ECLI:CZ:US:2005:1.US.314.03
sp. zn. I. ÚS 314/03
Usnesení
I.ÚS 314/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., zastoupeného JUDr. J. Z., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 274/2003 ze dne 13. 3. 2003, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 89/2002 ze dne 20. 8. 2002 a proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 2/2002 ze dne 25. 3. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 274/2003 ze dne 13. 3. 2003, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 89/2002 ze dne 20. 8. 2002, který ponechal ve věci samé beze změny rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 2/2002 ze dne 25. 3. 2002. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 a 2 písm. h) trestního zákona a byl odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení ustanovení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces a porušení práva na osobní svobodu spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
V trestním řízení byla v jeho neprospěch opakovaně použita výpověď jeho manželky ze dne 6. 3. 2001. Tato výpověď byla pořízena ještě před tím, než mu bylo v uvedené věci sděleno obvinění. Navíc provedením tohoto důkazu bylo porušeno jeho právo vyjadřovat se ke všem důkazům, protože jeho obhájce se před sdělením obvinění nemohl výslechu manželky účastnit.
Stěžovatel dále namítá nepřezkoumatelné provedení důkazu, pokud jde o identifikaci mobilních telefonů.
Další námitka stěžovatele směřuje proti sdělení obvinění. Tvrdí, že nebylo úplné, chyběly v něm prý části týkající se popisu skutku - subjektivní stránka skutkové podstaty, popř. pohnutky. Dále postrádá uvedení důvodů, pro něž je stíhán, popř. skutkových zjištění a úvah, kterými se vyšetřovatel při jejich hodnocení řídil, i úvah právních, na jejichž základě byla skutková zjištění hodnocena. Stejně tak nebyl dostatečně poučen o právu vyjadřovat se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu a k důkazům o nich. V této souvislosti namítá i to, že ani on, ani jeho obhájce neměli možnost nahlížet do vyšetřovacího spisu, ačkoliv se toho opakovaně domáhali.
Stěžovatel rovněž namítal, že domovní prohlídka byla provedena v jiném objektu, než na který byl udělen příkaz k domovní prohlídce. Příkaz k domovní prohlídce byl udělen pro rekreační chatu ev. číslo 512 v obci R., ale domovní prohlídka byla ve skutečnosti provedena v domě č.popisné 662 v téže obci, kde se svou ženou bydlel. Tímto postupem bylo porušeno jeho právo na domovní svobodu. Dále prohlásil, že rovněž povolené odposlechy byly prováděny v rodinném domě, kde bydlel, nikoliv v rekreační chatě, pro kterou byl odposlech Městským soudem v Praze povolen. Do trestního spisu byly tyto odposlechy zařazeny včetně zaznamenaného intimního života s manželkou, což nijak s vyšetřováním nesouviselo.
Stěžovatel dále namítal, že ho v trestním řízení právně zastupoval obhájce JUDr. J. S., který současně zastupoval i obviněného Ž. Podle jeho názoru je nepochybné, že jeden obhájce nemůže řádně hájit práva dvou obviněných, jestliže jsou jejich tvrzení protichůdná.
Stěžovatel konečně uvedl, že orgány činné v trestním řízení porušily zásadu presumpce neviny tím, že ho opakovaně vyzývaly k prokázání neviny; i v odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze uvedl, že nenabídl důkazy, které by jeho vinu vyvracely. Orgány činné v trestním řízení prý opomenuly některé důkazy, které navrhoval; nesouhlasí se závěrem Městského soudu, kterým neprovedení některých důkazů odůvodnil. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu pak uplatnil námitku související s tím, jak odvolací soud projednal jeho odvolání. Podle jeho názoru měl odvolací soud v části, kde ponechal rozsudek soudu I. stupně beze změny, vyslovit tento závěr ve výroku svého rozhodnutí. Navrhl proto, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a na ochranu osobní svobody, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především poukazuje na to, že námitky uvedené v ústavní stížnosti byly obsaženy i v procesních prostředcích, které stěžovatel v rámci trestního řízení měl možnost využít. Obecné soudy se také těmito námitkami v jednotlivých stádiích trestního procesu zabývaly a v odůvodnění napadených rozhodnutí se s nimi i dostatečně vypořádaly.
Ústavní soud přesto předmětný spis - vzhledem k námitkám v ústavním stížnosti uplatněným - přezkoumal a dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel v prvé řadě namítal, že v jeho neprospěch byla využita výpověď manželky, která byla pořízena dříve, než mu sděleno obvinění. Ze spisu Městského soudu v Praze však vyplývá, že nalézací soud manželku stěžovatele podrobně vyslýchal v rámci hlavního líčení, navíc vyslechl znovu klíčové svědky a dále i svědky, kteří v přípravném řízení vyslechnuti nebyli. Je proto zřejmé, a z odůvodnění napadeného rozsudku to i vyplývá, že nalézací soud se při odůvodnění neopíral o výpověď manželky stěžovatele z přípravného řízení, ale o výpovědi, které byly uskutečněny až v rámci hlavního líčení.
Stěžovatel rovněž namítal nedostatečnou identifikaci údajně odcizených mobilních telefonů. Zde Ústavní soud konstatuje, že se nalézací soud touto otázkou v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně zabýval a že mobilní telefony byly řádně a dostatečně popsány. V tomto směru se jedná o hodnocení provedených důkazů, které bylo uskutečněno v souladu s pravidly stanovenými v příslušných procesních předpisech. Nalézací soud zde postupoval v souladu s obecnými předpisy a jeho závěry k této věci jsou ústavněprávně konformní a do základních práv stěžovatele nezasahují.
Dále stěžovatel namítal, že dokument označený jako "sdělení obvinění" nesplňuje náležitosti stanovené právními předpisy, neboť v něm nejsou obsaženy rozhodující údaje, což znamená, že byl trestně stíhán bez řádného sdělení obvinění. Ústavní soud ve vztahu k této námitce poukazuje na odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kde na str. 11 se tento soud podrobně uvedenou námitkou zabýval. S rozborem sděleného obvinění a s přijatými závěry se Ústavní soud ztotožňuje. Konstatuje, že v záznamu o sdělení obvinění je obsažen popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem z hlediska všech zákonných znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu; stejně tak je zde zahrnuta i subjektivní stránka trestného činu, což celkově nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, za jaký trestný čin byl stěžovatel stíhán. Uvedený závěr odpovídá i ustálené judikatuře Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 651/2000 ze dne 14. 12. 2000 a sp. zn. IV. ÚS 349/99 ze dne 2. 8. 1999). V této souvislosti stěžovatel rovněž namítal, že neměl možnost po dobu téměř 5 měsíců od sdělení obvinění nahlížet do vyšetřovacího spisu. Z trestního spisu však vyplývá, že orgány činné v přípravném řízení na stěžovatelovu žádost reagovaly, pořídily požadovanou fotokopii spisu a umožnily mu nahlížení do spisu, jakmile to z hlediska průběhu přípravného řízení bylo možné.
Stěžovatel namítal neoprávněné provedení domovní prohlídky v rodinném domě, kde se v podnájmu s manželkou zdržoval, místo rekreační chaty, na kterou zněl příkaz k domovní prohlídce. Tato námitka byla vznesena již v hlavním líčení a nalézací soud se jí podrobně zabýval v odůvodnění napadeného rozhodnutí (s. 10 a násl.). Ústavní soud uvedené závěry nalézacího soudu akceptoval; navíc z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel sám předal orgánům činným v trestním řízení originály dokumentů získaných při domovní prohlídce, což ve svém důsledku znamenalo, že se nalézací soud o zjištění učiněná při domovní prohlídce při svém rozhodnutí neopíral. Stejný závěr lze přijmout i pokud jde o námitku týkající se operativních odposlechů. Ústavní soud proto i zde dospěl k závěru, že základní právo stěžovatele nebylo zasaženo.
Další námitka stěžovatele směřovala proti kolizi zájmů při jeho právním zastoupení, která nastala tím, že ho obhajoval obhájce JUDr. J. S., jenž byl současně i obhájcem spoluobviněného Ž. Ústavní soud poukazuje na to, že touto námitkou se zabýval jak nalézací soud, tak i soud odvolací. Ústavní soud pak ze spisu zjistil, že uvedený obhájce zastupoval stěžovatele a spoluobviněného Ž. pouze v krátkém období od 6. 3. 2001 do 14. 8. 2001, od 14. 8. 2001 již byl stěžovatel zastupován jiným obhájcem, a to JUDr. V. P. Nalézací i odvolací soud na základě spisu konstatovaly, že v tomto krátkém období nedošlo ke kolizi zájmů, protože stěžovatel sám v této době využil svého zákonného práva a k věci nevypovídal. Z výpovědi spoluobžalovaného Ž. v této době pak - vzhledem k postoji stěžovatele - žádný rozpor zájmů nevyplynul. Uvedený závěr obecných soudů vyplývá i ze spisového materiálu. Proto Ústavní soud řešení dané obecnými soudy akceptoval s tím, že se jedná sice o pochybení, leč toto pochybení - vzhledem ke konkrétním okolnostem případu - nebylo takové intenzity, aby bylo způsobilé zasáhnout do základních práv stěžovatele.
Pokud stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení opakovaně porušily zásadu presumpce neviny a že byl vyzýván k tomu, aby prokázal svou nevinu, pak Ústavní soud této námitce nepřisvědčil. Orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, v dostatečném rozsahu provedly dokazování, provedené důkazy zhodnotily podle příslušných zásad hodnocení důkazů a vyvodily z nich skutková zjištění, na která pak aplikovaly odpovídající právní předpisy. V této souvislosti je třeba reagovat na námitku, že soudy opomenuly některé důkazy, které stěžovatel navrhoval. Z procesních předpisů nevyplývá, že soud je povinen provést všechny navrhované důkazy, naopak je povinen provést dokazování v takovém rozsahu, aby z něho bylo jednoznačně patrno, zda se skutek stal, kdo tento skutek spáchal a za jakých okolností. Obecné soudy v předmětném řízení provedly dostatečně rozsáhlé dokazování, takže z něho - beze vší pochybnosti - dospěly k závěrům, které jsou v napadených rozhodnutích obsaženy. Současně pak také z předmětného spisu vyplývá, že se vypořádaly i s důkazy, které neprovedly, a v dostatečném rozsahu svůj postup odůvodnily. Z toho vyplývá, že trestní stíhání stěžovatele bylo vedeno v souladu s příslušnými předpisy a nebylo tak zasaženo do jeho základních práv.
Stěžovatel konečně namítal, že Nejvyšší soud měl zrušit napadené rozhodnutí odvolacího soudu, protože ten měl ve výroku znovu rozhodnout o vině a trestu, jestliže odvoláním byl napaden celý rozsudek nalézacího soudu. V tomto směru Nejvyšší soud dovodil, že odvolací soud zjistil vadu jen v dílčím oddělitelném výroku o náhradě škody, takže správně zrušil jen tuto část napadeného rozsudku; to, že výrok o vině a trestu shledal správnými, vyjádřil tím, že je ponechal beze změny, aniž by to muselo být vyjádřeno zvláštním výrokem. Ústavní soud přisvědčil závěrům dovolacího soudu uvedeným v napadeném rozhodnutí a považuje je za ústavněprávně konformní a nezpůsobilé zasáhnout do základních práv stěžovatele.
Ústavní soud na základě výše uvedeného posouzení dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími do základních práv stěžovatele nebylo zasaženo. Proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná