ECLI:CZ:US:2013:1.US.3931.12.1
sp. zn. I. ÚS 3931/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů, Ludvíka Davida (soudce zpravodaje) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ AUTO - AIDA, s. r. o., se sídlem Jiříkovice 3, 664 51 Jiříkovice, 2/ Miroslava Práchynského a 3/ Martiny Práchynské, všech zastoupených Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem se sídlem Joštova 4, 602 00 Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2012 č. j. 7 Cmo 244/2012-171 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2012 č. j. 3 Cm 43/2007-147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 15. 10. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejich základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně byl zamítnut návrh žalovaného č. 2 (v daném případě stěžovatel č. 2) ze dne 20. 4. 2010 na zrušení usnesení č. j. 3 Cm 43/2007-70 ze dne 30. 7. 2008 o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku za dovolání ze dne 20. 3. 2008. Žalovaný prostřednictvím svého právního zástupce podal proti usnesení krajského soudu odvolání. Nesouhlasil s tím, že soud odůvodnil své zamítavé usnesení mimo jiné tím, že podání žalovaného, kterým byl soudní poplatek za dovolání doplacen na tomto podání vylepenými kolkovými známkami, bylo soudu doručeno až dne 8. 9. 2008. Soud prvního stupně při právním posouzení této situace vycházel z nesprávného právního názoru, že soudní poplatek, který je placen kolkovými známkami vylepenými na písemném podání, musí být v poslední den odvolací lhůty proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku doručeno soudu. Soudní judikatura však dlouhodobě zastává názor, že k tomu, aby bylo usnesení o zastavení odvolacího či dovolacího řízení zrušeno, postačuje, když je písemné podání, kterým se platí soudní poplatek za odvolání či dovolání, předáno k poštovní přepravě v poslední den odvolací lhůty proti zastavujícímu usnesení. Protože stěžovatel své písemné podání odeslal dne 5. 8. 2008, tedy poslední den lhůty k odvolání proti usnesení o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku, měl soud prvního stupně své usnesení o zastavení dovolacího řízení zrušit.
3. Odvolací soud napadené usnesení potvrdil, přičemž vyslovil právní názor, že pokud stěžovatel uhradil soudní poplatek za dovolání tím způsobem, že v poslední den odvolací lhůty proti usnesení o zastavení dovolacího řízení podal k poštovní přepravě podání s vylepenými kolkovými známkami v patřičné hodnotě, byl soudní poplatek uhrazen až dnem, kdy toto podání s vylepenými kolkovými známkami převzala úřední osoba.
4. Podle názoru stěžovatele č. 2 tak bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu. Z ustanovení §8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), poplatky, které nejsou vyšší než 5 000 Kč, lze platit kolkovými známkami. Neexistuje tedy žádný důvod, proč platbu formou zaplacením kolkových známek nepovažovat za platbu učiněnou řádně a včas. Stěžovatel platbu učinil v poslední den stanovené lhůty, způsobem stanoveným zákonem. Lhůtu k zaplacení soudního poplatku je nutno chápat jako lhůtu procesněprávní. Pokud účastník splní stanovenou povinnost před uplynutím lhůty, je tímto smysl soudcovské lhůty naplněn.
5. Ústavní soud nejprve zkoumal otázku, zda všichni tři stěžovatelé jsou osobami oprávněnými podat v dané věci ústavní stížnost. Je nesporné, že všichni tři byli v řízení žalovanými, když předmětem tohoto řízení byla žaloba na zaplacení částky 393 054 Kč. Po pravomocném rozhodnutí bylo ve věci podáno všemi třemi žalovanými dovolání, a vzhledem k tomu, že ani jedním z nich nebyla splněna poplatková povinnost (jednalo se o samostatné společenství s poplatkovou povinností 5 000 Kč za každého dovolatele), bylo dovolací řízení zastaveno. Návrh na zrušení usnesení o zastavení dovolacího řízení pak podal pouze žalovaný č. 2, tj. v řízení o ústavní stížnosti stěžovatel č. 2. S ohledem na ustanovení §27 odst. 1 ve vztahu k ustanovení §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto dospěl Ústavní soud k závěru, že osobou oprávněnou podat ústavní stížnost je v daném případě pouze stěžovatel č. 2, v případě stěžovatelů č. 1 a č. 3. se naopak jedná o osoby zjevně neoprávněné.
6. Ústavní soud tedy přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Ústavní soud uvádí, že podstatou ústavní stížnosti je otázka ústavní souladnosti názoru obecných soudů, podle kterého pro zrušení rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (podle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích) je relevantní pouze okamžik, kdy byl soudní poplatek v dispozici příslušného soudu (ať už v kolkových známkách, v hotovosti na pokladně, na bankovním účtu soudu).
9. Ústavní soud se touto otázkou ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Kupříkladu v usnesení ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1156/09 Ústavní soud shrnul dosavadní judikaturu k této otázce: "Platí, že pro naplnění podmínek pro zrušení rozhodnutí o zastavení řízení podle ust. §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích je zapotřebí, aby nejpozději v poslední den lhůty byl poplatek v dispozici příslušného soudu (ať už v kolkových známkách, v hotovosti v pokladně, na bankovním účtu). Zde nejde o procesní lhůtu pro podání účastníka, kde postačí v poslední den lhůty předat podání doručujícímu orgánu. V usnesení sp. zn. III. ÚS 689/06 ze dne 7. 12. 2006 vyslovil Ústavní soud názor, že "...i když ke splnění lhůty k odvolání ... by bylo dostačující tento den učinit podání u soudu nebo podání odevzdat u orgánu, který má povinnost je doručit (§57 odst. 3 občanského soudního řádu), povinnost vzniklá stěžovateli podáním odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, tj. zaplatit poplatek dle §4 odst. 1 písm. a) zák. č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, měla být splněna ve lhůtě, vyplývající z §9 odst. 7 citovaného zákona o soudních poplatcích, přičemž při platbě prostřednictvím pošty či peněžního ústavu je taková povinnost splněna dnem, kdy předepsaná částka je připsána na účet oprávněného (§567 odst. 2 občanského zákoníku per analogiam)". S tímto názorem, na který je Ústavním soudem opětovně poukazováno též v usneseních sp. zn. III. ÚS 1730/08 ze dne 25. září 2008 a sp. zn. II. ÚS 26/09 ze dne 12. února 2009, jsou v záhlaví citovaná rozhodnutí, resp. rozhodnutí odvolacího soudu, v souladu.".
10. Shodný názor o relevantnosti výlučně okamžiku, kdy byl soudní poplatek v dispozici příslušného soudu, vyslovil Ústavní soud například i v nálezu ze dne 7. 10. 2010 sp. zn. II. ÚS 3170/09, kde konstatoval, že "Stěžovatel tedy mohl pro něj nepříznivý výsledek řízení zvrátit, pokud by soudní poplatek z odvolání zaplatil ještě v poslední den lhůty k odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení, resp. pokud by v tento poslední den lhůty byl poplatek v dispozici příslušnému soudu (srov. III. ÚS 1738/08, IV. ÚS 1156/09)."
11. Z uvedené rozhodovací praxe Ústavního soudu tedy plyne, že Ústavní soud aprobuje (z ústavně právních hledisek) praxi obecných soudů, podle které je relevantní toliko okamžik, kdy byl soudní poplatek v dispozici příslušného soudu. Obecné soudy by z této své praxe v nyní posuzované věci vybočily, pokud by postupovaly v souladu s názorem stěžovatele; tím by porušily práva druhého účastníka řízení (žalobce). Jejich výklad rozhodných právních předpisů byl proto předvídatelný, korespondoval ustáleným závěrům soudní praxe a nebyl výrazem interpretační libovůle; tak by tomu naopak bylo, jestliže by soudy postupovaly podle výkladu stěžovatele. K porušení jeho základních práv proto jejich postupem dojít nemohlo.
12. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Ve vztahu ke stěžovatelům č. 1 a č. 3 pak musel ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2013
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu