ECLI:CZ:US:2006:1.US.322.05
sp. zn. I. ÚS 322/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. V., a L. V., obou zastoupených JUDr. Stanislavem Devátým, advokátem se sídlem Praha 2, Trojanova 12, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2003, čj. 18 Cm 25/2000 - 184, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2003, čj. 15 Cmo 122/2003 - 234, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2005, čj. 29 Odo 174/2004 - 257, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou řádně a včas stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví označeným rozhodnutí obecných soudů. Nejprve shrnuli skutkový a právní průběh událostí, které vedly k uvedeným rozhodnutím. Dne 9. září 1998 uzavřela společnost W O P, s. r. o., kupní smlouvu, kterou převedla na stěžovatele celkem třináct pozemkových parcel v katastrálním území Most. Stěžovatelé byli v té době jednateli i společníky uvedené společnosti s ručením omezeným. Dne 20. října 1999 byl na tuto společnost prohlášen konkurs. Správce konkursní podstaty Miloš Louženský dne 1. února 2000 odstoupil od uvedené kupní smlouvy (ze dne 9. září 1998), protože ze strany stěžovatelů nebyla uhrazena kupní cena. Stěžovatelé naopak tvrdili, že cena byla uhrazena zápočtem pohledávek, které stěžovatelé měli vůči uvedené společnosti (dále též "úpadce"). Dne 10. dubna 2000 stěžovatelé podali, na správce konkursní podstaty úpadce, žalobu na vyloučení parcel, které byly předmětem kupní smlouvy ze dne 9. září 1998, z konkursní podstaty. Ke své žalobě předložili, podle svého tvrzení v ústavní stížnosti, veškeré potřebné důkazy, prokazující platnost transakce, včetně přezkumu existence pohledávek auditorkou.
Krajský soud v Ústí nad Labem shora označeným rozsudkem ze dne 26. března 2003 žalobu na vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úpadce zamítl. Dovodil, že 9. září 1998 žalobci (stěžovatelé v řízení před Ústavním soudem) podepsali, jako statutární zástupci úpadce, kupní smlouvu, kterou prodali sobě, jako fyzickým osobám, do podílového spoluvlastnictví nemovitosti, které jsou předmětem vylučovací žaloby, za kupní cenu 42 370 350,- Kč. Podle soudu byla předmětem dokazování zejména výhodnost či nevýhodnost kupní ceny vůči stavu, který existoval v době právního úkonu společnosti, vzhledem k podmínkám tehdy obvyklým, a dále skutečnost, zda došlo platně k započtení vzájemných pohledávek, pokud tyto existovaly, včetně toho, jaký význam mělo započtení pohledávek pro určení výhodnosti či nevýhodnosti kupní ceny za pozemky. Vznik svých pohledávek vůči společnosti W O P, s. r. o., stěžovatelé neprokázali jinak než příjmovým pokladním dokladem z účetnictví úpadce. Tyto důkazy krajský soud vyhodnotil jako nevěrohodné, resp. nepostačující k mnohamilionovým transakcím. Vznik údajných pohledávek tedy nebyl prokázán. I kdyby byl prokázán, byly by závazky, zakládající uvedené pohledávky, s ohledem na detailně rozvedené argumenty krajského soudu, neplatné. S přihlédnutím ke skutečnosti, že návrh na prohlášení konkursu byl úpadcem podán dne 10. února 1999, konkurs na jeho majetek byl prohlášen 20. října 1999, kupní smlouva byla účastníky podepsána 9. září 1998 a zápočet byl proveden 7. ledna 1999 (ke dni 31. prosince 1998), je podle krajského soudu zřejmé, že jak kupní smlouva, tak zápočet byly provedeny v době kratší než šest měsíců před podáním návrhu na prohlášení konkursu. Z toho dovodil porušení povinnosti podle ustanovení §4 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání a z toho vyplývající neplatnost započtení pohledávek, podle §39 občanského zákoníku. S ohledem na ekonomické a personální propojení stěžovatelů s úpadcem, stěžovatelé znali podrobně jeho ekonomickou situaci a z jejich úkonů je patrná snaha zvýhodnit sebe na úkor ostatních věřitelů.
Stěžovatelé s těmito závěry ve své ústavní stížnosti obsáhle polemizují, zejména zdůraznili, že krajský soud bezdůvodně nepřihlédl k účetním podkladům, že neměli povinnost přihlásit své pohledávky v neuhrazené výši do konkursního řízení (a proto nepřihlášení těchto pohledávek nelze vykládat tak, že ve skutečnosti žádné nebyly).
Vrchní soud v Praze, k odvolání stěžovatelů, v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 25. září 2003, rozsudek krajského soudu ve věci samé potvrdil. Uvedl, že krajský soud, jako soud prvního stupně, si opatřil dostatek důkazů a přesto, že některé jeho závěry nemají oporu ve skutkových zjištěních a jsou pro posouzení důvodnosti žaloby irelevantní, důkazy provedené v řízení zcela postačují pro závěr o nedůvodnosti žaloby. Zejména se neztotožnil se závěrem krajského soudu, podle kterého kupní smlouva ze dne 9. září 1998 a dohoda o započtení ze dne 30. září 1998 jsou neúčinnými právními úkony, podle ustanovení §15 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání. Uvedl, že výše uvedená kupní smlouva není bezplatným převodem nemovitostí ani převodem za nápadně nevýhodných podmínek, ale šlo o převod úplatný za dohodnutou kupní cenu 42 370 350,-- Kč, mnohonásobně převyšující cenu tržní. Dohoda o započtení pohledávek ze dne 30. září 1998 je absolutně neplatným právním úkonem, podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku, z důvodu neurčitého a nesrozumitelného vymezení pohledávek stěžovatelů vůči úpadci. Tyto pohledávky, podle odvolacího soudu, nejsou konkretizovány právním důvodem či odkazem na konkrétní smlouvy a není ani patrno, jakou konkrétní pohledávku vůči úpadci mají jednotliví stěžovatelé, přičemž neurčitost dohody o zápočtu v tomto směru nelze odstranit ani výkladem podle ustanovení §35 občanského zákoníku.
Dovolání stěžovatelů proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto jako nepřípustné, protože právní závěry, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci a které byly dovoláním stěžovatelů zpochybňovány, nebylo možno považovat za zásadně právně významné. Stejně tak tyto závěry nebyly v rozporu s hmotným právem.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti vypsali i obsáhlý katalog ústavních ustanovení, která měla být napadenými rozhodnutími porušena. Jmenovitě mělo jít o rozpor se základními právy, garantovanými v čl. 96 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Tvrdili, že napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna, nebyly respektovány kautely §35 občanského zákoníku o interpretaci právních úkonů, soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy. Projev vůle, co se týče započtení, nelze dovozovat jen z psaného textu, ale také z dalších úkonů účastníků smlouvy, neboť započtení je neformální právní úkon. Nejvyšší soud ČR nadto vyhodnotil nesprávně otázku zásadního právního významu. Stěžovatelé odkázali na judikaturu Ústavního soudu, která zdůrazňuje, že rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání musí být odůvodněno. Tvrdí, že byli zbaveni svého vlastnického práva, aniž měli možnost přihlásit svou, následně vzniklou pohledávku do konkursního řízení. Rozhodnutí obecných soudů v jejich věci se zcela zásadně liší od rozhodnutí ve skutkově i právně zcela stejné kauze společnosti EKOTEC, spol. s r. o.
Ve vyjádření, která si Ústavní soud vyžádal od účastníků řízení podle ustanovení §42 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Krajský soud v Ústí nad Labem jen stručně zrekapituloval procesní průběh celé věci. Vrchní soud odkázal na své rozhodnutí. Nejvyšší soud ČR odmítl důvody ústavní stížnosti a zdůraznil, s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu, že posouzení, zda určitá otázka má zásadní právní význam, přísluší Nejvyššímu soudu ČR.
V replice na tato vyjádření stěžovatelé odkázali na své argumenty v ústavní stížnosti a polemizují s vyjádřením Nejvyššího soudu ČR.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Jak ovšem Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesně právním a hmotně právním rámci. Procesně právní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit (§157 odst. 1 OSŘ), a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 OSŘ. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny , jakož i s čl. 1 Ústavy ČR. Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu, jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 257 a násl.).
Případ, který je předmětem této ústavní stížnosti, je komplexní jak právně, tak skutkově, a týká se zejména interpretace právních úkonů, což je zásadně doména obecných soudů. Ústavní soud v napadených rozhodnutích nezjistil ani extrémní nesoulad s vykonanými skutkovými zjištěními, ani neshledal protiústavnost závěrů, k nimž obecné soudy došly, při interpretaci relevantních právních úkonů. Protiústavnost nemůže být dána ani tím, že provedené důkazy vyhodnotily prvostupňový a odvolací soud odlišně.
Ústavní soud zdůrazňuje, že za protiústavní nelze označit ani odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Otázka, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je otázkou, kterou přísluší rozhodnout jen Nejvyššímu soudu ČR. Ústavní soud do této otázky zásadně nevstupuje a odkazuje na svou judikaturu, podle které úvahu Nejvyššího soudu ČR, "zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae" (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 47 a násl.; usnesení sp. zn. III. ÚS 116/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 333 a násl.; usnesení sp. zn. III. ÚS 280/03, v téže sbírce, sv. 31, str.383).
Co se týče odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR, Ústavní soud se k tomu vyslovil ve svém zásadním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (č. 153/2004 Sb.), kterým zrušil §243c odst. 2 OSŘ, umožňující odmítnout dovolání bez odůvodnění rozhodnutí. V citovaném nálezu klade Ústavní soud na Nejvyšší soud ČR požadavky "uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel (např. citací judikátů tohoto soudu, které věc řeší, a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod)." Tyto požadavky naplnilo označené usnesení Nejvyššího soudu ČR více než dostatečně. V žádném nálezu nekladl Ústavní soud na rozhodnutí tohoto typu nároky vyšší, které by snad zakládaly povinnost Nejvyššího soudu ČR znovu se detailně vypořádat s veškerou právní argumentací dovolatelů, což by ostatně bylo i v rozporu se smyslem institutu dovolání.
Ústavní soud zvážil i argument stěžovatelů, že byli protiústavně zbaveni svého vlastnického práva a neměli možnost přihlásit svou pohledávku do konkursního řízení. Nutno zdůraznit, že čl. 11 Listiny, chránící vlastnictví, nemůže být porušen tehdy, pokud obecné soudy, na základě zákona, shledají jako neplatnou smlouvu, kterou mělo být vlastnické právo na stěžovatele převedeno. Jejich námitky proto nejsou na místě. Pokud jde o tvrzení, že stěžovatelé nemohli uplatnit svou nově vzniklou pohledávku vůči úpadci, Ústavní soud upozorňuje, že tato otázka nebyla a s ohledem na povahu daného řízení (řízení o žalobě na vyloučení věci z konkursní podstaty) ani nemohla být řešena napadenými rozhodnutími.
K námitce stěžovatelů o různém rozhodování obecných soudů v obdobných věcech Ústavní soud konstatuje, že není v jeho kompetenci přezkoumávat podrobně to, zda každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů je založeno na stejném výkladu obecného práva ve srovnání s rozhodnutími jinými. Pokud by tak Ústavní soud postupoval, vstupoval by na místo, které v českém právním systému, v soustavě obecných soudů, patří Nejvyššímu soudu ČR, kterému zejména přísluší sjednocovat rozhodovací činnost soudů obecných.
Na základě shora uvedených skutečností senát Ústavního soudu dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2006
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu