ECLI:CZ:US:2015:1.US.3311.15.1
sp. zn. I. ÚS 3311/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. SOP Pouchov, P.O. BOX 10, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Vítem Svobodou, advokátem se sídlem Praha 4, Púchovská 2782/12, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. září 2015 č. j. 12 To 249/2015-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 11. 11. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho práva na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že stěžovatel požádal o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2005 sp. zn. 49 T 1/2003. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 7. 2015 č. j. 2 Pp 7/2015-27 ve veřejném zasedání za účasti stěžovatele bylo rozhodnuto tak, že se tato jeho žádost zamítá. Stěžovatel podal v zákonné třídenní lhůtě proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové stížnost ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. září 2015 č. j. 12 To 249/2015-56 bylo v neveřejném zasedání rozhodnuto tak, že se stížnost stěžovatele zamítá podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
3. Stěžovatel ve své stížnosti poukazuje na to, že neměl možnost se vyjádřit osobně u Krajského soudu v Hradci Králové jako soudu odvolacího, neboť ve věci bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání. Tím mělo být zasaženo do práva stěžovatele, aby jeho věc byla rozhodována veřejně a aby ve své věci mohl osobně vystoupit před soudem. Stěžovatel dále polemizuje se závěry napadeného rozhodnutí, poukazuje na skutečnost, že odsuzující výrok rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, spisová značka 49 T 1/2013 neobsahuje výrok o povinnosti nahradit způsobenou škodu a že mu nikdy nebyl doručen do vlastních rukou civilní rozsudek ve prospěch společnosti Monsanto. Jakmile se stěžovatel o nároku v lednu 2015 dozvěděl, začal škodu okamžitě splácet, stěžovatelem bylo této společnosti již zaplaceno z dluhu ve výši 9,5 milionu korun přes 8.000 Kč. Skutečnost, že stěžovatel uhradil část této škody, by tak měla být při hodnocení o podmíněném propuštění brána v jeho prospěch. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že jsou v usnesení soudů obou stupňů konstatována jeho předchozí odsouzení z let 1977 a 1978. Vzhledem k tomu, že tato odsouzení byla řádně zahlazena, nemělo by k nim být v žádném případě přihlíženo a v usnesení soudu prvního stupně by neměl být konstatován jejich obsah.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. K námitce, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do práva stěžovatele na veřejné projednání věci ve své přítomnosti, Ústavní soud uvádí, že posuzuje řízení před obecnými soudy jako celek. Stěžovatel pak měl možnost své stanovisko veřejně a osobně vyjádřit při jednání před Okresním soudem v Hradci Králové, čehož náležitě využil. Jeho vyjádření pak bylo vzato v potaz jak okresním, tak i krajským soudem. Další námitky stěžovatele pak již mají jen podústavní charakter a byly náležitě vypořádány v napadeném rozhodnutí.
6. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu