ECLI:CZ:US:2019:1.US.3254.18.1
sp. zn. I. ÚS 3254/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Danuše Vošlajerové, zastoupené JUDr. Ivou Kunz Duchoňovou, advokátkou se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2017, č.j. 14 Co 171/2014-297, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, č.j. 28 Cdo 2206/2018-317, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 11. 2013, č.j. 11 C 175/2011-180, byla zamítnuta žaloba proti stěžovatelce a druhému žalovanému o zaplacení částky 164.351 Kč. K odvolání žalobce byl rozsudek změněn rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 11. 2014, č.j. 14 Co 171/2014-235, tak, že stěžovatelce a druhému žalovanému byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 164.198,75 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelka a druhý žalovaný dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č.j. 28 Cdo 2726/2015-283, tak, že dovolání ve vztahu k stěžovatelce odmítl a ve vztahu k žalovanému rozsudek o odvolání zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Žalobce vzal poté odvolání proti rozsudku okresního soudu zpět co do výroku ve věci samé, setrval jen na odvolání proti nákladovému výroku.
3. Následně krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 21. 12. 2017, č.j. 14 Co 171/2014-297, zastavil odvolací řízení v rozsahu zpětvzetí odvolání a dále rozhodl o nákladech řízení. Výrokem IV. uložil stěžovatelce zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 79.361,50 Kč, výrokem VI. uložil stěžovatelce zaplatit náklady řízení České republice ve výši 734,- Kč a výrokem VIII. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 85.660,- Kč. Dovolání, kterým stěžovatelka toto usnesení krajského soudu ve výrocích, jimiž jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení (výroky pod body IV., VI. a VIII. usnesení) napadla, Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 7. 2018, č.j. 28 Cdo 2206/2018-317, odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř., neboť není přípustné. Odkázal přitom na §238 odst. 1 písm. h) o.s.ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017 (i s ohledem na bod 2. čl. II části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.), vylučující přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř. proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení.
4. Stěžovatelka namítá, že krajskému soudu po prvním (zrušujícím) rozhodnutí Nejvyššího soudu avizovala, že hodlá podat ústavní stížnost. Za této situace podle stěžovatelky neměl krajský soud rozhodovat o nákladech řízení a měl vyčkat rozhodnutí Ústavního soudu o tom, zda je posouzení věcného výroku vůči stěžovatelce správné. Opačný postup je dle stěžovatelky v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Stěžovatelka má za to, že byla fakticky donucena podat (v zásadě nadbytečně) dovolání a ústavní stížnost. Domnívá se, že pokud by dovolání nepodala, pak by i v případě, že by se její první ústavní stížnost ukázala důvodnou a uspěla by co do merita věci, zůstalo v platnosti rozhodnutí krajského soudu o její povinnosti hradit náklady řízení.
5. Obsah ústavní stížnosti se v dalších částech shoduje s dovoláním proti usnesení krajského soudu a s předchozí ústavní stížností ze dne 8. 12. 2017, která směřovala proti rozsudku krajského soudu ze dne 13. 11. 2014, č.j. 14 Co 171/2014-235, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, č.j. 28 Cdo 2726/2015-283, a Ústavním soudem byla odmítnuta usnesením sp. zn. II. ÚS 3841/17 ze dne 30. 10. 2018. Z důvodů dále vyložených přitom další obsah ústavní stížnosti není třeba podrobněji rekapitulovat.
II.
6. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů v konkrétních případech jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
III.
7. Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal z hlediska námitek uplatněných stěžovatelkou a dospěl k závěru, že v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky směřující proti nákladovým výrokům usnesení krajského soudu ze dne 21. 12. 2017 odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. jako nepřípustné s odkazem na ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o.s.ř., které ve znění účinném od 30. 9. 2017 vylučuje přípustnost dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. K zjevnému excesu, který by představoval zásah do základních práv a svobod stěžovatelky, zde přitom dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Posouzení dovolání se opírá o citované zákonné ustanovení a závěr o nepřípustnosti dovolání tak lze vnímat jako ústavně konformní. Argumentaci svědčící pro nezbytnost kasace usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí a jeho další přehodnocování tak Ústavnímu soudu nepřísluší.
9. Namítá-li stěžovatelka, že byla donucena podat (v zásadě nadbytečně) dovolání a ústavní stížnost, a to se zdůvodněním, že jinak by zůstalo v platnosti rozhodnutí krajského soudu o její povinnosti hradit náklady řízení, opomíjí jednak dikci §238 odst. 1 písm. h) o.s.ř., jakož i skutečnost, že proti nákladovým výrokům usnesení krajského soudu ze dne 21. 12. 2017 mohla (a měla) brojit přímo ústavní stížností. O nepřípustnosti dovolání byla ostatně stěžovatelka poučena i v usnesení krajského soudu.
10. Dle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Dovolání stěžovatelky však nebylo Nejvyšším soudem odmítnuto na základě uvážení soudu, ale bylo posouzeno jako nepřípustné ex lege. Jelikož dovolání stěžovatelky bylo nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o.s.ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017), neměl Nejvyšší soud při rozhodování o mimořádném opravném prostředku pro uvážení prostor a citované ustanovení zákona o Ústavním soudu se zde neužije.
11. Směřuje-li ústavní stížnost stěžovatelky také proti usnesení krajského soudu, je třeba uvést, že stěžovatelkou podané dovolání nelze pokládat za "vyčerpání" posledního procesního prostředku k ochraně základních práv ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jelikož dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet již dnem 22. 2. 2018, kdy bylo stěžovatelce doručeno usnesení krajského soudu ze dne 21. 12. 2017 a v mezidobí již uplynula (ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 9. 2018), je třeba ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení krajského soudu ze dne 21. 12. 2017, posoudit jako návrh opožděný (obdobně viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 4261/16 ze dne 19. 1. 2017, usnesení sp. zn. III. ÚS 834/16 ze dne 29. 8. 2017 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 2722/17 ze dne 19. 9. 2017; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti (byť nyní formálně směřuje proti odlišným rozhodnutím) se shoduje s předchozí ústavní stížností stěžovatelky ze dne 8. 12. 2017, která byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením sp. zn. II. ÚS 3841/17 ze dne 30. 10. 2018, lze toliko pro úplnost uvést, že u Ústavního soudu se nelze domáhat přezkumu jeho předchozích odmítavých rozhodnutí (viz 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a současně nelze v totožné věci očekávat odlišné posouzení již jednou uplatněné argumentace.
13. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu