ECLI:CZ:US:2003:1.US.393.03
sp. zn. I. ÚS 393/03
Usnesení
I. ÚS 393/03
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 4. září 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti K. Š., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 2221/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 7. 2003 napadl stěžovatel v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR s tím, že požádal Českou advokátní komoru o určení právního zástupce k řízení o ústavní stížnosti. Česká advokátní komora určila stěžovateli právním zástupcem advokáta JUDr. M. S., který přípisem ze dne 7. 8. 2003 Ústavnímu soudu zaslal akceptaci plné moci, kterou Ústavní soud od stěžovatele obdržel dne 6. 8. 2003.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se u obecných soudů domáhal zaplacení škody způsobené nesprávným úředním postupem služebního funkcionáře, kterým určil základní dobu služby v týdnu namísto 40 hodin na 42,5 hodiny v týdnu, přičemž za tuto práci nad stanovenou základní dobu mu nebyla vyplácena odměna. Příslušní služební funkcionáři ani ministr vnitra se zákonem č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, ve znění pozdějších předpisů, stanoveným postupem podáními stěžovatele vůbec nezabývali, proto se žalobou domáhal zaplacení příslušné finanční částky u obecného soudu.
Okresní soud v Kladně mezitímním rozsudkem ze dne 13. 2. 2003, č. j. 19 C 215/99-93, rozhodl o částečné opodstatněnosti nároku. Odvolací soud však rozsudek nalézacího soudu usnesením ze dne 27. 6. 2002, č. j. 23 Co 226/2002-117, zrušil, řízení zastavil a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena příslušnému služebnímu funkcionáři Policie ČR - Okresního ředitelství Policie ČR Praha - západ.
O podaném dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR tak, že dovolání zamítl a v odůvodnění přisvědčil právnímu názoru odvolacího soudu, podle něhož nárok uplatněný stěžovatelem vyplývá ze služebně právního vztahu, který je svou povahou poměrem státně zaměstnaneckým - veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak vztahem soukromoprávním. Dovolací soud pak podle stěžovatele dovodil, že se v posuzovaném případě nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř., ani zde není dána pravomoc k projednání žaloby v rámci občanského řízení sporného podle ust. §7 odst. 2 o. s. ř., neboť příslušný zákon (zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR) nesvěřuje soudu v daném případě rozhodovací pravomoc.
Stěžovatel se domnívá, že mu tak bylo jako příslušníku specifické profesní skupiny odepřeno v rozporu s čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") právo na spravedlivou odměnu za práci a v uvedené době byl v rozporu s čl. 9 odst. 1 Listiny podrobován nuceným pracím a službám. Přestože postupem podle čl. 36 odst. 1 Listiny se domáhal soudní ochrany a v řízeních prokazoval, že státní moc byla v jeho případě uplatňována mimo meze stanovené zákonem o služebním poměru, tj. v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny, a rovněž povinnosti mu byly ukládány v rozporu s čl. 4 odst. 3 Listiny.
Na základě těchto skutečností stěžovatel navrhl, aby ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR zrušil.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud musí především předně konstatovat, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který stojí mimo soustavu obecných soudů, jimž není instančně nadřazen. Ústavnímu soudu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti bez dalšího posuzovat výklad jednoduchého práva zastávaný obecnými soudy a to potud, pokud takovým výkladem soud nezasáhl do základních práv a svobod stěžovatele ústavně zaručených ústavním zákonem.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní stížnost je současně založena na principu subsidiarity, tj. představuje takový prostředek k ochraně práv, který lze využít až poté, kdy stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje. Nepřípustnost ústavní stížnosti je dána tím, že stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona), přičemž z hlediska zákona o Ústavním soudu nutno procesními prostředky k ochraně práva rozumět nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 119/2000, sp. zn. III. ÚS 252/01).
V daném případě bylo řízení před obecnými soudy zastaveno pro nedostatek pravomoci soudů, což je jedna z obligatorních podmínek řízení před soudem, a celá věc byla postoupena státnímu orgánu, jehož pravomoc je v daném případě podle názoru obecných soudů dána.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť tvrzený nárok stěžovatele je nyní předmětem posouzení funkcionářem Policie ČR - Okresního ředitelství Policie ČR Praha - západ, kterému byla věc obecnými soudy postoupena. Za daného stavu se Ústavní soud domnívá, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny prostředky, které mu právní řád k ochraně práva přiznává, a teprve poté, pokud by se svých práv nedomohl u toho státního orgánu, u něhož je dána pravomoc a příslušnost rozhodovat o tvrzeném nároku, včetně využití ochrany před nezávislým a nestranným soudem, který je oprávněn posuzovat rozhodovací činnost správních orgánů, může ochranu svých ústavně zaručených základních práv a svobod žádat před Ústavním soudem.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti pak Ústavní soud prozatím ani nehodnotil výklad jednoduchého práva podaný obecnými soudy, pokud jde o jejich závěry týkající se veřejnoprávní povahy služebního poměru a z toho vyplývajícího rozdělení pravomocí mezi orgány veřejné moci.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2003
JUDr. Eliška Wagnerová, Ph. D. soudce zpravodaj