ECLI:CZ:US:2018:1.US.3158.17.1
sp. zn. I. ÚS 3158/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Nerada, zastoupeného JUDr. Hanou Žižkovou, advokátkou se sídlem Nerudova 35, Praha 1 - Malá Strana, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. srpna 2017 č. j. 7 As 188/2017-28, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2017 č. j. 5 A 81/2017-23, rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 21. února 2017 č. j. MF-4111/2017/1603-3/2015 a usnesení Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 13. prosince 2016 č. j. MHMP 2211834/2016, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva financí a Magistrátu hlavního města Prahy, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 10. 2017, stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl dne 6. listopadu 2016 kontrolován jako řidič taxislužby. Kontrolní jízdy se účastnily přizvané osoby ve smyslu §6 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád). Po ukončení jízdy byl sepsán protokol o přepravě a cenové kontrole, který stěžovatel napadl námitkami, v nichž mimo jiné namítl podjatost přizvaných osob.
3. Magistrát hlavního města Prahy (dále jen "magistrát") usnesením ze dne 13. 12. 2016 č. j. MHMP 2211834/2016 námitku podjatosti zamítl.
4. Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 21. 2. 2017 č. j. MF-4111/2017/1603-3/2015 zamítlo odvolání stěžovatele a usnesení magistrátu potvrdilo.
5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 15. 5. 2017 č. j. 5 A 81/2017-23 odmítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva financí s odůvodněním, že usnesení o námitce podjatosti úřední osoby vydané podle §14 odst. 2 správního řádu služebně nadřízeným úřední osoby nebo tím, kdo má obdobné postavení, je rozhodnutím, jímž se upravuje vedení správního řízení. Proto není samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví. Případné vady správního řízení je však možné namítat v žalobě proti meritornímu rozhodnutí správního orgánu.
6. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2. 8. 2017 č. j. 7 As 188/2017-28 zamítl kasační stížnost stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že všechna napadená rozhodnutí byla vydána v rozporu s právem. V usnesení magistrátu ředitel odboru dopravních agend neshledal podjatost přizvaných osob, ačkoli podjaté jsou. Nadto měl rozhodovat o podjatosti svědků, nikoli úředníků ve správním řízení. Ministerstvo financí toto usnesení nesprávně potvrdilo. Městský soud odmítl žalobu a své rozhodnutí opřel o nepřípadný judikát. Nejvyšší správní soud při zamítnutí kasační stížnosti převzal odůvodnění městského soudu včetně aplikace nepřípadného judikátu a v označení žalobce neuvedl ani jeho IČO ani rodné číslo. Stěžovatel zdůrazňoval, že namítl podjatost svědků. Byla pouze náhoda, že šlo zároveň o zaměstnance magistrátu, protože magistrát mohl ke kontrole přizvat i jiné osoby, které nejsou v pracovním poměru. Tyto osoby podávaly svědeckou výpověď, o kterou správní úřad hodlá opřít své rozhodnutí ve věci viny nebo neviny stěžovatele. Pak není správné aplikovat judikát dopadající na námitky podjatosti pracovníků správního orgánu. Rozhodnutím magistrátu byla založena povinnost stěžovatele strpět výkon státní moci v rozporu s právem, a tím v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatel totiž musel strpět, že správní orgán přes jeho námitky přizval k podání svědeckých výpovědí podjaté svědky, o jejichž nepodjatosti rozhodl jejich představený proto, že jsou shodou okolností zaměstnanci správního orgánu, který kontrolu a následné správní řízení provádí. Soudy pak v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny vyloučily ze své přezkumné pravomoci rozhodnutí, které z ní vyloučeno být nesmí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Ústavní soud proto přistoupil k jejímu věcnému posouzení.
IV.
Vlastní posouzení
9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. 9. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
12. Předně jsou argumenty stěžovatele vnitřně rozporné. Tvrdí, že se domáhal rozhodnutí o podjatosti svědků, nikoli o podjatosti úředních osob, a tím, že bylo nesprávně rozhodnuto o podjatosti úředních osob, byla uplatňována státní moc způsobem nestanoveným zákonem. Žádný zákon ale nedává správním orgánům pravomoc rozhodovat o "podjatosti svědků" k námitce účastníka řízení, na rozdíl od rozhodování o podjatosti úředních osob upravené v §14 správního řádu. U svědků a jejich výpovědí se posuzuje jejich věrohodnost, a to v rámci hodnocení důkazů ve správním řízení, a promítá se do rozhodnutí o věci samé. Proti němu se pak může účastník řízení bránit zákonem stanoveným postupem včetně obrany ve správním soudnictví, na což stěžovatele správní soudy odkázaly. Nadto je popsané tvrzení stěžovatele i nepravdivé, neboť v námitce podjatosti výslovně uvedl, že vznáší námitku podjatosti přizvaných osob v souladu s §10 odst. 1 písm. b) kontrolního řádu, a to zejména proto, že se jedná o zaměstnance kontrolní osoby. Stěžovatel, který byl již v řízení před magistrátem zastoupen advokátkou, si tedy výslovně zvolil, že bude v nyní posuzované části řízení uplatňovat námitku podjatosti přizvaných osob dle kontrolního řádu, o níž se rozhoduje dle §14 správního řádu, a nikoli rozporovat jejich věrohodnost jako svědků. Pokud by přitom trval na tom, že rozhodnutí o jejich podjatosti nemělo být vydáno z důvodu, že k němu magistrát neměl pravomoc, mohl se domáhat prohlášení jeho nicotnosti podle správního řádu. Namísto toho proti němu brojil věcně v odvolání i v řízení před správními soudy.
13. Mylné jsou rovněž námitky stěžovatele proti rozhodnutím správních soudů. Magistrát vydal rozhodnutí o námitce podjatosti, neboť stěžovatel námitku podjatosti uplatnil. Proto na toto rozhodnutí dopadá ustálená judikatura správních soudů, dle níž rozhodnutí o námitce podjatosti je rozhodnutím, kterým se pouze upravuje vedení řízení a které je tak vyloučeno ze samostatného soudního přezkumu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011 č. j. 1 As 51/2011-135). Byl-li stěžovatel soudy s ohledem na tuto judikaturu odkázán na to, že své námitky proti rozhodnutí o podjatosti může uplatnit v žalobě proti rozhodnutí ve věci samé, nedošlo k odepření spravedlnosti. Obdobně ostatně ve vztahu k dílčím procesním úkonům postupuje i samotný Ústavní soud [srov. např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)].
14. Není ani zřejmé, čeho se snaží docílit stěžovatel tím, že namítá, že na jeho věc nedopadá jedno ze soudy citovaných rozhodnutí. Soudy totiž odkázaly na řadu svých rozhodnutí. I kdyby proto stěžovatel byl úspěšný v tvrzení, že na něj nedopadá jedno z nich, na výsledku řízení by to nic nezměnilo. Nadto Nejvyšší správní soud již vysvětlil, že východiska stěžovatelem rozporovaného rozsudku ze dne 15. 10. 2003 č. j. 3 Afs 20/2003-23, který se týkal řízení podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, jsou aplikovatelná i na řízení podle správního řádu.
15. Zjevně neopodstatněná je také výtka stěžovatele, že v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu není uvedeno jeho IČO ani rodné číslo. Povinnost uvádět tyto údaje neplyne správním soudům z žádného právního předpisu. Současně platí, že neuvedením osobních údajů stěžovatele nemohlo být nijak zasaženo do jeho ústavně zaručených práv.
16. Ústavní soud proto zhodnotil, že soudy i správní orgány svá rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně, srozumitelně i věcně přiléhavě odůvodnily. Napadenými rozhodnutími tak nedošlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, a to ani do jeho práv dle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 2 Listiny.
17. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu