Berger-Krall a další proti Slovinsku ze dne 12. 6. 2014 č. 14717/04, §192).
28. Požadavek stěžovatelky, aby náhrada za omezení jejího vlastnického práva odpovídala rozdílu mezi regulovaným nájemným a tržním nájemným, nemá oporu ani ve výše shrnuté judikatuře ESLP (viz body 22 a 23). Legitimní obecný zájem na omezení práv vlastníků bytů, který sledují opatření přijatá v rámci ekonomických reforem či opatření přijatá k dosažení větší sociální spravedlnosti, může totiž v případě nepřiměřeného zásahu do vlastnických práv hovořit pro náhradu nižší, než je plná tržní hodnota. V případech, kdy porušení článku 1 Protokolu č. 1 bylo spatřováno v tom, že systém regulace nájemného neumožňoval vlastníkům vybírat adekvátní nájemné, měl ESLP za to, že náprava majetkové škody se má omezit na přiměřenou náhradu ("appropriate compensation"), která nemusí nutně odrážet myšlenku úplného odstranění všech důsledků konstatovaného porušení (viz rozsudek ESLP o spravedlivém zadostiučinění ve věci Bittó a další proti Slovensku ze dne 7. 7. 2015 č. 30255/09, §§21-23, a judikatura tam citovaná).
29. Ani z rozsudků ESLP o spravedlivém zadostiučinění ve věcech Heldenburg proti České republice č. 65546/09 ze dne 9. února 2017 a Čapský a Jeschkeová proti České republice ze dne 9. února 2017 č. 25784/09 a 36002/09, na které stěžovatelka odkazuje (viz bod 12), nelze dle Ústavního soudu bez dalšího vyvodit, že výše náhrady musí ve všech případech odpovídat rozdílu mezi regulovaným nájemným a tržním nájemným, a to tím spíše, že na rozdíl od výše zmíněné věci Bittó a další proti Slovensku nespočívalo porušení článku 1 Protokolu č. 1 v těchto věcech v neadekvátnosti výše regulovaného nájemného, ale v absenci právní úpravy regulace nájemného. V ustanovení §48 rozsudku Heldenburg proti České republice ze dne 9. února 2017 a §44 rozsudku Čapský a Jeschkeová proti České republice ze dne 9. února 2017 pak ESLP konstatoval, že při posuzování výše spravedlivého zadostiučinění je nutno přihlédnout ke způsobu, jakým Ústavní soud ve své judikatuře formuloval povinnosti obecných soudů při rozhodování o zvyšování nájemného v období, kdy v této oblasti existovalo ve vnitrostátním právním řádu právní vakuum.
30. V nyní posuzované věci rovněž nelze dle Ústavního soudu odhlédnout od toho, že v důsledku regulace nájemného byl v minulosti trh s nájemními byty se smluvním nájemným značně deformován (viz též nález sp. zn. Pl. ÚS 2/03 ze dne 19. 3. 2003 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.), což se projevilo také zvýšenou cenou nájemného na volném trhu způsobenou vytvořením umělého nedostatku bytů. Ve velkých městech byla takto deformovaná tržní cena několikanásobně vyšší než regulované nájemné u srovnatelného bytu, což byla situace výhodná pro ty pronajímatele, kteří - stejně jako stěžovatelka - vlastnili (taktéž) byty nepodléhající regulaci nájemného.
31. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení stěžovatelčina práva vlastnit majetek, a že tato část stížnosti je tedy zjevně neopodstatněná.
C. Ostatní námitky stěžovatelky
32. Pokud jde o stěžovatelčino tvrzení, že soudy nerespektovaly závazné nálezy Ústavního soudu a že jejich rozhodnutí jsou nepředvídatelná, již z výše uvedených úvah vyplývá, že tomu tak nebylo. Soudy se v dané věci řídily judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, přičemž stěžovatelce muselo být zejména po zrušujícím usnesení krajského soudu ze dne 15. 1. 2014 (viz bod 5) zřejmé, že v řízení bude nadále za referenční kritérium pro náhradu za omezení vlastnického práva považována výše nájemného, které mohla za předmětný byt dosahovat podle zákona č. 107/2006 Sb. od 1. 1. 2007. Z toho důvodu byl dne 21. 9. 2014 vypracován doplňující znalecký posudek (č. l. 291), kterým byla určena maximální výše měsíčního nájemného za pronájem třípokojového bytu v dané lokalitě, kterou mohla stěžovatelka požadovat ke dni 1. 1. 2007 podle zákona č. 107/2006 Sb. K němu měla stěžovatelka možnost se vyjádřit, přičemž sdělila (č. l. 300), že s uvedenými výpočty nesouhlasí, neboť nepožaduje náhradu za období od 1. 1. 2007, a že vypočtená částka neodpovídá ani nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3241/07 ani rozsudku ESLP ve věci R & L, s.r.o. a další proti České republice ze dne 3. července 2014. Na jednání konaném městským soudem dne 15. 1. 2015 pak bylo konstatováno (č. l. 346), že soud je vázán právním názorem krajského soudu vysloveným v usnesení ze dne 15. 1. 2014. Stěžovatelce proto muselo být zřejmé, jakými otázkami se budou soudy v řízení zabývat, a jejich rozhodnutí tak nelze označit za překvapivá.
33. Tvrdí-li stěžovatelka, že krajský soud porušil její právo na zákonného soudce, jejím jediným argumentem je tvrzení, že o odvolání měl podle rozvrhu práce uveřejněného na webových stránkách rozhodovat senát 49 Co, nikoli senát 44 Co. Ústavní soud připomíná, že zásada zákonného soudce má sloužit k ochraně účastníků před svévolným přidělováním věcí k rozhodnutí konkrétním soudním oddělením (senátům či samosoudcům), nikoli jako součást účelově hromaděných námitek proti (pro účastníka nepříznivému) rozhodnutí soudu. V nyní projednávané věci Ústavní soud ze soudního spisu (č. l. 371) zjistil, že stěžovatelka dne 15. 6. 2015 zaslala krajskému soudu ke sp. zn. 44 Co 147/2015 doplnění svého odvolání, dne 6. 1. 2016 požádala tentýž soud o odročení jednání stanoveného na den 10. 2. 2016 (což později vzala zpět) a uvedeného dne se jednání před senátem 44 Co krajského soudu zúčastnila; při žádné z těchto příležitostí netvrdila, že senát 44 Co není dle rozvrhu práce příslušný k projednání jejího odvolání. Stěžovatelka se tedy tvrzenému pochybení nebránila ani v odvolacím řízení, tuto námitku neuplatnila ani v žalobě pro zmatečnost dle občanského soudního řádu ani v řízení o dovolání, ve kterém Nejvyšší soud k vadě nesprávného obsazení soudu přihlédne, je-li dovolání přípustné. Ústavní soud tak nemá důvod se v dané věci odchýlit od své judikatury, jež je v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti ve vztahu k ostatním procesním prostředkům ochrany práv. To činí v tomto ohledu ústavní stížnost zčásti nepřípustným návrhem ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
D. Závěr
34. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl zčásti jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) a zčásti jako nepřípustnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu