ECLI:CZ:US:2003:1.US.337.02
sp. zn. I. ÚS 337/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. M. N., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 3. 2002, čj. 10 Ca 133/1999 - 34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
J. Š. (dále "stěžovatel") se svou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 6. 2002, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále "obecný soud"). Stěžovatel uvedl, že podnikal ve sdružení zřízeném podle §829 občanského zákoníku se dvěma dalšími daňovými subjekty. Podle §12 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. si účastníci sdružení dosažené společné příjmy a výdaje dělili rovným dílem. Tvrzení správce daně, podle kterého stěžovatel v průběhu kontroly nesplnil své povinnosti podle rozhodnutí ze dne 3. 2. 1998, má opodstatnění jen pro rok 1993. Pro rok 1995 je nepravdivé. Po celou dobu kontroly stěžovateli nebyly vytknuty nedostatky v účetnictví. Správce daně při svých výpočtech vycházel pouze z náhodného místního šetření z roku 1993 a 1994, kdy zjištěná marže neodpovídala skutečné. Stěžovatel s výpočty nesouhlasil a předložil úplné účetnictví se všemi požadovanými evidencemi. Tím se ale správce daně vůbec nezabýval. Finanční ředitelství v Českých Budějovicích (dále "finanční ředitelství") i obecný soud hodnotily celou kontrolu z výsledků zjištěných pro rok 1993 a 1994. Aby správce daně stanovil základ a daň pouze za použití pomůcek, musí prokázat skutečnost, že daňový subjekt neunesl své důkazní břemeno. To správce daně neučinil. Tím, že správce daně neprovedl důkaz předloženým účetnictvím a vycházel pouze z výsledků kontroly vztahující se k jiným obdobím, porušil základní práva stěžovatele.
Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 591/2000, podle kterého je nutné, s ohledem na nedostatky správního soudnictví v ČR, aby skutková zjištění správních orgánů byla úplná a procesně bezvadná. Není-li tato podmínka dodržena, je dán důvod pro zrušení rozhodnutí obecného soudu pro porušení základního práva stěžovatele zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod). Postup správce daně může v konečném důsledku vyvolat i zásah do práva chráněného v čl. 11 Listiny.
V souladu s ust. §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), byla k ústavní stížnosti vyžádána vyjádření účastníků řízení.
Obecný soud ve vyjádření uvedl, že důvody ústavní stížnosti jsou v podstatě shodné s důvody žalobními, a na ně reagoval v rozsudku. Účetnictvím stěžovatele za rok 1995 byl proveden důkaz, což je patrné z výzvy správce daně stěžovateli a ze zprávy o daňové kontrole. Tvrzení stěžovatele, že takový důkaz proveden nebyl, tedy není pravdivé. Svým účetnictvím stěžovatel neprokázal, že jím uvedené údaje v daňovém přiznání byly uvedeny správně. V účetnictví za rok 1995 byly zjištěny rozpory, které byly zcela konkrétně specifikovány a stěžovatel byl s nimi obeznámen. Rozpory vedly k vydání výzvy, kterou správce daně požadoval prokázat konkrétně označené skutečnosti. Při stanovení daně vycházel správce daně výlučně z údajů stěžovatele za rok 1995. Podklady stěžovatele z tohoto období byly pomůckou, na jejímž základě byla daň vypočtena. Zcela spolehlivě bylo prokázáno, že stěžovatel krátil marži, a tudíž výši příjmu tak, že do ceny hotových jídel kalkuloval vyšší cenu surovin, než za kolik je zakoupil. Tím dosáhl vyššího nákladu na pořízení prodaného konkrétního jídla na úkor obchodní marže. Ta se jevila nižší, a nižší byl tedy příjem stěžovatele rozhodný pro výpočet daňového základu a daně. Do základních práv stěžovatele nebylo zasaženo. Obecný soud proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Finanční ředitelství ve svém vyjádření zrekapitulovalo daňové řízení. Stěžovatel v části I. stížnosti vznesl stejné námitky jako v podaných žalobách. K části II. finanční ředitelství uvedlo, že pro posouzení věci je podstatné, že stěžovateli byla daňová povinnost dodatečně vyměřena nikoli podle důkazů, ale podle pomůcek. Postup odvolacího orgánu je striktně omezen ustanovením §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále "SpDP"), a zkoumá pouze, zda byly v předchozím řízení dodrženy zákonné podmínky pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Tyto podmínky splněny byly. Finanční ředitelství navrhlo, aby návrh byl odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
Z obsahu spisu sp. zn. 10 Ca 133/99 bylo zjištěno, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 3. 2002 byly spojeny věci sp. zn. 10 Ca 133/99 a sp. zn. 10 Ca 134/99 a rozsudkem z téhož dne byly zamítnuty žaloby stěžovatele proti rozhodnutím finančního ředitelství ze dne 3. 3. 1999, čj. 619/110/1999, a ze dne 3. 3. 1999, čj. 618/110/1999. Označenými rozhodnutími finančního ředitelství byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti rozhodnutí správce daně o dodatečném vyměření daně z příjmů fyzických osob za roky 1994 a 1995. Dne 4. 12. 1997 byla u stěžovatele zahájena daňová kontrola. Podle protokolu ze dne 29. 1. 1998 činila průměrná obchodní marže, používaná ve zdaňovacích obdobích za roky 1994 a 1995, 15% u prodeje zboží a 100% u prodeje nápojů, jídel a zboží v bufetu. S takto stanovenou obchodní marží stěžovatel souhlasil. Správce daně úředním záznamem stanovil příjmy sdružení, ve kterém podnikal stěžovatel. Na základě výsledků daňové kontroly dospěl správce daně k závěru, že údaje obsažené v účetnictví stěžovatele jsou zpochybněny. Stěžovatel nevedl evidenci jídel, kterou nelze jiným způsobem dodatečně doložit. Byly zjištěny konkrétní příklady, kdy obchodní ceny surovin, použitých při kalkulaci některých jídel, neodpovídaly cenám surovin, které stěžovatel uvedl v přehledu nakupovaných surovin. Na základě těchto rozporů, které stěžovatel v průběhu řízení neodstranil, dospěl správce daně k závěru, že daň nelze stanovit dokazováním. Využil tedy náhradní způsob podle §31 odst. 5 SpDP. V odvolacím řízení stěžovatel uvedl hodnoty marže u jím prodávaného zboží. Obecný soud označil jako správný názor, že daň nelze vyměřit dokazováním, takže byly splněny podmínky §35 odst. 1 SpDP pro stanovení daně podle pomůcek, tj. 1) nedodržení některé ze zákonných povinností; 2) nemožnost stanovit daňovou povinnost dokazováním. Účetnictví stěžovatele nebylo úplné, stěžovatel neprokázal konkrétně specifikované skutečnosti a nedodržel ustanovení §31 odst. 9 SpDP.
Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti. Ta byla po formální stránce shledána bez vad a jako způsobilá dalšího přezkumu. Po jejím přezkoumání Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, či jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281].
Stěžovatel ve stížnosti pouze zopakoval argumenty, které obsahovala jeho žaloba proti rozhodnutí finančního ředitelství. S těmito námitkami se obecný soud vypořádal v odůvodnění svého rozsudku. Stěžovatel odkázal na nález sp. zn. I. ÚS 591/2000 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 23, C. H. Beck, Praha 2002, str. 265, který se týká přezkumu rozhodnutí správních orgánů ve správním soudnictví. V této kauze se Ústavní soud také zabýval daňovým řízením, skutkově se však jedná o zcela odlišný případ. V přezkoumávané věci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele způsobem, jakým k němu došlo ve věci shora citovaného nálezu.
Stěžovatel dále namítl, že postup správce daně může vyvolat i zásah do práva chráněného článkem 11 Listiny. Stěžovatel však blíže nespecifikoval, které právo chráněné uvedeným článkem Listiny má na mysli, tedy zda se jedná o ochranu práva vlastnit majetek garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, nebo o čl. 11 odst. 5 Listiny, stanovící, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Protože se v přezkoumávané věci jedná o daňové řízení, Ústavní soud dovodil, že stěžovatel měl patrně na mysli článek 11 odst. 5 Listiny. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5, C. H. Beck, Praha 1997, str. 271, je uvedeno, že "ustanovení §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění, nedává správci daně oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt sám. Taková úprava důkazního břemene v daňovém řízení není v rozporu s ustanovením čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ani s jinými ústavně zaručenými právy a svobodami."
Obecný soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že správce daně vyzval stěžovatele k doplnění konkrétně specifikovaných skutečností, ale stěžovatel této výzvě nevyhověl. Jestliže správce daně (finanční úřad) respektoval ve zmíněném nálezu uvedený postup, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. I tyto námitky již obecný soud přezkoumával, rozhodl o nich a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele v řízení před obecným soudem v rozsahu, v jakém je namítal stěžovatel, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu