ECLI:CZ:US:2018:1.US.4048.16.1
sp. zn. I. ÚS 4048/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Přípravného výboru HS Bochov II, sídlem Bochov, Mariánská 388, zastoupeného Mgr. Bc Martinem Kůsem, advokátem se sídlem v Praze, Bartolomějská 304/1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 112/2016-33 ze dne 29. září 2016 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 57 A 119/2014-56 ze dne 1. března 2016, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka Krajského úřadu Karlovarského kraje, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před správními orgány domáhal změny hranic a výměry blíže určených honiteb, uznání společenstevní honitby Bochov II a III a zápisu honebního společenstva Bochov II. S touto žádostí neuspěl, neboť správní orgány dospěly k závěru, že navrhovaná honitba nesplňuje zákonem stanovený požadavek minimální výměry honitby 500 ha.
2. Krajský soud v Plzni zamítl následnou žalobu stěžovatele s tím, že nepochybně nebyla naplněna podmínka výměry 500 ha, neboť část pozemků zamýšlených jako součást nové honitby již je součástí honiteb jiných. Jeden pozemek však může náležet jen do jedné honitby. Jako zákonem předvídaný způsob změny honitby pak na věc stěžovatele dopadá jen změna honitby vyplývající ze změn vlastnického práva k pozemkům. Takovou změnou je však třeba rozumět změnu vlastnického práva až po účinnosti zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Pokud došlo ke změně vlastnického práva před účinností tohoto zákona, mohla ke změně honiteb z tohoto důvodu dojít jen podle přechodných ustanovení zákona, která však na věc nedopadají.
3. Následnou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl s tím, že použití pravidel zákona o myslivosti na změnu vlastnictví k honebním pozemkům, jež se udála ještě před účinností zákona, by bylo nepřípustně retroaktivní a narušovalo by právní jistotu. Důvodnou pak neshledal ani námitku nepřiměřeného omezení práv vlastníků honebních pozemků, neboť se mohou účastnit činnosti stávajících honebních společenstev ve stávajících honitbách.
4. Proti rozhodnutí Nejvyššího a krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na ochranu vlastnictví. Porušení tohoto práva stěžovatel spatřoval v tom, že soudy nezohlednily okolnosti konkrétní věci. Ke změnám ve vlastnictví pozemků docházelo z různých důvodů a po dlouhé časové období. Některé pozemky byly restituovány před účinností zákona o myslivosti, některé později. Nepružnost státních orgánů při rozhodování o restitucích nemůže jít k tíži stěžovatele a jeho členů. Pro věc je zásadní, zda změna vlastnického práva k honebním pozemkům o rozloze menší než 500 ha vylučuje vytvoření nového honebního společenství. Podle stěžovatele pro změnu a tím i vznik nové honitby postačuje jakákoliv změna vlastnického práva. Ve věci přitom nejde o nepřípustnou retroaktivitu, neboť se stěžovatel domáhá změny právních vztahů do budoucna, v minulosti došlo jen ke splnění jedné z nezbytných podmínek takové změny. V konečném důsledku jsou tedy vlastníci honebních pozemků o rozloze větší 500 ha nuceni setrvat ve stávajících, nepružných honebních společenstvech, byť by mohli mít společenstvo vlastní a v jeho rámci vykonávat nezbytnou, pro životní prostředí příznivou činnost. Takové omezení vlastnického práva stěžovatel nepovažoval za nezbytné.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími a spisy obou správních soudů; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. Pro rozhodnutí věci je zásadní rozlišovat postavení honebního společenstva, postavení vlastníků honebních pozemků a práva s tím související. To Ústavní soud v minulosti opakovaně učinil:
7. Myslivost představuje ústavně aprobovaný veřejný zájem ve smyslu čl. 7 Ústavy České republiky, podle kterého stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství, neboť výkonem myslivosti se realizuje ochrana volně žijící zvěře. Myslivost proto představuje legitimní omezení vlastnického práva vlastníka honebního pozemku. Tato dvě práva - vlastnické právo k pozemku a právo myslivosti jako veřejný zájem - jsou na sobě nezávislá, byť existuje nepopiratelné funkční spojení mezi těmito právy, resp. přesněji honebním pozemkem a honitbou, v jejímž rámci je právo myslivosti realizováno. Honební společenstvo pak představuje právnickou osobu sui generis, tedy subjekt, který je vytvářen za účelem dosažení cílů sledovaných zákonem o myslivosti. Jedná se však o subjekt nadále odlišný od vlastníka pozemku, a to i za situace, kdy se jedná o honební pozemek, který je součástí příslušné honitby, jejímž držitelem je společenstvo. I v takovém případě je nositelem vlastnického práva, resp. všech jeho složek vlastník pozemku, nikoliv honební společenstvo, kterému svědčí výkon myslivosti, za jehož účelem pouze dochází k omezení jedné ze složek vlastnického práva [nález sp. zn. Pl. ÚS 34/03 ze dne 13. 12. 2006 (N 226/43 SbNU 541; 49/2007 Sb.)].
8. Zatímco právo myslivosti tedy svědčí členům honebního společenstva, kteří je vykonávají kolektivně ve formě honebního společenstva, a proto v důsledku je nositelem tohoto práva honební společenstvo, vlastnické právo k pozemkům nadále svědčí pouze a výlučně individuálním vlastníkům. Právo myslivosti, kterého by se mohlo dovolávat honební společenstvo, nepředstavuje ústavně zaručené subjektivní právo [usnesení sp. zn. I. ÚS 756/07 ze dne 20. 4. 2007 (U 5/45 SbNU 469)].
9. Ústavní soud z těchto důvodů citovaným usnesením sp. zn. I. ÚS 756/07 odmítl ústavní stížnost podanou honebním společenstvem ve věci změny hranic jeho honitby jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Vedla jej k tomu právě úvaha, že honebnímu společenstvu nesvědčí ochrana vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ani žádné jiné hmotné právo, které by bylo třeba chránit v řádném procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
10. Tento závěr lze na posuzovanou věc užít toliko částečně - uplatní se ve vztahu k namítanému zásahu do vlastnického práva, jehož subjektem stěžovatel není. Na rozdíl od věci řešené pod sp. zn. I. ÚS 756/07 však v nynější věci nelze dospět k závěru, že stěžovateli nesvědčí práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto ustanovení zaručuje soudní či jinou ochranu stanoveným způsobem k ochraně "svého práva", což je pojem širší než pojmy "základní práva a svobody podle Listiny" (čl. 36 odst. 2 Listiny) či "základní práva a svobody" (čl. 4 Ústavy). Záruka podle čl. 36 odst. 1 Listiny tedy slouží k ochraně hmotných práv, a to i podústavní povahy. Rozdíl v tom, zda jde ve věci o soudní ochranu ústavně zaručených či jen práv podústavních, pak spočívá právě v rozsahu ústavního přezkumu.
11. Ve věci přitom stěžovateli šlo nejen o ochranu vlastnického práva, ale zejména o poskytnutí soudní ochrany ve věci vlastního vzniku, tedy hmotného práva upraveného v podrobnostech §19 až 28 mysliveckého zákona. Za takového stavu je tedy stěžovatel subjektem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se domáhá svého podústavního hmotného práva. Rozhodnutí o odmítnutí zápisu honebního společenstva se pak ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny dotýká jeho práva na existenci zaručeného Listinou jako práva sdružovacího podle čl. 20 odst. 1 Listiny [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 74/04 ze dne 13. 12. 2006 (N 227/43 SbNU 575; 60/2007 Sb.)].
12. Napadené rozsudky je nicméně třeba hodnotit jen s ohledem na záruky čl. 36 odst. 1 Listiny, protože ústavní záruka přezkumu rozhodnutí správního orgánu byla prima facie naplněna a stěžovatel argumentaci k případnému porušení čl. 36 odst. 2 Listiny nepředložil (srov. nález sp. zn. I. ÚS 740/15 ze dne 27. 6. 2017 a tam citovanou judikaturu).
13. Stěžovatel ve věci nesouhlasil se správností výkladu §31 odst. 4 zákona o myslivosti ze strany správních soudů. Správnost rozhodnutí však z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny není relevantní. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva zásadně nelze podřadit pod pochybení, jejichž důsledky řeší čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv [nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149)].
14. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, o což v dané věci šlo výlučně, lze hodnotit za protiústavní, jestliže k nim nedochází stanoveným postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle Ústavního soudu (srov. cit. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06) k tomu dochází v případech, kdy aplikující orgán pomíjí možný výklad jiný, nebo zjevně a neodůvodněně vybočil ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli).
15. Za takového stavu je pro posouzení věci významné toliko to, zda se správní soudy věcnou argumentací stěžovatele řádně zabývaly. V tomto ohledu Ústavní soud vady neshledal.
16. Stěžovateli lze přisvědčit, že jeho výklad §31 odst. 4 zákona o myslivosti nelze označit jako pravě retroaktivní. Následek, který stěžovatel přisuzuje aplikaci tohoto ustanovení, totiž nenastává v minulosti (srov. odst. 180 a násl. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/17 ze dne 20. 2. 2018 k rozdílu mezi pravou, nepravou retroaktivitou a retrospektivitou). Pro posouzení věci to však není podstatné. Napadený rozsudek krajského soudu totiž dospívá k přesvědčivému závěru, že určení relevantních změn vlastnického práva ve smyslu §31 odst. 4 zákona o myslivosti je třeba učinit s ohledem na přechodná ustanovení tohoto zákona. Ta sice na věc přímo nedopadají, lze z nich však dovodit, že úpravu honiteb a všech souvisejících událostí vzniklých před účinností zákona bylo možné vyřešit právě v režimu přechodných ustanovení. Pokud k tomu nedošlo, lze stávající vztahy měnit, jen pokud zákonem stanovené podmínky nastanou nově. Opačný závěr pak neplyne ani ze stěžovatelem citované komentářové literatury, která se vyjadřuje k rozsahu změny vlastnického práva, nikoliv k tomu, kdy k relevantní změně musí dojít.
17. Napadená rozhodnutí tedy vedou k tomu, že stěžovatel musí svého cíle dosáhnout jinak než podle §31 odst. 4 zákona o myslivosti. To může být v praxi sice nepraktické, ale ne nemožné: ze záznamu z ústního jednání před krajským soudem plyne, že již v době řízení o žalobě stěžovatel svého cíle dosáhl. Závěr přijatý správními soudy se tak řádně vypořádává s námitkami stěžovatele a nevybočuje z rozumného uspořádání právních vztahů. Zjevně tak nedošlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu