ECLI:CZ:US:2008:1.US.3262.07.1
sp. zn. I. ÚS 3262/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. ledna 2008 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. H. M. T. D., 2. J. T. C., 3. I. A. G. - L., 4. E. S. M. J., 5. J. Z. F. M. J., 6. A. M. D. J., 7. M. M., 8. A. M. J. M., 9. A. M., 10. A. A. S., 11. C. E. S.-K., 12. J. S. M., 13. Z. S., 14. A. S., 15. T. S., 16. P. M. S., 17. Ch. S., 18. J.-M. S., všech zastoupených Mgr. Ondřejem Peterkou, advokátem se sídlem Na Příkopě 15, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 10. 2007, č. j. 28 Cdo 2158/2007-675, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2007, č. j. 20 Co 273/2006-586, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 12. 2005, č. j. 6 C 1516/2000-475, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle ust. §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §31 odst. 2, §72 odst. 1 písm. a)] napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na určení, že jejich právní předchůdce A. Z. L. S. byl ke dni své smrti (10. 3. 1982) vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí tvořících komplex budov a pozemků zámku ve Vranově nad Dyjí. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně a usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatelů.
Jak stěžovatelé v ústavní stížnosti blíže uvedli, určovací žalobu podali v návaznosti na předchozí rozhodnutí soudů, které odmítly ve vztahu k předmětným nemovitostem projednat dědictví po A. S. s odůvodněním, že zůstavitel nezanechal ke dni své smrti na území ČR, resp. ČSSR, žádný majetek. Stěžovatelé tato rozhodnutí napadli rovněž ústavní stížností, která byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 16. 5. 1997, sp. zn. IV. ÚS 134/97, v němž byli stěžovatelé k podání určovací žaloby vyzváni.
Obecné soudy však žalobu zamítly z důvodu absence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, přičemž všechna napadená rozhodnutí v zásadních bodech odkazují na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05.
Stěžovatelé dále ve velmi obsáhlé části ústavní stížnosti zdůvodnili, z jakých důvodů měla napadená rozhodnutí porušit ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Stěžovatelé se především domnívají, že shora uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu bylo obecnými soudy aplikováno mechanicky a v podstatě nepatřičně. To dokládají vylíčením odlišných skutkových okolností jejich případu od případu F. O. K., který se stal podkladem pro stanovisko Ústavního soudu. Právnímu předchůdci stěžovatelů byl předmětný majetek konfiskován po anexi Sudet Třetí říší a převeden na říšského Němce G. von der W. Po skončení druhé světové války se nemovitosti staly opakovaně předmětem konfiskace československých úřadů jakožto nepřátelského majetku, avšak vždy byly konfiskační vyhlášky zrušeny jako nezákonné. Naopak A. S. se dovolal u československého soudu neplatnosti nacistické konfiskace i trhové smlouvy znějící ve prospěch von der W., čímž byl uznán jako jejich vlastník, avšak nikdy mu nebylo umožněno se znovu ujmout držby nemovitostí. V druhé polovině 40. let činily některé úřady též úkony směřující k zahrnutí významné části těchto nemovitostí pod revizi první pozemkové reformy a pod druhou pozemkovou reformu, avšak proces vyvlastnění podle stěžovatelů nebyl dokončen. Vzhledem k tomu se stěžovatelé domnívají, že se na jejich právního předchůdce nemohla vztahovat ani mezinárodní dohoda uzavřená dne 29. 3. 1958 mezi ČSR a PR o vypořádání nevyřízených majetkových otázek.
Stěžovatelé proto před obecnými soudy tvrdili, že vlastnické právo jejich právního předchůdce bylo po nacistické konfiskaci obnoveno a tohoto práva nebyl nikdy zbaven. Československý a později český stát, ač je uveden jako vlastník v katastru nemovitostí, nikdy vlastnické právo nenabyl a drží nemovitosti bez právního důvodu.
Stěžovatelé dále polemizovali s jednotlivými závěry, které podle obecných soudů vyplynuly ze stanoviska pléna Ústavního soudu. Stěžovatelé argumentují, že Ústavní soud zcela dezinterpretoval institut legitimního očekávání plynoucí z výkladu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě Evropským soudem pro lidská práva. Dále stěžovatelé polemizovali se závěrem, že restituční zákony přijaté po roce 1989 jsou současně normami konfiskačními ve vztahu k majetku, který stát převzal bez právního důvodu, a naopak se domnívají, že tímto závěrem Ústavní soud zcela otočil dosud platící premisy o kontinuitě formálního práva a diskontinuitě hodnot. Stěžovatelé rovněž nesouhlasí s konstrukcí speciality restitučních předpisů ve vztahu k obecným občanskoprávním předpisům, neboť se domnívají, že specialita může nastat pouze tam, kde je shodná působnost obou kategorií předpisů, zejména působnost osobní. Stěžovatelé jako cizí státní příslušníci byli vyloučeni z restitučních nároků, v důsledku čehož jim však mělo být zachováno domáhat se práva skrze obecné instituty občanského práva.
V závěrečné části ústavní stížnosti stěžovatelé dokládají, z jakých důvodů podle jejich názoru nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva A. S. na stát na základě právních skutečností, které byly uvedeny v rozhodnutích obecných soudů (pozemkové reformy, dohoda mezi ČSR a PR o vypořádání nevyřízených majetkových otázek, ust. §32 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, podle kterého mělo dojít k nabytí vlastnictví státem okamžikem faktického převzetí nemovitostí, přijetím restitučních zákonů, které měly mít ve vztahu k nemovitostem, na něž se nevztahovaly restituční nároky, povahu konfiskačních norem, či uplynutím dlouhé doby).
S ohledem na všechny shora stručně shrnuté argumenty stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Po zvážení argumentů a tvrzení stěžovatelů obsažených v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
První senát Ústavního soudu se musí přiklonit k závěru, že tomu, aby se stěžovatelé úspěšně domohli ochrany vlastnického práva cestou určovací žaloby, skutečně brání právní závěry, k nimž dospělo plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 (publ. pod č. 477/2005 Sb.).
Stanoviska přijatá plénem Ústavního soudu podle §23 zákona o Ústavním soudu představují způsob sjednocování rozhodovací praxe jednotlivých senátů Ústavního soudu. Proto, ačkoliv soudce zpravodaj v této věci Eliška Wagnerová se závěry stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 nesouhlasila a připojila k němu i své odlišné stanovisko, které se zřejmě stalo i podkladem řady argumentů stěžovatelů, není tento její menšinový názor pro posouzení věci relevantní.
Podle stanoviska pléna totiž "restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. [...] Byť k majetkovým křivdám, které mínil [zákonodárce] zmírnit (nikoliv napravit) došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení [...] Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového."
Jinak řečeno, z tohoto stanoviska vyplývá, že stát přikročil k obnovení vlastnického práva zcela dobrovolně, a to pouze v omezeném množství případů, jejichž rozsah byl určen jednotlivými restitučními předpisy co do časové působnosti (tzv. rozhodné období vymezené od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), věcné působnosti a personální působnosti v podobě vymezení tzv. oprávněných osob (osoby s československým, resp. českým občanstvím). V případech, které nebylo možno subsumovat pod rozsah restitučních předpisů (oprávněné osoby nesplňují podmínku státního občanství, jde o majetek nepodléhající restitučním nárokům či k násilnému "zabrání" státem došlo mimo rozhodné období), nelze se podle citovaného stanoviska domáhat ochrany vlastnického práva cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů.
Ať už by tedy v případě právního předchůdce stěžovatelů byly skutkové okolnosti převzetí majetku československým státem jakékoliv, interpretace účinků přijetí restitučních předpisů podaná ve stanovisku pléna Ústavního soudu vylučuje, aby se stěžovatelé mohli úspěšně domáhat ochrany tvrzeného vlastnického práva.
Došlo-li byť i jen k faktickému převzetí nemovitostí v rozhodném období, pak se na tyto nemovitosti vztahovaly restituční předpisy, ovšem s tím, že stěžovatelům nemohl vzniknout restituční nárok, neboť ani jeden z nich nesplňoval podmínku státního občanství (první senát Ústavního soudu podotýká, že ústavností této podmínky se rovněž zabývalo plénum Ústavního soudu v nálezu ze dne 4. 6. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/96, vyhl. pod č. 185/1997 Sb., přičemž většinově dospělo k závěru, že tato podmínka je slučitelná s ústavním pořádkem ČR). Skutečnost, že zákonodárce vyloučil z okruhu oprávněných osob cizí státní příslušníky, pak za použití závěru plynoucího z citovaného stanoviska pléna znamená, že se tyto osoby nemohou domáhat ochrany vlastnického práva ani v řízení podle obecných občanskoprávních předpisů. Na tomto závěru proto nemůže ničeho změnit ani námitka stěžovatelů, že podmínka státního občanství je vylučovala z okruhu oprávněných osob, byť v ostatním by podmínky restituce byly splněny. Došlo-li případně k převzetí nemovitostí státem mimo rozhodné období, rovněž v takovém případě by platila nemožnost úspěšné ochrany vlastnického práva.
Závěry plynoucí ze stanoviska pléna proto vylučují, aby se stěžovatelé úspěšně domáhali ochrany tvrzeného vlastnického práva k majetku, na který se - ať už z jakékoliv důvodu - nevztahovaly restituční předpisy. Z tohoto důvodu by pak bylo zcela nadbytečným, aby se Ústavní soud zvlášť zabýval námitkami stěžovatelů stran porušení práva na spravedlivý proces, když zde chybí hmotněprávní základ pro uplatnění tvrzeného práva před obecnými soudy. Jak již Ústavní soud v minulosti traktoval, jakýkoliv proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, usn. č. 19, str. 327). Jinak řečeno, tam, kde je vyloučena ochrana subjektivních hmotných práv, bylo by bezpředmětné zkoumat dodržení procesních postupů a práva na spravedlivý proces.
Jde-li o námitku stěžovatelů, podle níž je Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 16. 5. 1997, sp. zn. IV. ÚS 134/97, sám "vyzval" k podání určovací žaloby, je třeba uvést, že usneseními Ústavního soudu není Ústavní soud vázán na rozdíl od nálezů, které jsou překonatelné pouze postupem podle §23 zákona o Ústavním soudu, a především usnesení nepředstavují ani v téže věci překážku věci rozhodnuté (srov. §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Nelze však odhlédnout od toho, že judikatura Ústavního soudu se vyvíjí v čase.
To dokládá shora citované stanovisko Ústavního soudu, které představovalo obrat v dosavadní judikatuře, když bylo konstruováno na základě vymezení se druhého senátu Ústavního soudu vůči předchozím nálezům sp. zn. I. ÚS 539/98 a IV. ÚS 403/98, v nichž se Ústavní soud vyslovil ve prospěch možnosti domáhat se ochrany vlastnického práva v případech podobných tomuto určovací žalobou. V mezidobí tedy skutečně došlo ke změně judikatury Ústavního soudu a stanoviskem pléna je vázán i dnes ve věci rozhodující senát a názor obsažený v usnesení z roku 1997 přestal být relevantní.
S ohledem na shora uvedené, při respektování názoru pléna vyplývajícího ze stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu