ECLI:CZ:US:2011:1.US.3148.11.1
sp. zn. I. ÚS 3148/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného Mgr. Markem Vosátkou, advokátem se sídlem v Praze, Botičská 1636/4, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2011, č. j. 6 Ads 56/2011-39, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2011, č. j. 6 Ads 81/2011-37, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2011, č. j. 6 Ads 64/2011-98, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 2 As 74/2011-34, a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 7. 2011, č. j. 2 Ans 7/2011-31, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 10. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin (napadených unesení Nejvyššího správního soudu) Ústavní soud zjistil, že předmětnými usneseními Nejvyššího správního soudu byly odmítnuty kasační stížnosti stěžovatele proti rozhodnutím České advokátní komory. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svých napadených rozhodnutí mimo jiné uvedl, že stěžovatel nesplnil podmínku pro řízení o kasační stížnosti stanovenou v §105 odst. 2 s. ř. s., podle kterého "stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie." Vzhledem ke skutečnosti, že se tento nedostatek nepodařilo odstranit ani přes výzvy krajského soudu, Nejvyšší správní soud kasační stížnosti ve všech pěti případech stěžovatelem napadených rozhodnutí odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas s právními závěry Nejvyššího správního soudu a v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 6 Azs 27/2004, podle kterého není třeba, aby byl stěžovatel zastoupen advokátem v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí stěžovatelova návrhu na ustanovení zástupce, neboť trvání na podmínce povinného zastoupení by vedlo k vlastnímu popření cíle, jenž účastník podáním sledoval a k popření vlastního smyslu řízení o kasační stížnosti, v němž má být zkoumán závěr o tom, že účastník právo na ustanovení zástupce nemá. Stěžovatel je toho názoru, že výše uvedený názor Nejvyššího správního soudu je nutné vztáhnout i na spory, které vede proti České advokátní komoře, neboť podstatou těchto sporů je rovněž přezkum rozhodnutí o určení či o zrušení určení advokátů. Navíc se stěžovatel domnívá, že v daných případech neměl Nejvyšší správní soud trvat na podmínce povinného zastoupení advokátem rovněž z toho důvodu, že všechny spory jsou vedeny proti České advokátní komoře, jejímiž členy jsou povinně všichni advokáti. Dle názoru stěžovatele tak může vzniknout pochybnost, zda advokát v takovémto typu sporu může skutečně nestranně hájit zájmy svého klienta, jak mu ukládá zákon o advokacii a etický kodex vydaný Českou advokátní komorou. Z výše uvedených důvodů má stěžovatel za to, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i jeho práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si spisový materiál, vyjádření účastníků řízení či vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu napadených rozhodnutí bylo zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Vzhledem ke skutečnosti, že kasační stížnosti stěžovatele byly odmítnuty z procesních důvodů, nezabýval se Ústavní soud námitkami, které se nevztahovaly k důvodům tohoto odmítnutí.
Z odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu jasně a srozumitelně vyplývá, že poté, co stěžovatel v každé jednotlivé v záhlaví uvedené právní věci nedoložil plnou moc udělenou advokátovi pro řízení o kasační stížnosti, vyzval ho krajský soud, aby tak učinil dodatečně ve stanovené lhůtě. Stěžovatel byl rovněž poučen o následcích nevyhovění této výzvě, tj. o případném odmítnutí jeho kasační stížnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel ani poté plnou moc nepředložil, Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele odmítl. Ústavní soud považuje odůvodnění ústavní stížností napadených usnesení v tomto směru za dostatečné a přiléhavé a v podrobnostech na ně odkazuje. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry Nejvyššího správního soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a nelze ji považovat za porušení jeho základních práv.
V této souvislosti nutno přihlédnout rovněž k usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2000, sp. zn. Pl. 43/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, usn. č. 32), v němž se k povinnému právnímu zastoupení v dovolacím řízení dle §241 odst. 2 věta druhá o. s. ř. uvádí: "V některých vymezených případech v zájmu efektivního a koncentrovaného průběhu řízení však zákon stanoví povinnost právního zastoupení účastníka řízení. Děje se tak konkrétně i v souvislosti s čerpáním mimořádného opravného prostředku, dovolání, kdy musí být dovolatel, který sám nemá právnické vzdělání nebo za něho nejedná zaměstnanec, resp. člen s právnickým vzděláním, zastoupen advokátem. Není pochyb o tom, že smyslem a účelem povinného zastoupení je poskytnout dovolateli kvalifikovanou právní pomoc na profesionální úrovni především proto, aby dovolání koncipované jako opravný prostředek, jehož čerpání je připuštěno jen mimořádně, vyhovovalo všem formálním požadavkům, a dovolací soud o něm mohl rozhodnout bez zbytečných průtahů."
Kasační stížnost a řízení o ní se v mnohém shodují s uvedeným opravným prostředkem a řízením o něm, a tak uvedené závěry lze vztáhnout i na danou věc. Vzhledem k výše uvedené judikatuře Ústavního soudu je zjevné, že požadavek povinného právního zastoupení nelze v dané věci považovat za skutečnost zakládající porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Pokud stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 6 Azs 27/2004, závěry tohoto rozhodnutí nepovažuje Ústavní soud za dopadající na nyní projednávanou věc. V řízení před Nejvyšším správním soudem projednávaným pod sp. zn. 6 Ads 56/2011 totiž nebyla podstatou sporu skutečnost, že by Česká advokátní komora neshledala u stěžovatele důvody pro určení advokáta (jak bylo učiněno analogicky soudem ve stěžovatelem zmiňované právní věci), nýbrž bylo Českou advokátní komorou rozhodnuto o zrušení rozhodnutí o určení advokáta k poskytnutí právní služby, neboť pominuly důvody, pro které byla advokátka stěžovateli určena - Ústavní soud v dané věci stěžovatele již rozhodl. Obdobně tomu bylo i v dalších čtyřech právních věcech, které jsou předmětem nyní projednávané ústavní stížnosti. Ve věci projednávané před Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 6 Ads 81/2011 bylo předmětem řízení rozhodnutí České advokátní komory, kterým byla stěžovateli určena k poskytnutí právní služby JUDr. Ing. J. Š., advokátka. Pod sp. zn. 6 Ads 64/2011 bylo projednáváno rozhodnutí České advokátní komory o zrušení rozhodnutí, jímž byla stěžovateli určena JUDr. J. B., advokátka. Usnesením ze dne 7. 7. 2011, č. j. 2 Ans 7/2011-31, pak Nejvyšší správní soud rozhodoval o kasační stížnosti stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2010, č. j. 30 A 131/2010 - 9, jímž bylo v řízení o žalobě stěžovatele proti nečinnosti České advokátní komory rozhodnuto o postoupení věci Městskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně o postoupení věci Městskému soudu v Praze, jako soudu místně příslušnému, bylo taktéž předmětem řízení vedeného před Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 2 As 74/2011. Ve výše uvedených právních věcech tedy trvání Nejvyššího správního soudu na podmínce povinného právního zastoupení zjevně nebylo "popřením vlastního smyslu řízení o kasační stížnosti, v němž má být zkoumán závěr o tom, že účastník právo na ustanovení zástupce nemá".
Na tomto závěru ničeho nemění ani skutečnost, že ať již Českou advokátní komorou určení či stěžovatelem zvolení advokáti by ve stěžovatelem vedených sporech vystupovali jako protistrana účastníka řízení - profesní komory - jejichž jsou povinnými členy. Podle §3 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, je advokát při poskytování právních služeb nezávislý; je vázán právními předpisy a v jejich mezích příkazy klienta. Další zásady profesní etiky advokáta jsou zakotveny v §16 tohoto zákona, který stanoví, že advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny, je povinen jednat čestně a svědomitě, využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Advokát je přitom povinen poskytnutí právních služeb odmítnout za podmínek stanovených v §19 citovaného zákona. Jinými slovy, advokát, ať již zvolený či určený, je nepochybně schopen zastupovat nestranně svého klienta i ve sporu s Českou advokátní komorou. Pokud by v konkrétním případě advokát dospěl k opačnému závěru, existují zákonné podmínky, za kterých je povinen poskytnutí právních služeb odmítnout. Obdobně také usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, v čl. 6 stanoví, že oprávněné zájmy klienta mají přednost před vlastními zájmy advokáta i před jeho ohledem na jiné advokáty (čl. 6 odst. 1), což platí i ve věcech, v nichž byl advokát soudem ustanoven nebo Komorou určen (čl. 6 odst. 2).
Ústavní soud uzavírá, že právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny (a analogicky z čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jehož se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, jako by jím bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající jeho názoru, ale je mu jím zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. I v soudním řízení správním, stejně jako v soukromoprávních sporech, plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Je přitom věcí účastníka, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatel možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva stěžovatel měl. Skutečnost, že tyto prostředky plně a zákonu odpovídajícím způsobem nevyužil, nelze přičítat k tíži soudů.
Jelikož zásah do práv stěžovatele, jichž se dovolává, v záhlaví citovanými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu Ústavní soud neshledal, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu