ECLI:CZ:US:2016:1.US.3225.15.1
sp. zn. I. ÚS 3225/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Liborem Janků, advokátem se sídlem v Chebu, Mánesova 265/13, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2014 sp. zn. 61 To 176/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2015 č. j. 3 Tdo 614/2015-38, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 11. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 2 odst. 2, odst. 3, čl. 4 odst. 1, odst. 4, čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 1 T 25/2011, který byl Ústavním soudem vyžádán v rámci řízení o ústavní stížnosti spoluobviněného J. B., která je vedena pod sp. zn. IV. ÚS 3178/15, bylo zjištěno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. 1 T 25/2011, byli stěžovatel a spoluobviněný J. B. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., dále jen tr. zák.) ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byli odsouzeni k trestu odnětí svobody, a to každý z nich v trvání dvou let, přičemž jim takto uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. V předmětné věci podali stěžovatel i spoluobviněný odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2014 sp. zn. 61 To 176/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. byli stěžovatel a spoluobviněný odsouzeni k trestu odnětí svobody a to každý v trvání dvou let, přičemž jim trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. V ostatních částech zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali oba spoluobvinění dovolání. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 29. 7. 2015 č. j. 3 Tdo 614/2015-38, odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel obecným soudům vytkl, že nesprávně zjištěný skutkový stav vadně právně posoudily. Jeho vina údajně nebyla řádně prokázána. Nesprávně soudy dovodily majetkové a personální propojení společností AUTOTEPAS, s. r. o., AURUM, s. r. o., AT CAR, s. r. o. a MDA Group, s. r. o. Relevantní by podle stěžovatele mohla být výhradně spolupráce a propojení společností AUTOTEPAS, s. r. o. a AURUM, s. r. o. Jakákoli účast jiných společností je podle něj bez významu pro hodnocení skutků v trestním řízení. Stěžovatel se rovněž ohradil proti závěru soudu, že jeho vinu lze dovozovat i z listin, které jsou důkazem v jiném trestním řízení, konkrétně pak v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 13/2010.
6. Pokud nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí deklarují, že obviněnému muselo být již v měsíci dubnu 2004 jasné, že je pouze otázkou času, kdy jeho snaha o udržení společnosti AUTOTEPAS, s. r. o. skončí fiaskem, nejedná se podle něj o hodnocení skutkového stavu, nýbrž o ničím nepodloženou domněnku.
7. Za nepodloženou domněnku stěžovatel považuje i závěr soudů o tom, že oba spoluobvinění věděli, že finanční prostředky získané od společnosti ČSOB Leasing, a. s. jsou určeny k financování, resp. úvěrování, stagnujícího podnikání společnosti AUTOTEPAS, s. r. o. a nikoli na nákup předmětných vozidel od společnosti AUTOTEPAS, s. r. o. pro společnost AURUM, s. r. o. Podle názoru stěžovatele důkazně není podložen ani závěr soudů, že se spoluobvinění snažili zastřít své protiprávní jednání vytvořením fiktivních předávacích protokolů k předání a převzetí vozidel. Za této situace soudy měly využít zásady in dubio pro reo.
8. Soudy dále údajně nesprávně dovodily podvodný úmysl z domluvy o poukázání plateb na účet společnosti AURUM, s. r. o., kdy kupní cena za předmětná vozidla byla ze strany prodávající společnosti AUTOTEPAS, s. r. o. vyúčtována ve prospěch účtu leasingového nájemce, tedy společnosti AURUM, s. r. o., což bylo kvalifikováno jako projev společného úmyslu. Stejně údajně nesprávně dovodily, že předcházející praxe s ČSOB Leasing, a. s. vedla spoluobviněné k pohnutce uvést poškozenou společnost v omyl, a následně jejího omylu využít k získání majetkového prospěchu. Stěžovatel dále namítá, že ani úvaha soudů o výši vzniklé škody není důkazně nijak podložena.
9. Stěžovatel dále uvádí, že obě společnosti využívaly účet na bázi bankovního produktu zvaného "cash pooling". Příčinou vzniklé situace podle jeho názoru bylo předně lehkovážné jednání poškozené společnosti ČSOB Leasing, a. s., která proplatila kupní cenu vozidel, aniž by je fyzicky zkontrolovala.
10. Stěžovatel dále uvádí, že poškozená společnost ČSOB Leasing, a. s. v civilním řízení uplatnila proti společnosti AURUM, s. r. o. pohledávku ve výši 970 426 Kč z totožného právního důvodu, jaký uplatnila i v tresním řízení jako náhradu škody. Řízení bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 172/2005. Soud v něm vydal dne 3. 9. 2007 rozsudek, jímž zamítl žalobu poškozené. Rozsudek je pravomocný.
11. S odvoláním na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 803/2003 stěžovatel namítá, že se soudy nedržely ustanovení §12 odst. 2 tr. zák., tedy zásady ultima ratio. Ve zmíněném rozhodnutí je totiž deklarován právní názor, že škoda v trestním řízení pro účely trestněprávního postihu vznikne jen za předpokladu a jen tehdy, pokud peněžitou pohledávku nelze uspokojit z civilního (obchodního) závazku. V tomto stěžovatel pokračuje s námitkou, že (v duchu publikovaných rozhodnutí R 27/1996, R 6/2003) podvod ve vztahu k leasingové smlouvě může být naplněn jen s výhradou, že již samotná leasingová smlouva byla uzavřena s úmyslem neplnit smluvní podmínky leasingové smlouvy a v důsledku toho vznikne v příčinné souvislosti škoda.
12. Stěžovatel se domnívá, že podvodné jednání musí být vždy v příčinné souvislosti s obohacením, přičemž trestným činem podvodu není (a trestní odpovědnost nevzniká), pokud je zjištěno podvodné jednání, ale k obohacení dojde v důsledku jiného jednání či jiné právní skutečnosti. Úmysl podvést poškozenou společnost ČSOB Leasing, a. s. za účelem získání majetkového prospěchu však v posuzované věci nebyl prokázán. S odkazem na zásadu ultima ratio stěžovatel uvádí, že poškozená měla uplatnit všechny své nároky v civilním řízení, čímž by vyčerpala všechny dostupné prostředky v rámci civilního řízení, a teprve poté mohla nárok uplatnit v trestním řízení, jako krajní prostředek ochrany svých práv. Pokud poškozená nebyla s uplatněním svého názoru v civilním řízení úspěšná, nemůže se svého názoru domáhat nyní v rámci řízení trestního.
13. Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že ani on jeho argumentaci vztahující se k hodnocení skutkového stavu věci nevyslyšel.
14. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí I příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
15. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. K tomu však podle zjištění Ústavního soudu v projednávané věci nedošlo.
16. Přes odkazovaná ustanovení Listiny je zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je v podstatných částech identická s obsahem dříve podaného odvolání - dovolání.
17. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a podrobně vysvětlily, z jakých důvodů ji považují za účelovou. Nelze přisvědčit tvrzením stěžovatele, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy.
18. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele a spoluobviněného, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. V odůvodnění rozhodnutí z provedeného dokazování dovodil, že s předmětnými vozidly, na něž byly uzavírány leasingové smlouvy, stěžovatelé neměli právo disponovat. Praxi společnosti ČSOB Leasing, a. s. při uzavírání leasingových smluv a okolnosti, za nichž přistoupí k proplacení faktury, popsal předně svědek Říčař. ČSOB Leasing, a. s. vyžadovala, aby se nejprve stala vlastníkem vozidla, a následně jej pronajala leasingovému nájemci. Podmínkou proplacení faktury bylo předání vozidla prodávajícího leasingovému nájemci. Tuto podmínku ČSOB Leasing, a. s. považovala za prokázanou předložením protokolu o předání vozidla. Stěžovatel a spoluobviněný této praxe využili. Stěžovatel vyfakturoval a přijal platbu od společnosti ČSOB Leasing, a. s. za předmětná vozidla, k nimž mu v rozhodné době nesvědčilo vlastnické právo, a spoluobviněný B., ačkoli věděl, že mu předmětná vozidla nebyla dodána, tuto skutečnost společnosti ČSOB Leasing, a. s., neoznámil a jako jednatel společnosti AURUM, s. r. o. z počátku za ně splácel leasingové splátky. Soud prvého stupně se obsáhle zabýval i propojením společností AURUM, s. r. o. a AUTOTEPAS, s. r. o. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí nalézacího soudu a konstatoval, že z podnětu odvolání stěžovatele nemá žádné důvodné pochybnosti o správnosti jeho skutkových závěrů a právního posouzení popsaného jednání.
19. Výhrady stěžovatele k posouzení stíhaného jednání nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již - z hledisek ústavního práva adekvátně - vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
20. Ústavní soud jen na okraj k námitkám stěžovatele dodává, že podle ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Trestní řád nepovažuje obecně některý druh důkazních prostředků nebo jeden z nich za průkaznější než jiný. Důkazní význam každého důkazního prostředku je závislý na okolnostech konkrétní trestní věci, na druhu, povaze a důkazní hodnotě ostatních ve věci získaných důkazních prostředků a na tom, jak sám o sobě potvrzuje nebo vyvrací dokazovanou skutečnost. V zásadě lze použít každého důkazního prostředku k dokazování jakékoli skutečnosti důležité pro trestní řízení, protože zákon nepředepisuje, kterým důkazním prostředkem by měla být určitá relevantní skutečnost dokazována. Pokud obecný soud v posuzované věci provedl důkaz obsahem trestního spisu vedeného u jiného obecného soudu ve stěžovatelově věci, jednalo se o důkaz listinný. Pravidla pro provedení takových důkazů upravuje ustanovení §213 tr. ř. Pokud z obsahu uvedeného spisu, tedy listinného důkazu, při posouzení skutkových zjištění vycházel, nelze takovému postupu nic vytknout.
21. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy, na základě nichž zjistil skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Věnoval patřičnou pozornost i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal své úvahy, na základě kterých jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele.
22. K obdobným závěrům dospěl rovněž Nejvyšší soud, když v rámci odůvodnění svého rozhodnutí uvedl: "Ve vztahu k námitkám stran hodnocení majetkového a personálního propojení jednotlivých společností, použití jednotlivých listin jako důkazních prostředků, nesprávně zjištěného skutkového stavu věci a úvahových domněnek, které nemají mít oporu v provedeném dokazování, otázky financování podnikání jednotlivých společností, výše škody, porušení smluvní nebo zákonné právní povinnosti, postupování nepravdivých informací vůči poškozené společnosti, vytváření fiktivních předávacích protokolů, dispozici se získanými prostředky, uvedení v omyl poškozené společnosti, jakožto i prokázání příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a uvedením poškozené společnosti v omyl, bylo dle Nejvyššího soudu řádně a srozumitelně zdůvodněno, včetně toho, z jakých zjištění soudy vycházely a jakým způsobem ke svým závěrům dospěly."
23. Neobstojí ani stěžovatelova výhrada týkající se zásady subsidiarity trestní represe, která se odvíjí pouze z obecného poukazu na soukromoprávní rovinu stíhaného jednání. Jak Ústavní soud opakovaně dovodil ve své judikatuře (srov. usnesení ze dne 30. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2529/13, nebo usnesení ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 2157/13, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné pod č. 575 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24/2003, dále usnesení ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 22/2006), ani zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob. Jednání popsané ve výroku o vině v posuzované věci přesáhlo svou intenzitou stupně společenské nebezpečnosti předvídané trestněprávními předpisy.
24. Ústavní soud si k námitce stěžovatele vyžádal rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2007 sp. zn. 3 Cm 172/2005, kterým byla zamítnuta žaloba společnosti ČSOB Leasing, a. s. proti společnosti AURUM, s. r. o. o částku 970 426 Kč. Tento fakt nikterak nebrání trestnímu soudu rozhodujícímu o otázce viny stěžovatele - fyzické osoby (navíc jednateli společnosti AUTOTEPAS, a. s.), aby v rámci adhezního řízení rozhodl o nároku poškozené ČSOB Leasing, a. s. K otázce, zda je možné v rámci trestního řízení vedeného s jednatelem společnosti s ručením omezeným přiznat nárok na náhradu škody poškozené, který byl dříve předmětem civilního řízení vedeného proti společnosti s ručením omezeným jako žalované, se vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007, pozitivně. Situaci, kdy by případně v budoucnu pro tutéž pohledávku byly vedeny dvě exekuce na podkladě dvou různých exekučních titulů, řešil Nejvyšší soud opakovaně. Dospěl k závěru, že (částečné) vymožení pohledávky v jedné exekuci je důvodem (částečného) zastavení druhé exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2504/2010). Ústavní soud nemá důvod se od jeho stanoviska odchylovat.
25. Lze tedy uzavřít, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů byla učiněna, a vyvozenými právními závěry ani libovůle v rozhodování, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
26. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu