ECLI:CZ:US:2014:1.US.3999.13.1
sp. zn. I. ÚS 3999/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivety Sľukové, zastoupené Mgr. Petrem Moníkem, LL.M., advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Fráni Šrámka 1139/2, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013 č. j. 26 Cdo 67/2013-269 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 9. 2012 č. j. 21 Co 318/2012-236 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala po žalovaném (statutární město Hradec Králové) jako bývalá nájemkyně nebytového prostoru, který od žalovaného na základě kupní smlouvy ze dne 1. 9. 2010 koupila, zaplacení částky 459 254 Kč s příslušenstvím za zhodnocení nebytového prostoru v důsledku provedených stavebních úprav.
3. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 3. 2012 č. j. 11 Ec 123/2010-11 rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit stěžovatelce částku 270 000 Kč s příslušenstvím. Zároveň zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatelka domáhala po žalovaném zaplacení částky 189 254 Kč s příslušenstvím.
4. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, jíž bylo žalobě stěžovatelky vyhověno co do částky 270 000 Kč s příslušenstvím, tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož se splynutí osoby pronajímatele a nájemce nijak nedotklo možnosti stěžovatelky domáhat se zaplacení zhodnocení věci, provedeného do doby změny vlastnictví. Podle názoru odvolacího soudu je ustanovení §667 občanského zákoníku vykládat tak, že nájemce se může domáhat na pronajímateli toho, o co se zvýšila hodnota jeho věci stavebními úpravami, jen dojde-li ke skončení nájmu takovým způsobem, že předmět nájmu zůstane ve vlastnictví pronajímatele, jenž se tak obohatí. Současně konstatoval, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož se stěžovatelka nevzdala práva na zaplacení zhodnocení nebytového prostoru. Jestliže se stěžovatelka zavázala při skončení nájmu uvést nebytový prostor do původního stavu, nemohla na základě tohoto závazku očekávat jakoukoliv úhradu zhodnocení nebytových prostor.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nedůvodné zamítl. Uvedl, že v případě, kdy se osoba stane zároveň subjektem práva (pohledávky) i povinnosti (dluhu) z téhož závazkového vztahu, zaniká závazek splynutím. Bez právního významu je přitom okolnost, zda vynaložené investice (ne)byly zohledněny ve výši kupní ceny nebytové jednotky.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizovala se závěry obecných soudů a odmítla je pro jejich tvrzenou nesprávnost a pro rozpor s dobrými mravy. Argumentovala zejména tím, že nespatřuje žádnou oporu ve výkladu provedeném obecnými soudy. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně garantovaného práva na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 Listiny, kdy jí bylo odepřeno právo domoci se úhrady protihodnoty za zhodnocení nemovitosti, čímž bylo podstatně zasaženo do jejích majetkových poměrů. Dále uvedla, že v případě jiných účastníků nájemní smlouvy toto právo odepřeno nebylo (v případě jiných způsobu ukončení nájemní smlouvy odkoupení nebytových prostor třetí osobou).
II.
7. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je nedůvodný.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto ani není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy soudy svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníků řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod však dosahuje jen taková interpretace obecného soudu, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti [viz např. nález ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235)].
9. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána občanu přednost, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje evidentní znaky porušování práva, resp. libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní. V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně omezeny. Akcentuje se řádná soudní ochrana v podstatě jen v těch situacích, v nichž dochází k "prozařování" základních práv a svobod do soukromého práva. Konkrétně jde o právní vztahy podřaditelné pod ustanovení (jednotlivé články Listiny) o ochraně osobnosti, soukromí, rodinného života. Přezkum Ústavním soudem může též přicházet v úvahu v oblasti ochrany spotřebitele, kde je výchozí pozice spotřebitele objektivně slabší než jeho smluvního partnera a je záhodno dbát, aby tento handicap (vyrovnávaný právní úpravou) nebyl v každodenní praxi zneužíván. Nelze vyloučit ani dopad zásahu do práva na spravedlivý proces na soukromoprávní vztahy - je-li porušení procesní normy natolik podstatné, že ovlivnilo výsledek soudního řízení, jež se stal excesem vůči správnému řešení věci, pak svědčí stěžovateli právo na přezkum Ústavním soudem. Může dojít i k natolik intenzivnímu protiprávnímu zásahu do majetkové sféry jednotlivce, že je třeba přistoupit k ústavněprávnímu přezkumu; nežádoucímu právnímu stavu koresponduje povinnost státu poskytnout porušení základního práva efektivní, zejména soudní ochranu.
10. Kromě těchto případů, jejichž posouzení náleží do výlučné pravomoci Ústavního soudu jako specializovaného orgánu ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy, se však ústavněprávního přezkumu nelze účinně domáhat, tím méně pak vést na půdě tohoto soudu pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými mocenskými orgány, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
11. Lze tedy shrnout, že ústavněprávní přezkum napadeného aktu orgánu veřejné moci by nastoupil v důsledku takového jeho zásahu do základního práva, jenž by byl jasně identifikovatelný a aplikace či interpretace podústavního práva by se tak ocitla v rozporu s garancemi poskytnutými jednotlivci Listinou, ať již hmotněprávními nebo procedurálními [viz např. nález ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235)]. Takový závěr však v posuzované věci nelze učinit. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svá rozhodnutí srozumitelně a přiléhavě odůvodnily a nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že jejich rozhodnutí rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných základních práv. Obecné soudy postupovaly v uvedené věci ústavně konformně a rozhodly předvídatelným způsobem. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci nemůže bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení stěžovatelkou vypočtených základních práv a svobod.
12. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poukazuje též na skutečnost, že stěžovatelka kupní smlouvu s žalovanou uzavřela na základě svobodného projevu vůle, přičemž již v okamžik uzavření kupní smlouvy na nebytový prostor byla obeznámena s kupní cenou. V tomto směru Ústavní soud poukazuje též na svou judikaturu v otázce výkladu smluv [k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157)].
13. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu