ECLI:CZ:US:2016:1.US.370.16.1
sp. zn. I. ÚS 370/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem Kladno, Váňova 3180, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015 č. j. 3 Tdo 1384/2015-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 6 T 22/2014 byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců, dále bylo rozhodnuto o náhradě škody. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 12 To 176/2015, napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a částečně ve výroku o náhradě škody. Při nezměněném výroku o vině, výroku o úhrnném trestu odnětí svobody a výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným byl stěžovateli uložený trest odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Stěžovatel ve svém dovolání namítal především nesprávné hodnocení důkazů (zejména hodnocení svědeckých výpovědí, případně hodnocení dalších důkazů), a prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něj příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Nejvyšší soud připomněl, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, a rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Je na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení, přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný. K námitce, že stěžovatel nespáchal přečin nebezpečného vyhrožování, Nejvyšší soud uvedl, že obecně postačuje, pokud je výhrůžka adresována poškozenému takovým způsobem, že pachatel si je vědom toho, že se o ní poškozený dozví, a to např. prostřednictvím další osoby. Podle Nejvyššího soudu tato právní kvalifikace byla použita správně. Jak totiž vyplývá ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, obviněný "vzal zednické bourací kladivo, se kterým poškozenému vyhrožoval, že ho zabije". Zasazením poškozenému několika úderů pěstí do hlavy, stejně jako opakovaným kopnutím (jak vyplývá z rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně), zajisté byla navozena situace, v jejíž poslední fázi je osoba, držící v ruce těžké kladivo a směřující vůči poškozenému výhrůžku zabitím, způsobilá dopustit se nebezpečného vyhrožování tak, aby její projev byl brán se vší vážností. Posouzení, zda jde o výhrůžku způsobilou vzbudit důvodnou obavu z jejího uskutečnění, je prováděno z komplexního posouzení celé situace Námitce stěžovatele, že poškozený předmětné vyhrožování vůbec nezaregistroval, z výše uvedených důvodů nebylo možné přisvědčit.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že již před obecnými soudy marně namítal porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť skutková zjištění, z nichž obecné soudy vycházely, jsou v rozporu s provedenými důkazy, a soudy nerozhodovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, ignorovaly důkazy svědčící ve prospěch odsouzeného, nebo tyto vykládaly ve prospěch verze událostí pro stěžovatele nepříznivější. Jádrem sporu bylo jednání stěžovatele, kterého se měl dopustit vůči poškozeným, tedy že měl napadnout dva poškozené - otce se synem, kterému měl též vyhrožovat s kladivem v ruce. Po celou dobu řízení přitom proti sobě stály dvě verze průběhu událostí. Na jedné straně verze, že byl stěžovatel napaden poškozenými, kteří následně i ničili jeho majetek, načež stěžovatel zavolal Policii ČR; na druhé straně verze poškozených, kteří mezi sebou mají rodinné vazby. Stěžovatel shodně s argumentací před obecnými soudy polemizuje s verzí, z níž vycházely obecné soudy a znovu ji ve své ústavní stížnosti zpochybňuje. Poukazuje též na to, že krajský soud v Praze ve svém prvním rozhodnutí ze dne 8. 10. 2014 odsuzující rozsudek prvostupňového soudu zrušil. Ačkoliv však soud prvního stupně po doplnění dokazování následně pouze zopakoval své rozhodnutí a nesrovnalosti a nepravdy ve výpovědi rodiny poškozených znovu nevyhodnotil v souladu se zásadou in dubio pro reo, odvolací soud jíž tento jeho postup akceptoval s odkazem na to, že údajně nemůže zasahovat do skutkového děje, i když současně sám snížil odsouzenému uložený trest. Tím tak odvolací soud převzal vady rozsudku soudu prvního stupně i do svého rozsudku. Což potvrdil i Nejvyšší soud napadeným usnesením.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil závěry, z nichž vycházel a pečlivě se zabýval všemi argumenty stěžovatele. Ústavní soud proto neshledal zásah do základních práv stěžovatele, jehož by se Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím dopustil. Rovněž v postupu ostatních obecných soudů neshledal zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces či presumpci neviny.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu