ECLI:CZ:US:2016:1.US.3513.14.1
sp. zn. I. ÚS 3513/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo nám. 28, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 7 Tdo 769/2014-79, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2014 sp. zn. 5 To 392/2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. 24 T 56/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 24 T 56/2008 uznán vinným trestným činem podplácení podle §161 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 30. 6. 2008 (dále jen trestní zákon), a odsouzen k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců a k peněžitému trestu ve výši 40.000 Kč. Dále bylo rozsudkem vysloveno zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, jímž byly postiženy peněžní prostředky na účtech osob zúčastněných na řízení (dětech stěžovatele), neboť mělo jít o prostředky, které obdržel stěžovatel od spoluobžalovaných na poskytování úplatků.
Odvolání stěžovatele podané proti výroku o vině a trestu a odvolání zúčastněných osob podaná proti výroku o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty byla ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2014, sp. zn. 5 To 392/2013 zamítnuta.
Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 7 Tdo 769/2014.
Stěžovatel napadá všechna shora označená rozhodnutí s argumentem, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně práv garantovaných v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listiny"), článku 10 odst. 2 Listiny, článku 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny, článku 12 odst. 2 Listiny a článku 36 odst. 1, 3 Listiny.
Rozsáhlá argumentace v ústavní stížnosti namítá, že trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno na základě odposlechů jiné podezřelé osoby, jejíž případ nijak nesouvisel s případem stěžovatele, stěžovatel byl dlouhodobě odposloucháván orgány činnými v trestním řízení, ačkoli příkazy k provedení odposlechů nebyly vydávány soudcem, byly šablonovité a nebylo možné z nich dovodit důvodnost prováděného odposlechu; orgány činné v trestním řízení provedly protiústavní domovní prohlídku v domě manželky stěžovatele a nikdy nezískaly žádný přímý důkaz toho, že by se stěžovatel dopustil trestného činu, za jehož spáchání byl odsouzen; důkazy získané orgány činnými v trestním řízení byly z části nepřímé a z části nesprávné, popřípadě vykonstruované a soud prvého stupně i odvolací soud dospěly na základě provedeného dokazování ke skutkovému stavu, který je zjevně rozporný, obsahuje evidentně nepravdivé informace a spekulace. Soudy všech instancí pak dle stěžovatele nepřihlédly k námitkám obhajoby, respektive se s ní vůbec nevypořádaly.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vyčkal na rozhodnutí o dříve napadlé věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1701/14 týkající se dětí stěžovatele (osob zúčastněných na trestním řízení) a napadající z velké části totožnými argumenty nyní napadený rozsudek soudu prvého stupně i soudu odvolacího. Ústavní soud ústavní stížnost odmítl usnesením ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1701/14 (přístupné v databázi nalus.usoud.cz).
Stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil rozhodnutí dovolacího soudu, výňatek z napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně (s. 1, 7, 9 a 33, na kterých je uvedena nesprávná informace o vztahu jednoho ze svědků k poslanci PS PČR Tlustému) a některé další dokumenty mající prokazovat tvrzení stěžovatele. Ústavní soud si vyžádal kompletní soudní spis.
Stěžovatel v záhlaví ústavní stížnosti napadá rozhodnutí dovolacího soudu, v závěrečném petitu pak navrhuje též zrušení rozhodnutí soudu prvého stupně i soudu odvolacího.
Ústavní soud odkazuje na výše citované rozhodnutí ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1701/14, k čemuž dodává následující.
Stěžovatel má za to, že jeho námitky vůči průběhu trestního řízení soudy vytrvale přehlížely, resp. nikdy dostatečně nezdůvodnily, proč nejsou uvedené námitky relevantní. Po zhodnocení obsahu napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně (č. l. 3553 an.) i rozhodnutí soudu odvolacího (č. l. 3792 an.) však nelze stěžovateli přisvědčit. Soud prvého stupně na námitky obhajoby týkající se v ústavní stížnosti rekapitulovaných výhrad vůči provádění dokazování a použitelnosti jednotlivých důkazů velmi podrobně reaguje a použitelnost důkazů podrobně zdůvodňuje. Stejně tak se soud odvolací dostatečně vypořádává s tvrzeními obhajoby uvedenými v odvolání.
Ani ve vztahu k namítanému nedostatečnému se vypořádání s dovolacími argumenty ze strany dovolacího soudu nemůže Ústavní soud stěžovateli přisvědčit. Dovolací soud sice konstatoval, že mu nepřísluší, aby jako třetí instance v dovolacím řízení přezkoumával skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně ovšem s tím, že tak výjimečně učinit může, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy z důvodu ochrany práva na spravedlivý proces, což je závěr korespondující s nároky kladenými Ústavním soudem na rozhodnutí dovolacího soudu. Tento rozpor však dovolací soud neshledal, což i v rozhodnutí zdůvodnil. Stejně tak dovolací soud správně konstatoval, že extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy může nastat i v důsledku toho, že některé úkony, které se staly podkladem odsuzujícího rozhodnutí, jsou pro své podstatné vady nepoužitelné jako důkaz, nelze k nim proto přihlížet a ze zbývajících důkazů skutková zjištění soudů nevyplývají. Ani v tomto ohledu však dovolací soud neshledal derogační důvod pro napadená rozhodnutí.
Argumenty stěžovatele obsaženými v dovolání (č. l. 3840-3868) se tak dovolací soud zabýval, včetně výhrad vůči použitelnosti jednotlivých důkazů, byť je neshledal způsobilými založit zásah do práva na spravedlivý proces ve výše uvedeném kontextu. Odůvodnění jeho rozhodnutí je v tomto ohledu dostatečné, zvláště při zohlednění toho, do jaké míry se totožnou argumentací již zabývaly soud prvého stupně i soud odvolací.
Ve vztahu k argumentu, že trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno na základě informací zjištěných z odposlechu osoby podezřelé z jiného trestného činu a následného odposlechu stěžovatele, nelze v tomto ohledu shledávat v úvahách soudů protiústavní vady. Odposlech třetí osoby byl nařízen v souladu se zákonem (podezření z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona) a poznatky takto zjištěné poukazovaly na možnou trestnou činnost stěžovatele. Odposlechem nařízeným vůči stěžovateli tak bylo třeba ověřit a konkretizovat podezření vyplývající z odposlechu třetí osoby a dosáhnout takové míry důvodnosti podezření, která již odůvodňuje zahájení trestního stíhání.
K tomu je nutno připomenout, že analogicky ve vztahu k domovní prohlídce uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 761/14 ze dne 21. 5. 2014, že "právo obviněného na spravedlivý proces není porušeno tím, jsou-li k jeho usvědčení v trestním řízení použity věcné důkazy, nalezené při domovní prohlídce v cizím bytě, při jejímž provádění nebyla porušena žádná subjektivní práva obviněného; takové důkazy podléhají, stejně jako kterékoli jiné volnému hodnocení důkazů. Použitelnost těchto důkazů je třeba posuzovat podle obecných zásad. Ani rigorózní interpretace doktríny "ovoce z otráveného stromu" (fruits of poisonous tree doctrine) nevede k závěru, že jakékoli pochybení při opatřování důkazu automaticky způsobuje nepoužitelnost důkazu. Vždy je třeba mj. konkrétně posuzovat, jak intenzivní bylo dané pochybení a zda vůbec bylo způsobilé proces provádění důkazu ovlivnit".
Argumentem, že některé odposlechy nebyly nařízeny soudem a jsou tudíž procesně nepoužitelné, se již podrobně zabýval soud prvého stupně (srov. č. l. 3565-3566), přičemž jeho úvahám ve vztahu k podpisu soudkyně Němcové, resp. ve vztahu k okolnosti, že byl podepsán pouze originál, nikoli stejnopisy rozhodnutí, nelze nic vytýkat. Soud dovodil, že někdejší praxe spočívající v tom, že soudce podepsal pouze originál příkazu, nikoli všechny stejnopisy, byla sice nesprávná, nemůže však vést k závěru, že odposlech nepovolil soud a že je proto jako důkaz nepoužitelný. Ke shodné argumentaci spoluobžalovaných stěžovatele srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4882/12, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 751/2012-I-125 ze dne 29. 8. 2012, kterým bylo odmítnuto dovolání dalších tří spoluobviněných stěžovatele, přičemž formální námitky vůči nařízeným odposlechům spoluobžalovaných byly zčásti shodné.
Ve vztahu ke kvalitě odůvodnění příkazů k odposlechu, resp. kvalitě návrhů státního zástupce lze přisvědčit argumentům stěžovatele, že odůvodnění byla shodná a nereflektovala okolnosti získané z přechozích odposlechů, na straně druhé však závěry soudu (č. l. 3567-3568) o tom, že šlo o monitorování stále stejného podezření z přijímání úplatků ze strany pracovníků České konsolidační agentury, které bylo v příkazu jasně vymezeno, zohlednění specifika korupční trestné činnosti, i zohlednění rozsahu takto zjišťovaných informací lze považovat za ústavně akceptovatelné. Taktéž odvolací soud (č. l. 3801) se argumenty stěžovatele zabýval a vážil zájem na odhalování trestné činnosti s mírou zásahu do soukromí stěžovatele. Po seznámení se spisovým materiálem nemůže Ústavní soud přisvědčit tomu, že by nařízení odposlechů bylo nedůvodné a jejich zdůvodnění natolik nedostatečné, že by bylo způsobilé založit protiústavní vadu takto získaného důkazu.
Ve vztahu k tvrzené protiústavnosti domovní prohlídky Ústavní soud nemůže přisvědčit závěru, že by nebyla nařízena soudcem, na čemž nic nemění okolnost, že ne všechny stejnopisy rozhodnutí byly opatřeny podpisem soudce, ale pouze občanského zaměstnance soudu (úřednice), s čímž se taktéž nalézací i odvolací soud náležitě vypořádaly. Nelze tudíž akceptovat závěr stěžovatele, že by byl příkaz vydán bez vůle soudce pouze úřednicí soudu.
Pokud stěžovatel odkazuje na rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 10. 2007, č. j. 6 T 89/2007-99, kterým byl syn stěžovatele zproštěn obvinění z trestného činu nedovoleného ozbrojování, neboť soud posoudil důkazy zajištěné při domovní prohlídce (zbraně) jako procesně nepoužitelné, neboť dovodil nezákonnost této prohlídky ve vztahu k obžalovanému, ani zde nelze stěžovateli přisvědčit v tom, že by bylo možno uvedené závěry vztáhnout též na domovní prohlídku týkající se prostor obývaných stěžovatelem a jeho manželkou. Podle příkazu k domovní prohlídce měla být provedena v rodinném domě a prostorách k němu náležejících, přičemž jako majitelka domu je označena manželka stěžovatele. Okresní soud v Teplicích sice v citovaném rozsudku dospěl k závěru, že ve vztahu k synovi stěžovatele a jím obývaným prostorám (byt pronajatý v rámci domu) byla domovní prohlídka prováděna nad rámec příkazu, v nyní posuzované věci to však nic nemění na tom, že uvedený závěr se nijak netýká prostor určených k bydlení obývaných stěžovatelem a jeho ženou a důkazů tam zajištěných souvisejících s trestnou činností stěžovatele. Zpochybňování označení nemovitosti (rodinný dům, bytový dům) a samotná existence bytových jednotek dětí stěžovatele v rámci domu nic nemění na skutečnosti, že ve vztahu ke stěžovateli byla domovní prohlídka provedena v prostorách určených k bydlení stěžovatele a jeho manželky, a důkaz zajištěný při domovní prohlídce se týkal právě tohoto prostoru.
Pokud jde o povahu neodkladného a neopakovatelného úkonu mající povahu domovní prohlídky, rekapituluje Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014 dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu (včetně nálezů zmíněných stěžovatelem) a mj. uvádí, že absence výslovného označení úkonu za neodkladný a neopakovatelný nedosahuje ústavní intenzity, je-li "neodkladnost resp. neopakovatelnost provedené domovní prohlídky zřejmá ze spisového materiálu a z okolností případu a je tak v daném případě možné dovodit věcné důvody pro takový postup". Taktéž v pozdějším nálezu sp. zn. III. ÚS 761/14 ze dne 21. 5. 2014 Ústavní soud potvrzuje, že "pokud ze všech okolností případu, seznatelných z příkazu k prohlídce nebo z trestního spisu, přesvědčivě vyplývá, že podmínky neodkladnosti úkonu byly skutečně dány, potom pouhý nedostatek podrobného písemného zdůvodnění neodkladnosti úkonu v příkazu k prohlídce, byť je namístě jej hodnotit negativně, nemusí být nutně posuzován jako ústavněprávní pochybení, vedoucí k nepoužitelnosti důkazu".
V případě posuzovaném v citované věci sp. zn. Pl. ÚS 47/13 pak Ústavní soud "při použití testu účinnosti trojí kontroly (policejní orgán-státní zástupce-soud) dospěl k závěru, že v posuzovaném případě policejní orgán podal řádně věcně i formálně odůvodněný návrh státnímu zástupci a ten pak soudci, přičemž všichni tito posuzovali příkaz k domovní prohlídce jako úkon, jehož neodkladnost, resp. neopakovatelnost je zachycena a prokázána ve spisovém materiálu. Odůvodnění návrhu státního zástupce a rozhodnutí soudce ani protokol o prohlídce sice formálně neobsahují pasáž, která by se výslovně věnovala neodkladnosti či neopakovatelnosti dané prohlídky, nicméně tato neodkladnost či neopakovatelnost je ze spisového materiálu, z okolností případu a z procesní charakteristiky této fáze řízení, zřejmá. Soud v hlavním líčení, za přítomnosti stěžovatelů a jejich obhájců, neodkladnost a neopakovatelnost prohlídky nezpochybnil. Trojí kontrola neodkladnosti, resp. neopakovatelnosti prohlídky tedy byla provedena".
Jak Ústavní soud shrnul v citovaném nálezu, "při provádění domovní prohlídky jako neodkladného a neopakovatelného úkonu mohou nastat různé praktické situace, z nichž typické jsou následující tři:
a) v době, kdy má být úkon proveden, není známa osoba, proti které se trestní řízení vede (tzv. neznámý pachatel), a pro další postup v trestním řízení je prohlídka nezbytná;
b) podezřelý ze spáchání konkrétního trestného činu je sice orgánům činným v trestním řízení znám, ale bez provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu nelze vyhovět podmínce uvedené v čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy, podle kterého má obviněný právo být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu [...]. Bez těchto zjištění by obvinění také neobstálo v testu zjištěných a odůvodněných skutečností (§160 odst. 1 trestního řádu);
c) policejní orgán v trestním řízení sice shromáždil dostatek podkladů a mohl by proti známému podezřelému zahájit trestní stíhání i bez domovní prohlídky, ale je zde konkrétní skutečnost, odůvodňující obavu, že sdělení obvinění by mohlo způsobit prodlevu nebo být upozorněním pro podezřelého, aby zničil nebo odstranil stopy trestného činu, resp. důkazní prostředky, jež se v předmětných, veřejnosti nepřístupných prostorách nacházejí (typicky v případě organizované zločinecké skupiny).
Ve shora předestřených možnostech bývá také důležité, zda a jaký má podezřelá osoba k prohledávaným prostorám vztah (např. to, zda jde o obydlí podezřelé osoby nebo osoby zcela jiné)".
Z příkazu k domovní prohlídce v nyní posuzovaném případě je zřejmé, že je vedeno prověřování ze spáchání trestného činu přijímání úplatků a zneužívání informací v obchodním styku vůči zatím blíže nespecifikovanému okruhu osob, přičemž je rozvedeno, jakým způsobem k trestné činnosti má docházet. Z protokolu o provedení domovní prohlídky podepsaném manželkou stěžovatele je zřejmé, že domovní prohlídka souvisí s prověřovanou trestnou činností manžela stěžovatelky. V kontextu shora zmíněných situací vymezených Ústavním soudem pro neodkladné či neopakovatelné provedení domovní prohlídky tak lze mít za to, že formální sdělení obvinění vůči stěžovateli by mohlo zmařit zajištění potřebných důkazů [viz výše bod c)], zvláště u obtížně prokazatelných trestných činů korupčního charakteru, stejně jako skutečnost, že podezřelý je sice znám, ale bez provedení domovní prohlídky není možno vznést obvinění [viz výše bod b)]. Ačkoli není neodkladnost či neopakovatelnost zmíněna v příkazu k domovní prohlídce, lze ji dle výše uvedeného nálezu Ústavního soudu dovodit ze spisového materiálu, z okolností případu i z procesní charakteristiky příslušné fáze řízení.
Pokud šlo o tvrzené nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v usnesení ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 7 Tdo 751/2012, kterým bylo zrušeno původní rozhodnutí soudu prvého stupně i odvolacího soudu ve věci stěžovatele, nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces skutečnost, že konkrétní svědek odmítl v novém řízení vypovídat při využití práva dle §100 odst. 2 trestního řádu (který má svůj ústavní korelát v čl. 37 odst. 1 Listiny) a jehož výpověď tak soud nijak získat nemohl. Pokud soud zjistil dostatečně skutkový stav z jiných důkazů, nemůže být sama neexistence výpovědi jednoho ze svědků, který využil svého ústavního práva a odmítl vypovídat, považována za nerespektování závazného právního názoru dovolacího soudu či v konečném důsledku za porušení práva na spravedlivý proces.
Stejně tak nelze přisvědčit stěžovateli v tom, že by způsob provedení důkazu odposlechy v novém řízení po výše zmíněném derogačním rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 751/2012 porušilo jeho právo na spravedlivý proces. Podle stěžovatele provedl soud prvého stupně v hlavním líčení důkaz odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu nezákonným způsobem, neboť analogicky aplikoval §213 trestního řádu tak, že odposlechy nebyly opětovně v hlavním líčení přehrávány. Podle §213 odst. 1 platí, že "posudky, zprávy státních a jiných orgánů a další listiny a jiné věcné důkazy se při hlavním líčení předloží stranám k nahlédnutí, a pokud je to třeba, předloží se k nahlédnutí i svědkům a znalcům". Podle odst. 2 "pokud kterákoli ze stran navrhne přečtení listiny uvedené v odstavci 1, je soud povinen při hlavním líčení takovou listinu přečíst".
Odposlechy byly přehrány v hlavním líčení za přítomnosti advokáta stěžovatele (nikoli stěžovatele samotného) v původním řízení, které se na základě výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 751/2012 muselo zopakovat již s přítomností stěžovatele. V rámci nového hlavního líčení stěžovatel s uvedeným postupem souhlasil (analogicky dle §213 trestního řádu) a již předtím mu byly kopie nosičů odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu poskytnuty. V uvedeném ohledu tak k ústavnímu zkrácení práva na obhajobu, resp. práva na spravedlivý proces nedošlo. Na analogickém využití §213 trestního řádu neshledává Ústavní soud vadu způsobilou zasáhnout do práva na obhajobu či práva na spravedlivý proces.
Ve vztahu k námitkám týkajícím se promlčení trestného činu odkazuje Ústavní soud na podrobné zdůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, i soudů nižších stupňů, na jejichž závěrech neshledává jakékoli vady. Námitky týkající se promlčení zakládá stěžovatel na argumentu, že měl být jeho skutek posuzován podle nové právní úpravy, která je příznivější. Tento jeho argument však vychází z odlišné kvalifikace trestného činu, neboť stěžovatel zpochybňuje, že by byl trestný čin spáchán vůči úřední osobě. Soudy však dostatečně zdůvodnily, proč je možno zaměstnance České konsolidační agentury za úřední osoby považovat, tudíž i dostatečně dokládají, že nová právní úprava není pro stěžovatele příznivější, jakož i to, že k promlčení nedošlo.
Ve vztahu k dalším námitkám týkajícím se tvrzeného rozporného a nelogického zjištění skutkového stavu věci musí Ústavní soud předeslat, že je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, pokud orgány veřejné moci svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. K čemuž v nyní posuzovaném případě, jak bylo shora rekapitulováno, nedošlo.
Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. V této souvislosti Ústavní soud již několikrát uvedl, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Ani v tomto kontextu však nelze argumentům stěžovatele přisvědčit, což ostatně vyložil již dovolací soud.
Ústavní soud tak po zhodnocení argumentů stěžovatele, obsahu napadených rozhodnutí i obsahu spisu nemohl tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv přisvědčit.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2016
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu