ECLI:CZ:US:2002:1.US.388.01
sp. zn. I. ÚS 388/01
Usnesení
I. ÚS 388/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. D., zastoupeného JUDr. B. M., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 11 To 113/99, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 1 T 10/91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2000, sp. zn. 11 To 113/99, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 20. 5. 1999, sp. zn. 1 T 10/91. Uvedenými rozsudky byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ust. §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na dobu tří let s vyslovením dohledu. Tohoto trestného činu, podrobně popsaného ve výroku soudu o vině, se dopustil jako velitel bezpečnostního opatření v souvislosti s událostmi dne 17. 11. 1989 na Národní třídě v Praze. Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení citovaných ústavně zakotvených práv, jakož i dalších, blíže neoznačených základních práv zaručených Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod.
II.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti kladené na ústavní stížnost. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není - li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že jelikož se neztotožnil s rozhodováním soudů obou stupňů, podal v dané věci podnět pro podání stížnosti pro porušení zákona. V rámci tohoto řízení byl učiněn závěr, že stížnost pro porušení zákona nebude podána. Z uvedeného stěžovatel vyvozuje, že vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv a dodává, že v návrhu opakuje v celém rozsahu argumentaci použitou již v podnětu pro podání stížnosti pro porušení zákona, když prý pouze skutečnost, že podnětu nebylo vyhověno, je důvodem ústavní stížnosti. Z uvedeného tedy vyplývá, že stěžovatel považuje za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje, (od kterého zjevně odvozuje i počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti) sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 23. 4. 2001 (384/2001-OOD-SPZ), které neshledalo důvody pro podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu §266 odst. 1, 2 trestního řádu.
Ústavní soud ve své obecně přístupné judikatuře již několikrát vyslovil, že za poslední prostředek, poskytnutý zákonem k ochraně práva (§72 odst. 2 citovaného zákona) nelze považovat podnět ke stížnosti pro porušení zákona, neboť samotná stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. trestního řádu) není opravným prostředkem, který by byl oprávněn podat stěžovatel (viz. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, usn. č. 11). Za prostředek k ochraně práva nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu.
Posledním prostředkem na ochranu práva stěžovatele bylo v daném případě odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze dne 21. 2. 2000 pod sp. zn. 11 To 113/99 a které ostatně sám stěžovatel napadl ústavní stížností. Od data doručení tohoto rozhodnutí, ke kterému došlo podle doručenky v příslušném spisovém materiálu dne 7. 6. 2000, je tedy nutno počítat 60 denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Jelikož ústavní stížnost stěžovatele byla dle razítka na doporučené listovní zásilce podána k poštovní přepravě až dne 22. 6. 2001 (Ústavní soud ji obdržel dne 25. 6. 2001), jedná se o návrh, podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Jelikož stěžovatel, jak shora podrobně vyloženo, mylně považoval za poslední zákonný prostředek k ochraně svých práv podnět ke stížnosti pro porušení zákona, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 20. listopadu 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu